Článek
Vesnička to byla malebná a jen kousek od našeho města. A Věra si vzala do hlavy, že se tam s rodinou přestěhují. „Mám dost tady toho blázince. Kolony aut, jen smrad, soused hulí na balkoně jako fabrika a jde mi to do bytu, partaj nad námi zase dupe, dělá mejdany. Chci klid a čerstvý vzduch. Chci si užívat, třeba budu chovat slepice a králíky. Barák je celkem velký, děti budou mít každé svůj pokojík, už se nebudou věčně jen hádat. Milanovi je to jedno, do práce do Prahy dojede stejně ze Lhotky jako odtud.“ Kroutila jsem hlavou, co tu Věru popadlo. „Hele, jsi městská holka. Jsi zvyklá, že máš všechno při ruce. Obchody, práci, byt je bez starostí. Tam si budeš muset topit.“ „Ne, už se nechci mačkat v paneláku. Všeho mám dost. Barák se trochu dá do pucu a padáme.“ Nyní to má Věra do práce deset minut pěšky. Je to sváteční řidička. Bude muset ale jezdit pořád. „Nech to na mně, zaplatím si jízdy. No a co. Umíš si vůbec představit to sobotní ráno? Jdeš trávníkem posetým rosou a přivoníš k rozkvetlým růžím. Uděláš si kávu a vychutnáváš si ji pod košatou jabloní a vyhlížíš do polí.“ Zasnila se Věra. A lidi, ty tam taky budou hodnější. Mají k sobě blíž. Prostě se zamilovala. Zamilovala se do své představy.
Rekonstrukce domku finišuje a pomalu se blíží letní stěhování. Věrka bájí o domečku. „Co na to říkají děti? Taky se těší?“ „Jasně, těší se, na své pokojíky. Jen ještě nevíme, jak vyřešit všechny ty kroužky ve městě, no.“ Věrka se přestěhovala během dovolené a vrací se do práce plná úsměvů. „To je tak krásný. Splnil se mi asi sen. Les je hned za domem, děti nezlobí. Makám tedy každý den do noci, abychom to měli pěkné, padnu jako zabitá. Ale až to bude všechno hotové…“ Následuje zasněný výraz.
Po týdnu:
„Hele, je normální, že kohout kokrhá snad už ve čtyři? Ty kohouti poslední dny nějak řvou. Jeden kykyryký a druhý na to kykyrhý a překřikují se. Já už pak oka nezamhouřím.“ „No jo, vesnice, zase tam nemáš auta. “ „No, to nemám. Jenže tam začali jezdit na víkend nějaký Pražáci. Hned kousek vedle. V sobotu půl dne sekají trávu, večer chlastají u ohně. Smrdí a řvou jako zjednaný.“ „Však v zimě jezdit nebudou, neboj.“
Po měsíci:
Věra nedorazila do práce. Mám obavy, jestli se nevybourala. Přece jen…V deset dorazila celá nasupená. „Asi máme děravou střechu. Karolíně napršelo do pokoje, všechno vyplavený. Musela jsem tu spoušť nějak uklidit. Navíc ani nemůžu nadělat práci, musím ji odvézt domu z lidušky. Autobus nejede, musela by čekat dvě hodiny. Navíc se vzteká, že chce zpátky na sídliště, ve Lhotce na ni prý koukají místní báby divně a diví se, že jí dovolím nosit tak krátké sukně. Kroutí hlavami a šuškají si, že prý je celá máma. že se není čemu divit a kdo ví co z ní ještě vyroste.“ No, Věra je opravdu trochu extravagantní. Ve městě splyne s davem, na vsi je to holt jiné.
V září:
„Ta tráva roste tak rychle, furt aby člověk jen sekal a děti navíc chtějí psa. Prý když máme teď zahradu, tak snad jim ho konečně koupíme, když přišly o kamarády ve městě. No a kdo nám bude psa hlídat, až pojedeme na dovolenou, kdo se o něj bude vlastně starat? Dyť já už teď nevím, kam dřív skočit. Milan přijede z Prahy večer, nají se a je mu to všechno jedno.“
V říjnu:
„Ten blbec od vedle si pořídil truhlářskou dílnu. Hned u nás za plotem. Nepřetržitě tam něco řeže a brousí. Až do noci. Adam chce přespat u nějakého spolužáka, protože v sobotu má se skautem nějakou akci. No, co mu mám říct? Přece nebudu vstávat v šest ráno, abych ho vezla do města?“ Krčím rameny. „Tak ať přespí, je mu přece patnáct, věk na to má.“
V prosinci:
„Hele tušila jsi, že na vesnici je větší smrad než ve městě?“ Koukám na Věru s otevřenou pusou. „Jak to myslíš?“ „No, asi jak všichni topí, tak se to drží při zemi, to je prostě smrad, že se nedá ani otevřít okno.“
Březen:
„Tak jsem v háji. Protopili jsme celý majlant. Asi se půjdeme pást. Milan na mně nenechal nit suchou. Prý jsem kráva, která jen topila.“ Věra pláče. „Navíc děti spí už po spolužácích ve městě, Lhotku nesnáší.“
Květen:
„Představ si, že včera, po té uzávěrce jsem se vrátila domů úplně vyšťavená. Už tam na mě čekala nějaká bába. V životě jsem ji neviděla. Holí ale ukazuje na ruinu hned vedle. Ani jsem netušila, že tam někdo bydlí. Prý jí naše švestka stíní do oken. Říkala to už mé tetě, ale ta s tím nic neudělala. Je třeba strom ořezat, nebo porazit. Jinak to dá k soudu. Synovec je právník. A pak mi ještě řekla, že týrám rybízové keříky, že si je raději vykope a přesadí k sobě.“ Věra brečí jako malá holka. Babce dala klíče od zahrady, ať si vezme ty týrané rybízy. Na strom musí někoho pozvat. Milan se od takových akcí naprosto distancoval.
Červen:
Věra přichází do práce celá uslzená. Smrká a popotahuje zarudlým nosem. „Tak si představ, že sedám do auta a najednou na mne vlítne nějaká ženská. Vůbec jsem ji neznala, musela na mne číhat a začala řvát: „Takhle mi svádět starýho nebudeš. Každej večer jen sedí s dalekohledem na půdě a číhá, až se půjdeš koupat. A ty se tam producíruješ úplně nahá. To děláš schválně. Tady jsou na vesnici samý slušný lidi. Tohle sem z města netahej! Tvoje holka bude stejná jako ty. Už teď jí kouká zadek ze sukně a jak s ním kroutí! Ale včera jsem ti na to přišla! Ten můj, že jde prej zahánět slepice. Jenže seděl na tý půdě a číhal na tebe a já jsem tě viděla!“ Já asi fakt nezatáhla závěs, ale copak jsem mohla tušit, že mě sleduje nějakej uslintanej dědek ze svý půdy?“ Tak nějak jsem spolkla narážku, na tu krásnou koupelničku s výhledem do zeleně, nad kterou se Věrka rozplývala. Bylo mi jí líto.
Sen se rozplynul. Věra na vesnici totálně zanevřela. S povděkem se vrátila do paneláku. Byt na ně naštěstí čekal. Ještě ho nestihli pronajmout. I děti byly rády. Už se nehádaly a vzaly za vděk společným pokojíkem.
Srpen:
„Hele, já jsem teď vlastně šťastná. Byla jsem husa. Vesnice fakt pro mne není. Ve čtyři kokrhají kohouti, celý víkend sekají trávu lufťáci, soused nepřetržitě něco řeže, celou zimu smrad z komínů, děti, které chtějí žít ve městě, chlap, který s ničím nepomůže, přerostlý strom a zanedbané keře a navíc já jako vyhlášená coura. Prostě je konec. Zlaté sídliště.“
