Článek
Miladě se zhroutil život, partner ji opustil a zůstala na dvě děti sama. Čím dál častěji si přihnula. Bylo toho na ni moc, nedokázala sama platit nájem pronajatého bytu, dvě děti vyžadovaly stálou pozornost, kolikrát z mateřské za týden nezbylo nic a láhev alkoholu dala zapomenout. Až se dostala do léčebny a její dcerky do dočasné péče babičky. A v psychiatrické léčebně se na ni usmálo štěstí. Seznámila se tam s Láďou. Láďa měl smutek v očích. Přišel o rodinu vlastní vinou. Byl ženatý a měl také dvě děti, kluka a holčičku. Před rokem si se ženou koupili na hypotéku malý byt, jenže v podniku snižovali stavy a Láďa o práci přišel. Snažil se něco najít, ale vůbec se mu nedařilo, ze začátku výdaje pokrývalo vyrovnání od bývalého zaměstnavatele. Jenže postupem času přituhovalo, práce nebyla a peníze docházely. Žena byla na mateřské a začala být už hodně podrážděná. Doma vypukly hádky a bylo nepříjemné dusno. A tak Láďa raději čas od času unikl do blízkého baru. Chtěl se zbavit té tíživé domácí atmosféry, byl tam klid. Bohužel tam byl také automat. A ten zvuk sypajících se mincí, zněl Láďovi v uších ještě dlouho dobu. Zkusil také hodit do automatu nějakou tu kačku, nic. Hodil podruhé, potřetí a štěstí se na něj usmálo. Běžel domů nadšený. A s postupem času se stala ze hry vášeň. Tak se modlil, aby vyhrál, tak se snažil, jenže štěstí bylo vrtkavé a dluhy rostly.
Za pár měsíců se žena odstěhovala i s dětmi ke svým rodičům a podala žádost o rozvod. Byt šel do exekuce a Láďa se pokusil o sebevraždu. Skončil v léčebně. Už neviděl pro sebe žádnou perspektivu, až narazil na Miladu. Prolnuly se dva nešťastné osudy a zrodila se láska.
Láďa opustil léčebnu jako první, zajistil si ubytovnu a čekal na Miládku. Dluhy měl v řádech stovek tisíc korun. Dobře věděl, že se nemůže nechat zaměstnat v běžném pracovním poměru. Okamžitě by na jeho výplatu padla exekuce a zbylo by mu jen minimum. Naštěstí se kdysi učil kuchařem, učební obor sice nedodělal a profesi se nikdy nevěnoval, přesto nebylo vůbec složité sehnat práci, kuchaři v restauracích masivně chyběli. Práce na černo byla pro obě strany výhodná a dostával tedy peníz týdně přímo na ruku. Za dva měsíce nato vyšla z léčebny i jeho láska. Vzala si od maminky dcerky a pronajala si byt. Láďa se přesunul k ní a svoji ubytovnu pronajal kamarádovi. Byl to chlapík, který do kapsy neměl hluboko a potřeboval ji jen občasně, zval si tam děvčata z eskortu, ale s placením vysoké částky za pohodlnou ubytovnu s kuchyňkou a koupelnou problém neměl. Milada byla oficiálně samoživitelka, partnera v pronajatém bytě pochopitelně nepřiznala, alimenty od partnera neměla. Výživné jí hradil stát, dostala přídavky na obě děti, bylo jí hrazeno i nájemné a dostala veškeré dávky v nouzi. Vždyť byla oficiálně nezaměstnaná a neměla žádný příjem. To, že po nocích dělá načerno barmanku, několikrát týdně pracuje v tiskárně nebo má jiné brigády přece úřady nemohly vědět. Na stejnou hromádku přisypal i Láďa, ani k němu nebyl systém dávek skoupý a i on byl oficiálně nezaměstnaný. A ještě pár tisíc z pronájmu ubytovny.
Přejme jim lásku, lehké to neměli. Žijí z našich peněz, ovšem takových rodin, či jednotlivců, kteří dokážou žít z dávek, které hradíme my všichni z našich daní je opravdu hodně. V některých pohostinstvích pracuje dokonce většina zaměstnanců na černo a nikomu to divné nepřijde. Miladě a Láďovi chodí složenky na desítky tisíc korun. K tomu mají ještě peníze ze své práce na černo a z pronájmu ubytovny.
