Článek
Poslední kouzlo
Průvodčí Václav Benda se znovu zadíval na špinavý kožený váček, který mu před několika minutami vnutil jeden z cestujících, kterému nikdo neřekl jinak než Feríno. Prý za to, že se ho zastal, když ho osočili z krádeže.
Feríno byl bezdomovec. Vlakem jezdíval pravidelně a pravidelně byl z přepravy vyloučen, ač jízdní doklad vždy vyčaroval a hrdě ukázal. Bohužel vždy byl neplatný. Snad proto dostal přezdívku kouzelník. Kouzelník Feríno. Tak se vždy představoval.
Dnes kromě toho, že opět neměl jízdenku, byl jedním pasažérem obviněn z krádeže. Jak se později ukázalo neprávem. Ale než se tak stalo, byl muž téměř lynčován a vyzván k osobní prohlídce. Jen díky průvodčímu k této pohaně nedošlo. Václav Benda ho uzamknul ve služebním voze a tvrdě si stál za tím, že prohlídku může provést jen policie.
Mezitím se ztracená peněženka našla. Nikdo se neomluvil, nikdo se za vyřčené urážky nestyděl. Proč by měl? Šlo přece o bezdomovce, člověka žijícím na okraji společnosti. Je to nula… nicka… příživník… Ano, taková slova rezonovala ve vagóně, kde se událost odehrávala.
Když vlak posléze přijížděl na konečnou, Václav Benda si k muži přisedl a vše mu vysvětlil. Feríno jen rezignovaně pokrčil rameny, zadíval se někam za horizont a pak se zeptal: „Víte, co je život, pane průvodčí?“
„Prosím? Jak to myslíte?“ zeptal se Václav. Muž bez domova jen šibalsky zamrkal, a… začal si prozpěvovat. To snad není možné? Pomyslel si Václav.
„To je od Beatles, že?“ zeptal se vzápětí.
„Ano, Yellow submarine, Žlutá ponorka,“ ozvalo se tiše. Václav se chtěl ještě na něco zeptat, ale vlak už zastavoval.
„Chvíli ještě počkáme, ano? Až všichni vystoupí.“
Václav nechtěl toho muže znovu vystavovat nemístným poznámkám, ale Ferínimu to evidentně bylo jedno. Jen zavrtěl hlavou a ve vteřině se kolem něho prosmekl k východu. Václav znovu ucítil ne zrovna příjemný odér a také se mu zdálo, že se ho muž zlehka dotknul. Chtěl něco říct na rozloučenou, ale k jeho překvapení ho onen divný pasažér předběhl.
Těsně před výstupem z vlaku se ozval jeho chraptivý hlas: „Ty věci patří vám, jste dobrý člověk, děkuju, sbohem,“ stačil ještě říct a rozplynul se v davu.
„Jaké věci? O čem to mluvíte?“ křikl průvodčí, ale hlas už zanikl v nádražím chaosu. Až v momentě, kdy Václav definitivně končil službu a vystoupil z posledního vlaku, sáhl do kapsy a… proboha, co to je? Chvíli nechápavě zíral na podivný zmuchlaný předmět ve tvaru váčku a až po chvíli si vzpomněl na slova bezdomovce Ferína: „Ty věci patří vám…“
Chvíli se díval na nevábný předmět, pak přistoupil k odpadkovému koši, rozhodnut zbavit se toho dárku. Dárku? Zarazil se. Zvědavost převládla, rychle rozvázal kožený váček a následně z něj vysypal obsah. Na ruku mu vypadlo několik barevných pokrčených papírků. Některé z nich se chaoticky rozlétly po perónu.
„Zatraceně,“ zamumlal a začal je sbírat. Jeden z nich se zatoulal k nohám staršího muže, který šel právě okolo. Ten se ochotně shýbl, zvedl ho a… na chvíli se zarazil. S očima upřenýma na malý barevný tiket se zeptal: „Vy jste tam tehdy byl?“
Vzápětí však dodal: „Ale v tom roce těžko, snad váš táta. A proč se toho, proboha, zbavujete? Víte, jakou to má dnes cenu? Tedy, pokud je to pravé.“
Václav nechápal, o čem ten muž mluví, ale pohotově odvětil:
„Promiňte, to je samozřejmě omyl. Děkuji… Sbohem.“
Za několik minut už v pohodlí domova bedlivě papírky prohlížel. Chvíli trvalo, než se zorientoval. Popisky byly v anglickém jazyce…
Na jednom se mu podařilo přečíst Colisea… 1964… na druhém New York… 1964… To je divné, co s tím mohl mít Feríno společného? Muž rozbalil další. Tady byl název čitelnější… Cavern club… 1960… Jako by už někde ten název slyšel. Václav znovu sáhl po váčku a zatřepal s ním a najednou… cink. Na stůl vypadl prstýnek.
Proboha! Co to znamená? Tak on mně věnoval prsten? Kde ho asi našel? Nebo patřil mu? A co to ostatní? Je to určitě z nějaké skládky, popelnice. I přesto si Václav názvy pečlivě přepsal a pak je naklepal do počítače.
Za pár minut bylo jasno, a o Václava Bendu se pokoušel infarkt. Všechna místa, která byla udána na oněch vstupenkách, se shodovala s místy, kde před čtyřiceti lety vystupovala skupina Beatles. Cavern Club 1960 – Liverpoool, Colisea – Washington 1964, Carnegie Hall – New York 1964… Toronto 1969. Jeho oči zářily ještě více, když na obrazovce objevil podpisy členů oné legendární skupiny. Tentokrát použil i lupu. Nebylo pochyb, ony čmáranice se naprosto shodovaly s podpisy členů skupiny.
„Ale to přece není možné?“ vykřikl. Jen tak z legrace kliknul na rubriku prodej a napsal: Prodám vstupenky z vystoupení Beatles s originálními podpisy členů… Po několika minutách se začali ozývat první zájemci. A za necelou hodinu…
„To snad ne!“ Nabídka atakovala hranici několik desítek tisíc a zájemci nabízeli stále víc a víc. Někdo napsal: odkoupím vše, co se týká Lennona a Yoko Ono…
Tělo Václava Bendy se náhle vypjalo jako struna, podíval se na malý stříbrný kroužek, který už chtěl vyhodit. Znovu si ho důkladně prohlédl a na papír si poté namaloval vše, co se mu podařilo rozluštit na vnitřním obvodu. Přitom jeho rty neustále šeptaly: „To nemůže být pravda, ne, ne.“
Na klávesnici vyklepal pár slov. Po chvíli se objevilo… Svatební prsten John Lennon ztratil při koncertu v Torontu v r. 1969… Nikdy nebyl nalezen. Je docela možné, že ho vlastní někdo, kdo si jeho význam vůbec neuvědomuje… Následoval částečný popis a odkaz na instituci, která může potvrdit pravost.
Během dvou hodin měl Václav Benda jasno. Fascinovaně hleděn na malý lesklý předmět, které měl statisícovou hodnotu. Ano, taková částka se objevila, když do detailu popsal ornamenty, které rytina na prstenu obsahovala. Pravost byla potvrzena! Co teď? Z obrazovky na něho svítila věta: Chcete zahájit dražbu? Vyvolávací cena 50 000 dolarů…
Václav seděl jako přikovaný, po spánku mu stékal čirůvek potu. Pak klepl na ikonku No a chystal se vypnout počítač. On přece není pravým vlastníkem. Ty věci mu nepatří! Ale… dostal je přece darem. Nikomu je neukradl. Hlava mu třeštila. Někde se ozvalo: budeš bohatý… budeš milionář… využij šanci! Jak se rozhodnout? Ne!
Vzpomněl si na otázku, která tehdy ve vlaku zůstala nezodpovězena: „Víte, pane, co je to život?“ Jaký byl život muže, který se dobrovolně vzdal… štěstí? Musím zjistit pravdu. Musím ho najít, musím mu vrátit jeho život.
Věřil, že to nebude žádný problém. Mýlil se. Feríno kouzelník jakoby najednou přestal existovat. Vlaky duněly, krajina ubíhala, ale po kouzelníkovy ani stopa. Václav se ale nevzdal, nedělal ve svém volnu nic jiného, než že obcházel nejrůznější brlohy, o kterých se domníval, že by tam onen člověk mohl být. Ubytovny, charity, noclehárny. Ptal se podobných lidí, kteří žili vyloučeni ze společnosti. Nic, žádný výsledek.
Půl roku trvalo, než objevil muže, který mu tak zasáhl do života. Náhodou zaslechl rozhovor dvou bezdomovců: „Představ si… ten Feríno se z toho vysekal, už je zase zpátky…“
Tak se Václav dozvěděl nejen, kde přebývá, ale také, že byl brutálně zbit. A prý to očekával, všem říkal: Sbohem, asi odejdu. A jeho současný domov? Pod mostem dva kilometry od nádraží Praha Klánovice.
Když se před Václavem rozhrnula poslední opona z listí a trnového keře, byl konečně u cíle. Staré palety, fošny nejrůznějších velikostí, rezavý plech, igelit, térový papír a další haraburdí. Václav Benda nebyl překvapen, podobných obydlí navštívil během svého pátrání už několik. Nezaskočil ho ani hrubý hlas jednoho z obyvatel:
„Hele, mladej, tady je vobsazeno… tak se seber a pádluj jinam!“
„Ne, nebojte se, nehledám místo k přespání… já hledám jednoho… přítele.“
„Přítele?“
„Ano, znali jsme se z vlaku… zaslechl jsem, že… měl nějaké problémy. Něco jsem mu přinesl… na jídlo.“
„Jídlo? Ukaž?“ Muž si bez skrupulí rozbalil sáček a vzal si kousek salámu a plátkového sýra.
„Hm… dobré. Nějaké drobáky by nebyly?“
„Nachází se tady někde ten muž? Myslím, že mu říkali kouzelník… Feríno kouzelník.“
„Hm… možná.“ Ozvalo se poněkud váhavě. Bylo jasné, oč muži běží. Václav vytáhl několik mincí a vložil mu je do špinavé dlaně.
„Jo, Feríno, jasně, že ho znám. Nějakou dobu to s ním bylo těžký, ale… už se z toho vyhrabal. Je to takovej pavouk… moc se s náma nebaví… to musíš ještě jít o kousek dál… až pod ten most. On má svoje separééé… Feríííno máš tady návštěvu!“
Asi po dvaceti metrech téměř uprostřed starého nízkého železničního mostu, který se občas zatřásl pod koly nákladních vlaků, se rýsovala vyhublá postava sedícího muže. Garsonka s průvanem, ale pevnou střechou. Pár kartónových krabic a otrhaná, špinavá matrace. Pórovitý železobetonový oblouk se po každém zadunění kol zatřásl a ze šedivých stěn spadlo pár špinavých slz.
Dum, dum, dum…
„Jako ve vlaku viďte, Feríno.“ Ale muž nereagoval. Za těch několik měsíců se hodně změnil. Zažranou špínu, černé nehty a drasticky pohublou tvář nezakrylo ani podmostní tlumené osvětlení.
„Něco vám vracím, to je vaše. Mně to nepatří.“ Z váčku vytáhl prsten, a ten mu pomalu vložil do chladné dlaně, zbylé věci viditelně položil vedle jeho nohou. Dlaň se sice sevřela, ale muž stále nereagoval. Václav byl ale přesvědčen, že ho slyší, jenže nebyl si jist, zda ho také poznává. Temné dunění opět vše bez milosti překrylo.
„Ty věci mají neuvěřitelnou cenu,“ řekl, když se znovu rozprostřelo ticho. Žádná odpověď ale nepřišla, nic se nedělo. Chraptivé výdechy, které vycházely z plic muže bez domova, bylo to jediné, co Václav slyšel.
„Pomůžu vám je prodat, pokud chcete. Mě nezajímá, jak jste je získal, jsou prostě vaše, jste… bohatý člověk. Opravdu! Začněte žít.“
„Kap, kap.“ Špinavé kapky z betonové krypty drze dopadaly na Feríniho tvář.
Václav Benda po chvíli rezignovaně pokrčil rameny a otočil se, aby odešel. V tom se ozvalo:
„Vy? Tak přece… nemýlil jsem se.“ Jen pozorný divák si mohl všimnout nepatrného záblesku radosti v očích muže, který se pomalu napřimoval. Václav Benda nikdy před tím neviděl vychrtlejší postavu.
Oba stáli naproti sobě jako dvě kamenné sochy, na jejíž chladný kámen už dávno slunce nesvítí. Feríno náhle nepatrně zvedl hlavu, pak se podíval na dlaň, sevřel ji ještě více, teatrálně udělal několik gest, a poté se z jeho popraskaných úst ozvalo: „Kouzlo!“ A obecenstvu ukázal obě ruce. Byly prázdné!
„To ne, proboha! Kam jste to dal? Václav začal hystericky prohledávat okolí. Nic nechápal. Po chvíli se uklidnil. Mávl rukou, začínalo mu to být jedno. Ten muž už sotva vnímá, pomyslel si. Ať si o svém konci rozhodne, jak chce. Rezignovaně mávl rukou a chystal se odejít. Náhle ucítil, dotek ruky na rameni. Otočil se. Dlouhé, špinavé prsty mu sevřely na chvíli dlaň levé ruky. Stisk byl chladný, krátký, ale překvapivě pevný. A pak… se ozvalo:
„Kouzlo se podařilo, Feríno kouzelník vám děkuje.“ Po těchto slovech zůstal muž stát v divné pozici, jakoby chtěl zahrát poslední akord. Z jeho popraskaných rtů se tiše nesla melodie. Temné oči se na chvíli otevřely a Václav uslyšel slabý šepot:
„Já… ten prsten neukradl… ne, John ho ztratil… měl tam zrovna koncert… já stál kousek od pódia… měl jsem jen rychlé oči a ruce… patří vám. Vy jste se mě zastal. Je váš… jste dobrý člověk…“
Šepot zhrubnul a prostor se naplnil podivným tajemnem a zároveň očekáváním. Václav Benda jen pokrčil rameny.
„Už není… někam zapadl. To nic, mějte se… kouzelníku,“ odvětil a otočil se k odchodu.
„A už víte, co je život?“ ozvalo se.
„Prosím?“
„Život… je jako… jako, když…“ mužova víčka se zachvěla, několik černých havranů, kteří nedaleko naslouchali, prudce vzlétli, nad hlavou zaburácel vlak, pár špinavých slz znovu dopadlo na kouzelníkovu tvář a… muž vydechl naposled. Jeho tělo se pomalu sunulo podél vlhké a chladné zdi k zemi. Ztrácel se v temnotě a pohlcovala ho okolní nicota.
Feríno kouzelník zemřel.
Václav vyšel z přítmí tunelu a musel se rukou opřít o vlhký kámen a chvíli nechat oči, ať si zvyknou na světlo, a mozek ať si zvyká na syrovou skutečnost. Najednou se jeho pohled zastavil. Proboha! Díval se na prsteník své levé ruky. Měl na něm prsten! Svatební prsten Johna Lennona a Yoko Ono. Ne! To slovo téměř vykřikl.
Vytáhl telefon, zavolal pohřební službu a policii a potom trpělivě odpovídal na všechny otázky. Na jednu však odpovědět nedokázal.
„Vy jste znal toho muže?“
„Ne, jen jsem mu chtěl vrátit nějaké věci, které zapomněl ve vlaku,“ odpověděl popravdě Václav a chystal se odejít. Jeden z policistů ho ale ještě zadržel a zeptal se: „V náprsní kapse toho muže, jsme našli nevelký novinový útržek. Už hodně starý. Píšou tady, že koncem šedesátých let jeden mladý ambiciózní muž, který se věnoval kouzlům, vycestoval na turné do USA. A stejně jako před tím ve Velké Británii i zde slavil úspěch. Ten muž si říkal Feríno kouzelník… Myslíte, že se jedná o toho mrtvého… bezdomovce?“
„Určitě!“ řekl důrazně Václav Benda. „Jsem o tom přesvědčen.“
„No, pokud je to pravda, je to moc… moc smutné, viďte?“
Václav jen pokýval hlavou a jen suše konstatoval: Víte, život to je jako když flustneš do ohně… zasyčí to a je konec.“
