Článek
Nemocnice jsem poznala jak z pozice profese, tak i z pozice pacientky. A stále mi vrtá hlavou, proč v jednom zařízení jsou sestřičky tak milé a vlídné, trpělivé a vstřícné a jinde tak otrávené, naštvané a někdy i zlé. Čím to je? Stále jsem té záhadě na kloub nepřišla a nevím, čím to je. Je to jako infekce, která se šíří po okolí, což znamená napříč ambulancemi či lůžkovými odděleními nemocnice a jiný špitál infekcí zasažen není. Je to divné a nechápu to.
Nemocnice typu A
Každopádně pro pacienta je tragické přijít do špitálu, kde na něj už v ambulanci vybafne naštvaná sestra a oboří se na něj z nějakého důvodu. Může to být důvod, proč klepal, či naopak neklepal, proč přichází zrovna tehdy a tehdy. Pacientovi je prostě mizerně a jde za doktorem a nyní útočná sestra. Dělá milost, pacient může jít dál. Je mu vysvětleno, že sestra se ani nezastaví, že sotva stihne oběd, měl přijít dřív nebo dýl. Je vidět, že by byla nejraději, kdyby nechodil vůbec. Ovšem to ten pacient by byl taky rád, kdyby tam vůbec nemusel. Je mu zle, potí se, možná bude zvracet nebo omdlí. Poslouchá sestru, sestra si stěžuje, jak se ani nezastaví a co toho má. Je nervózní, spíš už i vzteklá a pacient se začíná cítit provinile. Co čert nechtěl, je pacient uložen na lůžko. Čeká ho příjem a různá vyšetření. Další záplava zpruzených sester. Proč nepřišel dřív, že už končí a teď tohle. Pacientovi je zle, potácí se, místo uložení na lůžko další mašinérie vyšetření. Konečně jde do postele. Lehne a usne. Jenže za okamžik sténání z vedlejší postele. Sténání nepolevuje, sílí. Nikdo nepřichází, ačkoliv starý pán už zvoní na sestru. „Co je to tady? Zase vy? No to jsem si mohla myslet.“ Pán má bolesti, jenže lékař není na oddělení a sestra s tím nic nezmůže. Pán se kroutí v nohách postele a skučí bolestí. Přijde sanitárka, vytáhne muže výš na lůžko, usměje se na něj se slovy, že teď to bude už lepší. Vedle na posteli leží mladý hoch. Má zánět ledvin, rodiče ho přivezli včera s ukrutnými bolestmi a v horečkách. Zrovna za ním přišli rodiče a maminka mu dává misku s domácím bujónem. Převážela ji v utěrce, aby nevychladla. Chlapec je bledý, je mu dost zle a chuť měl jen na domácí hovězí vývar. Jen co bere do ruky misku, přichází sestra. Teď se jíst nebude. Teď bude infuze. Ne a ne a ne. Infuze počkat nemůže, musí se zavést teď hned, nesnese ani pět minut odkladu. Sestra bere chlapci misku a jde připravit léčebný roztok. Polévka chladne, chlapec čeká. Konečně je infuze zavedená. S rukou napíchnutou se jí špatně, navíc polévka dávno vystydla. Maminka hladí svého velkého kluka a on jí šeptá. Mami, ten pán asi umírá a jen sténá, jenže oni ho jen popotáhnou po posteli a už nic. Rodiče chlapce odchází a otevírají dveře. Ze sesterny je slyšet televize a veselý hlahol sester. Co asi čeká našeho pacienta?
Nemocnice typu B.
Na druhou stranu jsou takové nemocnice, kde se sestra dokáže usmívat na pacienty, i když jich sedí v čekárně třeba deset. Každého přivítá a prohodí s ním pár slov. Žádnému si sama nestěžuje a nelíčí mu, jakou má strašnou práci a hroznou šéfovou, špatné vybavení a s čím vším tam musí být a ještě on, jako pacient přišel úplně nevhod, protože a proto a pro cokoliv. Také jí tam samozřejmě zvoní telefony od rána a neustále a každý jen otravuje a něco si vymýšlí. Ne! Tato sestra si nestěžuje, ale naopak je tu ona pro pacienta. Usmívá se, možná přijde opravdu déle na oběd, ale ona se usmívá a pacient nechápe, protože je zvyklý na ty sestry zmíněné v nemocnici A. Přetížené, zneužívané, padající na držky, ačkoliv v čekárně seděl pacient sám dvacet minut. A nyní se zjevil anděl. A na lůžkovém oddělení je to to samé. Prostě jiný svět. I pacient chápe, že sestra má spoustu papírování a dalších povinností a zbytečně ji neotravuje v nemocnici A ani B. Ale v nemocnici B přijde sestra za pacienty sama od sebe, zeptá se, jestli něco nepotřebují a jestli může zhasnout. Usmívá se a všechny ujistí, že kdyby bylo cokoliv potřeba, ať se opravdu neostýchají a zvoní. Každému ještě připraví zvonek k ruce.
Co se nenaučila ve škole, dožene v práci.
Starší a zaběhaný zaměstnanec je prý lepší než nové ucho. Prostě než začátečník, který vpadne do provozu bez žádných praktických zkušeností. Platí to ovšem i ve zdravotnictví? Přijde mladá sestra po škole. Je plná elánu, chce pomáhat pacientům, chce se předvést kolegyním, že bude dobrou posilou a vrchní chce dokázat, že udělala dobře, když vybrala na své oddělení zrovna ji. A tak se snaží. Snaží se pečovat o pacienty, jak nejlíp umí, snaží se ukázat kolegyním, jaká je dobrá posila a své šéfové jaká je dobrá zaměstnankyně. Ovšem pokud tato sestřička nastoupila do špitálu typu A, tak jí rozhodně pšenka nepokvete. Od sester mazaček uslyší akorát tak: „Kam letíš? To nemůžeš hned takhle běžet, jen otravuje, to pak nebudeme dělat nic jiného, než lítat kolem pacošů. - Hele nepobíhej tu jako splašená, to bude vypadat, že my tu nic neděláme. Koukej si sednout a neplaš. On to ještě nějakou dobu vydrží. - Hele napřed se najez. Nechceš, aby to vystydlo, ne? Tak nepanikař a nevyšiluj. On se dědek taky nezblázní.“ Nadšení pro práci klesá, je důležité zapadnout do kolektivu. Při sezení s vrchní se dozvídá, že starší sestry jí věří, že zatím do kolektivu moc nezapadla, ale že se snaží. I vrchní tedy doufá, že se zlepší. A mladá sestra je do roka zpruzená jako ty starší, otrávená a nadávající. Před ní noční a co čert nechtěl, přivezli tu starou bábu, která jen řve bolestí. To bude zase noční.
