Článek
Není na mně, abych soudila míru viny vedoucích a dalších osob na utonutí 6letého neplavce na táboře, který byl vybavený kruhem. Nicméně jako hlavní problém vidím ten kruh. Kruh, ze kterého se dá dobře vypadnout. Obzvlášť pokud je dítě bez neustálého dozoru dospělého a ve skupině dalších rozdováděných dětí. Kam šel odsouzený zástupce vedoucího, kdo další děti hlídal a jak a proč byl vůbec neplavec s plavci v jedné skupině? Otázky pro soud. Ale proč měl neplavec kruh a ne rukávky? Rukávky drží bezpečně na pažích, nesklouznou. Musely by jedině utíkat, nebo prasknout. A utíkání je pozvolné a oba rukávky také najednou neprasknou. Jenže vyklouznutí z kruhu je otázkou zlomku vteřiny. Stalo se neštěstí, kterému šlo zabránit. Nebo prostě i předejít a nejideálnějším by bylo, kdyby na tábor jely děti až poté, co umí plavat. Co si po takovém neštěstí vezmou rodiče či prarodiče vychovávající dítě na vedoucím? Život dítěte už nic nenahradí. A do šesti let lze dítě naučit plavat. Nemyslím tím ovšem nějaké kurzy kojeneckého plavání. Ty jsou v tomto případě k ničemu. Naučit dítě plavat dokáže každý i bez instruktora. Je třeba mu dopřát pocit jistoty, aby si dítě bylo naprosto jisté, že ho nenecháte klesnout pod hladinu, podporovat ho a chválit za každé tempo navíc. Být trpělivý a „výuku plavání“ prokládat i zábavou ve vodě. Vysvětlit mu, co dělat, kdyby se nečekaně potopilo, jak kopat nohama, snažit se dostat na hladinu a volat o pomoc, nebo alespoň mávat rukama a snažit se plavat ke břehu. Za první výukovou letní sezónu uplave dítě v 5-6 letech klidně i deset metrů. Pokud ji prodloužíte návštěvami krytého bazénu, bude ještě lepší.
Tábor u moře
Na tábory se jezdí dokonce i k moři a já byla svědkem neskutečného. Kemp u moře poblíž městečka Novi Vinodolski. V tomto rozlehlém kempu byly i české děti na nějakém táboře. Po poledni si plaveme poklidně v moři, ale náhle se vlny začínají vzdouvat, fouká vítr a moře začíná být divoké. Plavci se raději uchylují na břeh. Není to jako v Bulharsku, kde je dlouhá písečná pláž, kterou hlídá plavčík a každý tam ve vlnách skáče jako pominutý a raduje se, jak mu vlna přešla přes hlavu. Ne, tady je to jiné. Je zde betonové molo a kamenité dno. Vlna vás vezme a semele o šutry, nebo s vámi nemilosrdně třískne o beton, a to můžete být na české poměry opravdu zdatnými plavci. Sama jsem v tu chvíli už bojovala ve vlnách, které mi nemilosrdně protáhly nosohltan, a byla jsem ráda za pomocnou ruku, která mi v té chvíli z vody pomohla. Obloha se zatáhla, vypadalo to na bouřku, ale já nebyla poslední, kdo vlny opustil. V dáli se houpal veliký kruh a v něm dítě. „Jé, to je Majda!“ volaly nějaké holčičky na molu. „Poplav zpátky!“ Jenže Majda zpátky neplavala. Moc to prostě nešlo, vlny si hrály s jejím kruhem a houpaly ho metr nahoru a metr dolů. A Majda se vzdalovala. “ Vy jste z tábora? A kde máte vedoucí?“ Zeptal se další Čech. „No, oni po obědě spí a nesmíme je rušit.“ A tak se ten svalnatý chlapík vrhnul do rozběsněného moře, která už cákalo svoji vodu přes celé betonové molo pro Majdu v kruhu. Byl to vynikající plavec, ale bylo znát, že je rád, že se konečně zachytil Majdina maxikruhu. Dopravit Majdu ke břehu byl celkem problém, ale ten mužský to dal. Dokonce už přiběhli i vedoucí, pro které běžely ostatní děti. Dopadlo to dobře. Ale jak mohly být děti ve vodě bez vedoucích, kteří údajně v té době spali, nechápu. Zde by ovšem nepomohlo, ani kdyby byla Majda dobrý plavec. Možná ovšem byla a díky tomu se udržela vůbec v kruhu v běsnícím moři a nezmatkovala.
Ne vždy to ovšem dopadne happy endem
Jednou jsem byla dokonce přítomna i strašné tragédii. Možná mi bylo čtrnáct let a se svým mladším bratrancem a našimi rodiči jsme tábořili na přehradě. Měli jsme za úkol donést kanystr s vodou, vracíme se už k našim stanům a na břehu je náhle panika. Lidé křičí a pobíhají. Z vody táhnou bledé dětské tělíčko. Snaží se z něj dostat vodu a provádět oživování, mobily neexistují, někdo patrně běžel na vrátnici telefonovat na záchranku, jiný mezitím přistavoval své auto. Nad chlapeckým tělíčkem hystericky pláče muž. Doslova se láme pláčem. Jiní stále oživují, masírují a dýchají. Nakládají bezvládného hošíka na zadní sedačku auta a nepřestávají bojovat o jeho život. Otec se hroutí k zemi a sténá. Bohužel, život asi 5letého klučíka vyhasl, jak jsme se později dozvěděli. Vraceli jsme se ke stanům naprosto ochromeni. Oba jeho rodiče se údajně bavili s přáteli a stačila chvilka nepozornosti. Ten obraz hrůzy, to bezvládné bledé tělíčko chlapečka mi z paměti nikdy nevymizí.
Vedoucí na táboře bych nikdy dělat nechtěla. Obzvlášť na některých
Často jezdíme po výletech a chodíme přírodou. Vídáme i různé dětské tábory. Některé mi ovšem nahánějí doslova hrůzu. Jsou sice v krásné přírodě, ale v těsné blízkosti vody. Představa, že bych dělala vedoucí na táboře, který je 10 m od zatopeného lomu, mě doslova děsí. Uhlídat ten pytel blech, všechny ty malé neplavce, kteří se chtějí také koupat a přitom v takových lomech je běžně rovnou hloubka několika metrů, navíc nad lomem se tyčí skály a samotný tábor je třeba 10 m nad hladinou a děti starší, které mají zase různé nápady a neváhají se vrhat do vod z těchto skalisek. Tak tady bych vedoucího nechtěla dělat ani za nic.
Učte děti plavat. Ať už v řece, rybníku, na koupališti, v bazénu nebo u moře. Nespoléhejte na školní výukové kurzy. Vysvětlete dětem nebezpečí, ale přitom jim dopřejte pocit jistoty. Naučte je, jak se chovat v neočekávaných situacích. Nedávejte dětem kruhy, ale rukávky. Čím je rukávek menší u většího dítěte, tím lépe se bude učit samo plavat a snažit se o udržení nad hladinou vlastními silami.
Zdroj:
