Historický omyl: Caesar dle vědců trpěl jinou nemocí, než nás učili

Podle řady odborníků Caesar epilepsii vůbec neměl, a to navzdory některým dobovým popisům, které na první pohled mohou vypadat jako důkaz. Pojďme si obrátit Caesarovu slávu naruby a podívat se, jak to vůbec bylo s jeho zdravím.

Představa Caesara jako epileptika pochází z antických pramenů, například ze spisů Plútarcha a Suetonia, kteří zmiňují, že vládce několikrát ztratil vědomí, měl záchvaty slabosti a trpěl závratěmi. Suetonius v Životě dvanácti císařů dokonce tvrdí, že Caesar během vojenských tažení několikrát upadl do bezvědomí. To vedlo některé historiky i lékaře k domněnce, že trpěl epilepsií.

Ne všechny prameny se na Caesarově nemoci shodují. Někteří autoři ji vůbec nezmiňují. Jiní, například Appianos, se o Caesarově zdraví vyjadřují jako o celkově pevném, navzdory vysokému věku a náročnému životnímu stylu. To staví tezi o epilepsii do ještě větší nejistoty.

Historické záznamy jsou tedy vágní a nespolehlivé. Nejde o lékařské zprávy, ale o literární popisy, které se často více zaměřují na dramatizaci postavy než na přesnost. Epilepsie tehdy nebyla definována jako dnes, a tak se slovo „padoucnice“ mohlo kromě „božské nemoci“ používat nejen latinských textech pro širokou škálu stavů – včetně mdlob nebo psychických poruch.

Tato líčení ve starověkých pramenech se však dost liší od toho, co pod pojmem epilepsie chápeme dnes – že je to neurologické onemocnění charakterizované opakujícími se záchvaty, často doprovázenými křečemi, poruchami vědomí nebo specifickými smyslovými vjemy.

Dle Světové zdravotnické organizace nemoc postihuje lidi všech věkových skupin a záchvaty vznikají v důsledku náhlých, nadměrných elektrických výbojů v mozku, které mohou zasáhnout různé jeho části. Epilepsií trpí přibližně 50 milionů lidí na celém světě, což z ní činí jedno z nejčastějších neurologických onemocnění.

Záchvaty se mohou velmi lišit – od krátkých epizod nekontrolovaného škubání částí těla, například rukou nebo nohou, až po ztrátu vědomí a poruchy vnímání nebo chování. Tyto projevy jsou často nepředvídatelné a mohou se vyskytovat několikrát denně nebo jen zřídka.

Caesarovy příznaky, jak je známe z historických záznamů, však výše zmíněné charakteristiky nesplňují. Navíc nelze přehlédnout, že některé popisy jeho zdravotních potíží se vyskytují až desítky let po jeho smrti a jsou ovlivněné literární stylizací. Například William Shakespeare ve svém dramatu Julius Caesar výrazně posiluje obraz nemocného vůdce – nikoli na základě lékařské diagnózy, ale kvůli dramatickému efektu.

Ve studii publikované v odborném časopise Epilepsy & Behavior v roce 2004 neurolog J. R. Hughes zmiňuje, že Caesarovy symptomy jsou spíše nespecifické a neodpovídají typickému průběhu epilepsie. Zdůrazňuje například, že většina forem této choroby začíná v dětství nebo dospívání, zatímco u Caesara se objevily až po padesátce. Zmínky o několika kolapsech během vojenských tažení nebo v senátu navíc postrádají konkrétní popis, který by umožnil přesnou neurologickou diagnózu.

Ještě dál šla skupina britských lékařů z Imperial College London, která v roce 2015 navrhla, že Caesar mohl trpět tzv. tranzitorní ischemickou atakou (TIA), tedy krátkodobým výpadkem mozkových funkcí způsobeným přechodným nedokrvením. Tyto „mini mrtvice“ se mohou projevovat závratěmi, ztrátou rovnováhy nebo krátkodobým výpadkem vědomí. To jsou příznaky, které odpovídají tomu, co Suetonius nebo Plútarchos popisují. Navíc jsou častější u lidí ve vyšším věku a mohou být vyvolány stresem nebo fyzickým vyčerpáním. To by odpovídalo Caesarovu hektickému životnímu stylu v posledních letech jeho života. Studie byla publikována v Journal of the Royal Society of Medicine a citoval ji například i britský deník The Guardian.

Důležitý kontext nabízí i to, jak byla epilepsie vnímána v tehdejší společnosti. Ve starověkém Římě šlo o nemoc opředenou mýty, která byla někdy považována za božský trest, jindy za božský dar. Ve starém Římě i Řecku panovalo přesvědčení, že epileptici mají jakési napojení na bohy nebo nadpřirozené síly.

U vojáků však byla tato nemoc považována za závažnou překážku, která je mohla diskvalifikovat z vojenské služby. Je proto málo pravděpodobné, že by někdo, kdo skutečně trpěl opakovanými epileptickými záchvaty, mohl dosáhnout Caesarova postavení – jak v armádě, tak v politice. Jen těžko by mohl vést vojsko přes Alpy, absolvovat desetiletou válku v Galii a přežít četné bitvy. Caesar byl nesmírně aktivní – fyzicky i intelektuálně, trávil týdny v nepohodlí, často bez přístupu k lékařské péči. To je se skutečnou epilepsií obtížně slučitelné.

Někteří historikové upozorňují na to, že Caesar – mistr propagandy a budování veřejného obrazu – mohl záměrně nechat kolovat pověsti o své nemoci, aby posílil svou výjimečnost. Ve starověkém světě nebylo neobvyklé, že se epilepsie chápala jako znamení božského vyvolení. Věřilo se, že „otevírá mysl bohům“ a poskytuje schopnost předvídat budoucnost. V kombinaci s legendami o božském původu tak mohl tento muž posílit své postavení nejen jako politika, ale i jako poloboha. V případě Caesara tedy mohlo jít spíše o politickou legendu než lékařskou realitu.

Podobné interpretace se objevují i u dalších historických postav – například Napoleon je často spojován s tzv. Napoleonským komplexem, ačkoli ve skutečnosti byl průměrně vysoký. Stejně tak se v pozdější době začaly vytvářet psychologické nebo neurologické diagnózy i u osobností, jako byli Vincent van Gogh nebo Ludwig van Beethoven, přestože mnohé z těchto hypotéz zůstávají ve fázi spekulace.

Zřejmě největší vliv na popularizaci myšlenky o Caesarově epilepsii měl William Shakespeare. V tragédii Julius Caesar vystupuje diktátor jako muž s chatrným zdravím, který trpí mdlobami a je závislý na druhých. Shakespeare popisuje Caesarovy příznaky velmi sugestivně, ale zcela bez ohledu na historická fakta.

Shakespearův Caesar je symbol moci, která se bortí – nikoli reálná historická postava. Tato stylizace však zakořenila v západní kultuře natolik silně, že ovlivnila i vědeckou debatu. Dodnes se ve školních materiálech setkáme s větou „Caesar trpěl epilepsií“, aniž by byl uveden kontext.

Přitom vědecká komunita se od této představy už postupně odklání. Historikové i lékaři dnes upozorňují, že nemáme dostatek důkazů, které by diagnózu epilepsie jednoznačně potvrzovaly. Spíš se jedná o jeden z mnoha historických mýtů, který vznikl zkreslením informací a literárními úpravami.

Někteří odborníci spekulují, že Caesar mohl trpět migrénami s aurou – stavem, který může způsobit dočasné výpadky zraku, slabost nebo závratě. Migrény jsou častější u lidí s vysokou psychickou zátěží a Caesar rozhodně nebyl výjimkou.

Jiní uvažují o srdeční arytmii, která může vést ke krátkodobé ztrátě vědomí, nebo o únavovém kolapsu. Všechna tato vysvětlení mají společnou jednu věc – na rozdíl od epilepsie se shodují s věkem nástupu potíží, fyzickým vyčerpáním i stresem.

Je také možné, že Caesar trpěl kombinací více drobných obtíží, které se později slily do jedné „velké“ diagnózy. Dnes bychom mluvili o tzv. komorbiditě. Ale bez přímých důkazů (např. pitvy nebo klinického pozorování) zůstane vše v rovině dohadů.

Dnešní historici i lékaři se přiklánějí k názoru, že Julius Caesar epilepsií velmi pravděpodobně netrpěl. Popisy jeho stavů z antických textů jsou příliš vágní a neodpovídají lékařským kritériím pro tuto nemoc. Daleko pravděpodobnější je, že se jednalo o přechodné neurologické obtíže – například „mini mrtvice“ nebo stresové kolapsy – které byly později přetvořeny v součást legendy o polobožském vládci.

Přesto tento obraz nemocného, a přitom neporazitelného Caesara, zakořenil ve společnosti natolik silně, že ho dnes najdeme nejen v životopisných článcích o tomto slavném vojevůdci. Je to ukázka toho, jak snadno se může spojení mýtu a medicíny stát součástí kulturního dědictví – a jak obtížné je ho zpochybnit, i když důkazy mluví jasně.