Dým stoupá, tajemství zůstává: Papežové, konkláve a skandály, které otřásly Vatikánem

Bílý dým, zvony baziliky svatého Petra, jásající dav. Obraz, který se od středověku opakuje vždy, když katolická církev zvolí nového papeže. Tentokrát, v květnu 2025, však jásot zněl spíš z povinnosti než z radosti. Zvolení amerického kardinála Roberta Francise Prevosta, nyní papeže Lva XIV., vyvolalo více otázek než nadšení. Je to opravdu duchovní vůdce světa nebo kompromisní produkt církevní diplomacie?

V časech, kdy se Vatikán potýká se ztrátou důvěry, únikem věřících a vnitřními rozpory, je každá volba papeže víc než jen náboženskou událostí. Je to volba strategická, geopolitická, mocenská. A především – obestřená tajemstvím.

Slovo „konkláve“ pochází z latinského cum clave – „s klíčem“. A právě za zavřenými a zamčenými dveřmi probíhá už od 13. století jeden z nejutajenějších procesů světa – volba papeže. Po smrti nebo abdikaci papeže se do Vatikánu sjíždějí kardinálové-volitelé z celého světa. Musí být mladší osmdesáti let a jejich počet nesmí překročit 120 – ačkoliv poslední konkláve jich mělo 133. Jak to? Právě Benedikt XVI. v roce 2014 zrušil toto pravidlo jako „nepraktické v globálním světě“.

Konkláve trvá tak dlouho, dokud někdo nezíská dvoutřetinovou většinu hlasů. Každý den probíhají dvě ranní a dvě odpolední volby. Neúspěch značí černý kouř – směs spálených hlasovacích lístků a chemických přísad. Bílý kouř pak znamená jediné: Habemus Papam. Máme papeže.

A právě tehdy se spustí show – jásot, hymny, první požehnání nového pontifika Urbi et Orbi. Jenže co se děje předtím? O tom se může jen spekulovat. Kardinálové nesmí během konkláve komunikovat s vnějším světem. Telefony, chytré hodinky, dokonce i knihy jsou zakázané. Odevzdávají své duše – a své hlasy – Bohu. Nebo alespoň tomu, co za něj považují.

Z historie víme, že ne vždy se papež stal symbolem čistoty a naděje. Mnohdy spíš výsledkem křehkých aliancí, obchodů a zákulisních paktů. Jak historie praví, již několikrát nerozhodovala víra, ale spíše diplomacie či dokonce strach.

Konkláve je duchovní událost – alespoň navenek. Uvnitř však často připomíná diplomatický summit, kde místo státníků sedí kardinálové a místo memorand kolují papírky se jmény. Oficiálně je vše vedeno modlitbou, mlčením a úvahami o „duchovní vhodnosti“ kandidáta. Neoficiálně jde o pečlivě připravený politický manévr.

Ačkoliv je přísně zakázáno jakkoliv ovlivňovat hlasování nebo vytvářet „volební bloky“, realita je odlišná. Historie zná nespočet případů, kdy se během konkláve vytvářely frakce – jazykové, ideologické, regionální. Evropané proti Jihoameričanům. Konzervativci proti reformátorům. Liberální Italové proti africkým tradicionalistům. Mezi kardinály se vede tichý boj, často na základě předchozích jednání a vztahů budovaných roky.

Polák Karol Wojtyła byl zvolen i díky hlasům německých a amerických kardinálů, kteří nechtěli návrat k vatikánské rutině. Jeho charisma i pevný postoj vůči komunismu tehdy přesvědčily váhající.

Zcela jinak působil výběr Josepha Ratzingera v roce 2005. Bývalý šéf Kongregace pro nauku víry byl favoritem konzervativního křídla – brilantní intelektuál, ale bez osobního šarmu. Jeho zvolení mnozí vnímali jako přechodné řešení. V zákulisí tehdy proběhla řada dohod – zejména podpora od latinskoamerických kardinálů výměnou za posílení jejich hlasu v budoucnu.

Konkláve v roce 2013, které přivedlo k moci Františka, bylo zcela jiným příběhem. Po nečekané abdikaci Benedikta XVI. se mezi kardinály rozšířila obava z další polarizace. Kardinál Jorge Mario Bergoglio byl známý svou pokorou, jezuitstvím a odvahou mluvit o chudobě a okrajových skupinách. Přesto byl jeho výběr překvapením. Analytici později uvedli, že v posledních dvou dnech volby sehráli klíčovou roli afričtí a asijští kardinálové – toužící po změně stylu vedení. Evropané, rozdělení mezi dvěma silnými kandidáty, nakonec jeho volbu „přijali“.

I volba současného papeže Lva XIV. nebyla hladká. Americký kardinál Robert Prevost, dosud prefekt Dikasteria pro biskupy, byl známý jako administrativní typ – nikoliv duchovní vizionář. O jeho jménu se v kuloárech mluvilo jako o „řešení, které nikoho neurazí, ale ani nenadchne“. Přesto byl zvolen – údajně díky tomu, že se jiní favorité během hlasování vzájemně neutralizovali. Jeho americký původ však u řady katolíků, zejména v Evropě a části Latinské Ameriky, vyvolal obavy z amerikanizace církve a posílení jejího politického rozměru.

Vatikán se nikdy nevyjádří k průběhu volby. Kardinálové skládají přísahu mlčenlivosti. Přesto se po každé volbě objevují útržky – někdy záměrně šířené, jindy vynesené nespokojenými účastníky. Z nich se skládá mozaika, která potvrzuje, že konkláve je sice svaté, ale rozhodně ne sterilní.

Ačkoliv je papež považován za náměstka Krista na zemi, dějiny papežství se zdaleka nevyhýbaly lidským slabostem – a často i závažným selháním. Papežský úřad, který nese nejen duchovní, ale i obrovskou mocenskou váhu, býval po staletí dějištěm intrik, vražd, korupce a skandálů. Ani moderní doba neznamená výjimku.

Jedním z nejtemnějších momentů novodobé historie církve je záhadná smrt Jana Pavla I. Pouhých 33 dní po svém zvolení v roce 1978 byl nalezen mrtvý ve své ložnici. Oficiálně zemřel na infarkt, ale okolnosti jeho smrti dodnes vyvolávají spekulace. Vatikán nikdy nepovolil pitvu. Jan Pavel I. byl známý svým záměrem provést hluboké reformy v řízení církve a zasáhnout proti korupci v Istituto per le Opere di Religione – známější jako vatikánská banka. Právě její tehdejší vazby na kontroverzní finanční skupinu Banco Ambrosiano a postava „Božího bankéře“ Roberta Calviho jsou dodnes předmětem vyšetřování i dokumentárních filmů. Calvi, který měl úzké vazby na Vatikán, byl v roce 1982 nalezen oběšený pod londýnským mostem Blackfriars – ačkoliv šlo zjevně o vraždu.

Tato linie vede až ke skandálu známému jako Vatileaks, kdy v roce 2012 osobní komorník papeže Benedikta XVI. předal médiím tajné vatikánské dokumenty. Ty odhalily hluboké vnitřní rozpory, podezření z korupce, zneužívání moci i pokusy sabotovat reformy. Některé dopisy obsahovaly otevřenou kritiku vysokých představitelů kurie a vyzývaly k zásahům papeže. Místo toho přišla rezignace – první po šesti stoletích.

Benedikt XVI., brilantní teolog a bývalý šéf Kongregace pro nauku víry, opustil úřad v únoru 2013. Oficiálním důvodem byla únava a pokročilý věk. Neoficiálně se spekuluje o tlaku, který na něj byl vyvíjen kvůli pokračujícím skandálům. Kromě finančních nejasností to byly především případy sexuálního zneužívání v církvi – téma, které otřáslo důvěrou milionů věřících po celém světě.

Zveřejnění zpráv o systematickém krytí pedofilních kněží, především v Irsku, Spojených státech, Německu a Austrálii, způsobilo bezprecedentní otřes. Zatímco oběti se domáhaly spravedlnosti, Vatikán reagoval pomalu a často vyhýbavě. I když papež František během svého pontifikátu některé případy otevřel, kritici upozorňují, že zůstávají desítky biskupů a arcibiskupů, kteří nebyli postaveni před spravedlnost.

Kontroverzní zůstává i vztah církve k penězům. Vatikánská banka, formálně Institut pro náboženská díla, byla opakovaně vyšetřována pro praní špinavých peněz a napojení na zločinecké sítě. I přes snahu některých papežů o větší transparentnost zůstává finanční tok v rámci Vatikánu neprůhledný. Audit nezávislé společnosti PricewaterhouseCoopers byl v roce 2016 nečekaně přerušen.

Dokonce i papež František, ač působí jako reformátor, čelí odporu. Někteří tradičně orientovaní kardinálové ho otevřeně obviňují z hereze kvůli jeho postojům k LGBTQ+ lidem, migraci či rozvedeným věřícím. Ne všichni mu důvěřují – a napětí uvnitř kurie je patrné.

Jeho americké občanství je pro některé věřící ztělesněním obav z přílišného vlivu Spojených států na katolickou politiku i teologii. A zatímco vatikánští mluvčí tvrdí, že nový pontifik bude pokračovat v misii církve ve světě, kritici varují, že do čela usedl správce, nikoli vizionář.

Katolická církev je tak i v roce 2025 rozpolcená – mezi těmi, kdo volají po reformě a těmi, kdo ji považují za hrozbu. A mezi nimi stojí papež – muž v bílé sutaně, který nese břemeno dějin, víry a pochybností.

Když v březnu 2013 vystoupil na balkon svatopetrské baziliky nový papež, svět chvíli nevěřícně zíral. Nešlo jen o to, že Jorge Mario Bergoglio byl prvním papežem z Latinské Ameriky. Ani o to, že je prvním jezuitou na Petrově stolci. Šokem bylo, že si zvolil jméno František – jako vůbec první v historii. Symbol chudoby, skromnosti, odporu ke zlatému lesku. A zároveň vzkaz, že přichází změna.

A změna skutečně přišla. Hned první kroky Františka narušily dosavadní protokol. Odmítl bydlet v papežském paláci a místo toho zvolil skromnější Domus Sanctae Marthae. Jeho prvním rozhodnutím nebyla teologická deklarace, ale objímání nemocných. Jeho první cesta nevedla do velkého chrámu, ale na Lampedusu – ostrov, kam připlouvají uprchlíci. Média mu začala přezdívat „papež chudých“. A Vatikán začal být nervózní.

František od počátku stavěl do centra své vize sociální spravedlnost, ekologii, integraci a milosrdenství. Dokument Laudato si’ z roku 2015 se stal prvním environmentálně laděným poselstvím v dějinách papežství. V něm vyzýval k ochraně „našeho společného domova“, kritizoval konzumní společnost i bezohledný kapitalismus. Pro část konzervativních katolíků to byl nepřijatelný posun.

Dalším bodem zlomu byla otázka LGBTQ+ komunity a rozvedených katolíků. František sice nikdy nezpochybnil oficiální učení církve, ale způsob, jakým o těchto tématech mluvil, znamenal revoluci. Vyzýval k „milosrdenství místo odsudků“, připustil možnost, že homosexuální osoby mají v církvi místo, a otevřel diskusi o tom, zda by rozvedení věřící mohli znovu přistupovat ke svátostem. V roce 2023 pak papež oficiálně schválil možnost udělit homosexuálním párům neformální požehnání – ačkoliv nikoliv svátostné. Tento krok vyvolal nadšení i bouři zároveň.

Vatikán čelil odvetě. Několik konzervativních kardinálů – včetně amerického Raymonda Burkea či německého Gerharda Müllera – obvinilo papeže z hereze, zmatení věřících a „rozmělnění pravé víry“. Objevily se spekulace o tom, že část kurie připravuje tichý odpor. V roce 2019 dokonce anonymní dopis označil Františka za „antipapeže“, a i když šlo o okrajový hlas, odhalil hluboký rozkol uvnitř hierarchie.

Přes všechny útoky pokračoval František v pokusu reformovat struktury Vatikánu. V roce 2022 schválil rozsáhlou reformu kurie – zjednodušení dikasterií (vatikánských „ministerstev“), posílení role laiků a žen, a důraz na větší transparentnost. Ve stejném roce zahájil synodální proces, který měl umožnit věřícím po celém světě vyjádřit se k budoucnosti církve.

Synoda o synodalitě, jak byla nazvána, probíhala dva roky a vrcholila v roce 2024. Šlo o bezprecedentní proces, v němž měli poprvé hlasovací právo i laici, včetně žen. Ačkoliv závěry nebyly dogmatické, zazněly otevřeně témata jako ženské diakonství, vstup rozvedených do církevního života, nebo větší autonomie národních církví. Pro tradicionalisty šlo o popření jednoty církve. Pro reformátory naopak o první závan naděje po desetiletích mlčení.

Papež František zůstává rozporuplnou postavou. Pro jedny prorok nové doby, pro druhé nebezpečný relativista. V 87 letech trpí bolestmi kolen a často používá invalidní vozík. Přesto je stále aktivní, cestuje, píše encykliky a uděluje rozhovory, v nichž si nebere servítky. Přiznal, že si přeje, aby jeho nástupce pokračoval v otevřenosti. Realita ale ukazuje, že uvnitř církve zůstávají síly, které chtějí výhybku opět přehodit – zpět ke striktní dogmatice a hierarchii.

A právě v tomto napětí byl v roce 2025 zvolen papež Lev XIV. Ne jako přímý pokračovatel Františkovy linie, ale jako kompromisní postava, která má uklidnit bouři. Zda se mu to podaří, nebo zda bude jen správcem přechodného období, ukáže až čas.

V průběhu dvou tisíciletí existence římskokatolické církve se na papežském stolci vystřídalo 267 mužů. Většina z nich zůstala historicky nenápadná – jejich jména dnes znají jen odborníci na církevní dějiny. Ale někteří papežové zanechali nesmazatelnou stopu. Ať už díky své odvaze, reformám, nečinnosti či schopnosti měnit svět mimo duchovní rámec.

Jedním z nejvíce diskutovaných papežů 20. století je bezesporu Pius XII. (Eugenio Pacelli, pontifikát 1939–1958). Jeho jméno je navždy spjato s druhou světovou válkou a holokaustem. Kritici mu vyčítají, že během systematického vyvražďování Židů mlčel. Obhájci naopak tvrdí, že jednal potichu, aby nezhoršil situaci, a že Vatikán ukrýval tisíce pronásledovaných. Faktem je, že dosud nebyly zveřejněny všechny archivní dokumenty, a jeho beatifikace zůstává kontroverzní. Pius XII. tak zůstává symbolem morálního dilematu – jak reagovat, když tiše konat může znamenat více než nahlas odsuzovat.

Na opačné straně spektra stojí Jan XXIII., „dobrý papež Jan“ (Angelo Giuseppe Roncalli, pontifikát 1958–1963). Byl to on, kdo svolal Druhý vatikánský koncil (1962–1965) – bezprecedentní pokus otevřít církev modernímu světu. Pod jeho vedením se katolická církev začala přibližovat lidem – liturgie byla přeložena do národních jazyků, kněží se měli více angažovat v komunitách, došlo ke zlepšení vztahů s jinými náboženstvími. Jan XXIII. tím nastartoval modernizační vlnu, kterou však později někteří papežové brzdili.

Zcela zásadní roli sehrál Jan Pavel II. (Karol Wojtyła, pontifikát 1978–2005) – první slovanský papež, první neitalský po 455 letech. Jeho pontifikát trval více než 26 let a zasáhl do klíčových geopolitických událostí. Byl významnou morální oporou hnutí Solidarita v Polsku, vystupoval proti komunismu a jeho návštěvy v zemích východního bloku měly obrovský mobilizační účinek. I díky němu se katolická církev stala důležitým aktérem při pádu železné opony. Jan Pavel II. však nebyl jen politickou figurou – vybudoval kult osobnosti papeže, cestoval po světě, psal knihy, a pro miliony věřících byl vzorem síly a vytrvalosti. Kritici mu ale připisují nedostatečnou reakci na vznikající krizi sexuálního zneužívání v církvi – první případy byly během jeho pontifikátu ignorovány nebo bagatelizovány.

Nelze opomenout ani Benedikta XVI. (Joseph Ratzinger, pontifikát 2005–2013), který je sice považován za konzervativního teologa, ale zároveň učinil krok, který změnil moderní pohled na papežský úřad – dobrovolně abdikoval. Stal se prvním papežem po téměř 600 letech, který rezignoval z osobních a zdravotních důvodů. Jeho gesto, přijaté s respektem i obavami, otevřelo otázku, zda je papežství doživotním posláním, nebo volitelnou funkcí s odpovědností.

A konečně – papež František, první z globálního Jihu. Jeho pontifikát ještě neskončil, ale už nyní patří mezi nejvýraznější postavy moderního Vatikánu. Přinesl nový jazyk, nové důrazy, a znovu otevřel dveře těm, kdo se v církvi dosud cítili odmítnuti. Nebojí se médií, interakcí s veřejností ani palčivých otázek. Jeho papežství přepsalo mnohá nepsaná pravidla – a přesto čelí neustálé opozici.

Každý z těchto papežů ukazuje jinou tvář církve. Jedni stáli pevně jako skály, druzí se snažili vodu rozvířit. Ale jedno je jisté – když je římský biskup skutečným lídrem, jeho vliv sahá daleko za zdi Vatikánu.

Ve středověku mohli papežové vyhlašovat války, svrhnout krále a určovat osudy kontinentů. Dnes se zdá, že jejich moc je čistě symbolická. Jenže zdání může klamat. Papež, ačkoliv už dávno není panovníkem ve světském slova smyslu, stále představuje hlas více než miliardy katolíků po celém světě. V některých regionech je morální autoritou, jinde jen starým mužem v bílém. Globální role papeže se dramaticky proměnila – z duchovního monarchy v diplomata, aktivistu, moderátora hodnotového světa.

V Evropě a Severní Americe katolická církev zažívá pokles důvěry, úbytek praktikujících věřících, nárůst sekularizace. V mnoha zemích, jako je Německo, Irsko či Česká republika, přestává být katolictví společenskou normou. Skandály, rigidní struktury i pomalá reakce na společenské změny způsobily odliv věřících, zejména mezi mladými. V těchto oblastech působí papež spíše jako kulturní komentátor než autorita duchovního života.

Naopak v Latinské Americe, Africe či některých částech Asie má katolická církev stále rostoucí vliv. Právě v těchto regionech dnes vzniká nová generace katolických vůdců – sociálně angažovaných, lokálně zakotvených, často konzervativnějších ve věrouce, ale progresivních v přístupu ke komunitám. Papež František tento trend reprezentoval. Jeho nástupce Lev XIV., ač Američan, byl paradoxně zvolen právě díky podpoře z tzv. Globálního Jihu. Stal se kompromisem – možná právě proto, aby se zabránilo přímému střetu mezi liberálním Západem a rostoucím konzervativním vlivem z ostatních kontinentů.

Jedním z nejpalčivějších témat budoucnosti papežství je otázka žen v církvi. Ačkoliv papež František otevřel debatu o ženském diakonátu, dosud nedošlo k žádnému průlomu. Přitom mnohé katolické komunity – zejména ty v Evropě a USA – by takovou změnu přivítaly jako nezbytný krok k rovnováze. Kritici však varují, že zásah do svátostné struktury by mohl vést k rozkolu. O tom, zda bude někdy žena jmenována kardinálkou, se sice spekuluje, ale zatím bez konkrétních kroků.

Podobně diskutovaná je otázka celibátu. V římskokatolické církvi je povinný, ačkoliv východní katolíci či řeckokatolické komunity povolují ženatým mužům stát se kněžími. Zkušenosti z Amazonie i Afriky ukazují, že nedostatek kněží může být fatální – a možnost ordinace ženatých mužů je čím dál častěji zmiňována jako pragmatická cesta. František se tomuto tématu zatím vyhýbal, ale jeho nástupci budou muset rozhodnout, zda zachovat tradici za cenu zpomalení růstu, nebo ji přizpůsobit realitě.

Papež František několikrát varoval před zneužíváním AI a zdůraznil potřebu etické digitalizace. V roce 2024 uspořádal Vatikán první Summit o etice AI, kterého se zúčastnili zástupci velkých technologických firem, teologové i filozofové. Je to ukázka toho, že i církev, jakkoli pomalá, si uvědomuje měnící se svět.

Ještě důležitější je však zachování duchovního smyslu papežství. Bude papež nadále představitelem víry, nebo se promění v globálního mluvčího pro etické hodnoty? Bude schopen promlouvat i k těm, kteří už v Boha nevěří, ale hledají smysl, komunitu, naději? Bude stát na straně utlačovaných nebo chránit status quo?

Právě proto byl výběr každého nového papeže – včetně Lva XIV. – tak pozorně sledován. V době, kdy se svět otřásá v základech, lidé nehledají bezchybné vůdce, ale autentické svědky odvahy, soucitu a moudrosti. A právě tím papež může být – pokud si zachová víru nejen v Boha, ale i v lidi.

Každé konkláve je svým způsobem začátek i konec. Je to chvíle, kdy se dějiny lámou v tichu Sixtinské kaple, pod Michelangelovým Posledním soudem, kde oči Ježíše hledí na shromážděné kardinály. Ale je to i chvíle, kdy se duchovno střetává s politikou, víra s mocí a tradice s tlakem moderního světa.

Zvolení papeže Lva XIV. v roce 2025 bylo přesně takovou chvílí. Namísto nadšení přišla vlažná reakce. Mnozí věřící, zejména v Evropě a Jižní Americe, cítili zklamání – ne proto, že by nový papež byl špatný člověk, ale protože nepřinesl vizi. Vnímají jej jako správce, který má církev udržet v chodu, ne jako lídra, který by ji dokázal transformovat. A právě to je hlavní otázka budoucnosti: bude papež dál jen ochráncem minulosti nebo konečně stavitelem budoucnosti?

Konkláve, které nového papeže volilo, nebylo podle dostupných informací dramatické, ale nebylo ani jednotné. Kandidáti reprezentovali různé směry – progresivní latinskoamerická frakce, silné africké křídlo i konzervativní Evropa. Nakonec zvítězila kompromisní volba – americký kardinál, který měl výhodu v tom, že nebyl příliš vyhraněný. Jenže církev dnes víc než kdy jindy potřebuje směr. A právě v tom spočívá křehkost současného okamžiku.

Další volby možná přijdou dřív, než by si církev přála. Věkový průměr kardinálů-volitelů je vysoký, mnoho z nich bylo jmenováno ještě Františkem. A co víc – narůstá tlak zespodu. Laici, kněží, mnišské komunity, ženy, mladí lidé – stále častěji volají po větším zapojení, transparentnosti, respektu a odvaze. Hnutí jako We Are Church nebo synodální procesy v Německu, Austrálii či Kanadě ukazují, že církev nemůže dál fungovat pouze vertikálně – shora dolů.

Budoucí konkláve se tak nebude rozhodovat jen o tom, kdo bude papež, ale také jakým papežem bude. Zda otevře dveře ženám, přijme pluralitu hlasů, nebo se uzavře do dogmatického ticha. Zda uzná selhání a napraví je, nebo je zamete pod koberec. Zda bude mluvit jazykem lidí, nebo jazykem institucí. A hlavně – zda si zachová odvahu být kvasem světa, ne jeho ozvěnou.

Možná není náhoda, že ve chvíli, kdy se technologie pokouší nahradit člověka, svět potřebuje víc než kdy jindy hlas, který připomíná lidskost. Ne bezchybnost, ne svatost, ale pravdu, lásku a směr. A právě v tom je síla – i zranitelnost – každého papeže.

Proto stoupá dým, ale tajemství zůstává.

______________________

Zdroje:

https://apnews.com/article/pope-conclave-vatican-name-77c4f1d0f7a6e1bf68f06679b6a55a43

https://www.reuters.com/world/europe/new-pope-leo-xiv-hold-first-mass-sistine-chapel-2025-05-09

https://edition.cnn.com/2018/04/10/europe/catholic-church-most-controversial-popes/index.html

https://www.theguardian.com/world/2025/jan/14/pope-francis-inherited-box-of-documents-from-predecessor-relating-to-scandals

https://time.com/7098621/real-life-papal-conclave-controversies/

https://www.britannica.com/topic/pope

https://www.newadvent.org/cathen/12272b.htm

https://abcnews.go.com/International/popes-ages-facts/story?id=107776238

https://edition.cnn.com/2025/05/08/europe/papal-leo-pope-cardinal-pontiff-intl

https://www.mprnews.org/story/2025/05/08/white-smoke-pours-out-of-the-sistine-chapel-chimney-signaling-new-pope-has-been-elected