Článek
„Je 9:00, posloucháte Český rozhlas Radiožurnál, na řadě jsou krátké zprávy,“ uvádí moderátor rubriku, která mě doprovází každé ráno. Není to jediná publicistika, kterou se pravidelně zásobuji. Pročítám internetové deníky, jsem předplatitelkou několika týdeníků a sleduji nespočet politických i publicistických profilů na sociálních sítích. Obsah hltám doslova celý den.
Není se čemu divit, že jsem bývala často přehlcená a vyčerpaná. Dočetla jsem se, že řešením je nejen omezit negativní zprávy, ale nahradit je pozitivními. Vytřídila jsem si sledované profily, začala s jógou a renovací nábytku. Nutno říci, že tyto kroky velmi pomohly. Ale i když jsem příliv informací omezila, zneklidňující zprávy stále převažovaly a já o nich s válečkem v ruce dlouze rozjímala. Výsledek byl často stejný a já byla bez nálady.
Začalo to profilem na Instagramu
Přibližně před rokem jsem spadla do hledáčku algoritmu, který mi doporučil profil s názvem Bulvární historie. Ten založila již v roce 2018 Ivona Loutocká. Do profilu jsem se naprosto zamilovala. Autorka téměř každý den zveřejňovala zajímavosti, které byly nejen ověřené, ale i obsahově šťavnaté. Svůj obsah směrovala výhradně do historie. Od aktuálního dění se distancovala.
Byly to pro mě zajímavé informace, které mě nutily dohledávat souvislosti. Můj mozek tak dostával denní dávku nejen emocí, ale i poznatků, které nezapadly hned po přečtení. Zůstávaly mi v myšlenkách celé hodiny poté, co jsem příspěvek zavřela. A často se staly i podnětným tématem k rozhovoru s přáteli či inspirací k výběru titulů knih a filmů.
Profil, ze kterého mě nejímala hrůza z okolního dění, jsem velmi záhy doplnila o podobné. V mé mysli ale prvenství stále patří Bulvární historii a její autorce Ivoně Loutocké. Proto, když vloni na podzim, konkrétně 30. října 2025, vyšla její první kniha se stejnou tematikou i názvem, bylo jasné, co si budu přát pod stromeček.
Vyprodáno, čekalo se na dotisk
Jenže kniha byla velmi rychle vyprodaná a já musela čekat na dotisk. Vůbec se nedivím. Profil Bulvární historie na Instagramu dnes čítá krásných 54 tisíc sledujících, kteří bezpochyby prahli po dalších zajímavých příbězích stejně jako já. Navíc v tak uklidňující podobě, jako je tištěná kniha.
Když jsem se těsně před Vánoci ke knize konečně dostala, překvapilo mne, že je celkem útlá. Trochu jsem doufala v poctivě velkou vazbu, ideálně s tisíci stranami, která by mi krátila chvíle alespoň měsíc. Věřím ale, že to má své důvody. Autorka si jistě nechává prostor pro pokračování. Po prvním mírném zklamání z rozsahu knihy jsem se s nadšením vrhla na první kapitolu, byť si čtenář může zvolit kapitolu dle svého historického oblíbence a začít u něj. A možná i já jsem to měla udělat.
Odkazy k pramenům čtivosti textu zprvu nepomáhají, ale jsou nezbytné
Nic proti Svaté Ludmile, ale byla to žena žijící v raném středověku. Kolik se o ní dá tedy vyčíst z dobových pramenů? Mnoho ne. A souhlasila by se mnou jistě i autorka, která prakticky v každém odstavci byla nucena uvést, že se jedná buď o domněnky či legendy. Trochu ke škodě čtivosti textu. Nakonec i tak z první kapitoly výrazně vystupuje velmi zajímavá, dopodrobna vysvětlená příčina úmrtí. Dalo by se říci, že je podaná až lékařským žargonem. Čtenář tedy nakonec dostává, co chtěl, byť se musel první kapitolou doslova prokousat odkazy k pramenům, z nichž autorka čerpá.
Postupným pročítáním knihy hůře ověřitelná fakta ustupují. Výběr historických osobností je totiž seřazen chronologicky a tak se čtenář dostává ke snáze zjistitelným informacím. Autorce proto následující texty tolik nehyzdí časté formulace typu: opřeno jen o předpoklady historiků, a může se tak soustředit na události zasazené do širších souvislostí. Čtení tak nabývá stejně emotivních rozměrů jako její profil na sociálních sítích. Čtenář je tak právem doslova lapen do světa Marie Terezie či mladé císařovny přezdívané Sisi, o jejichž soukromých záležitostech dost možná čte úplně poprvé z jednoho zdroje.
Čtivá bulvární historie
Autorčin styl psaní je navíc velmi čtivý. Často používá i obraty z mluvené řeči, které sluší spíše bulvárním deníkům než biografickým publikacím. Tím umocňuje svůj záměr a vymezení v oblasti bulvárního tisku v tom nejlepším slova smyslu. Když tedy Bořivoj I. nechává svou ženu „z provozních důvodů doma“, čtenář se pousměje. Přirozeně cítí, že je mu autorka mluvou blízká, podobně jako kolegyně z druhého patra, která mu špitá čerstvé drby z teambuildingu.
Nakonec má ale publikace i velmi zajímavý přesah nejen do širšího historického kontextu, ale čerpá i z lékařské praxe. Ivona Loutocká totiž, kromě jiných, vychází i z práce antropologa Emanuela Vlčka, který od roku 1955 zkoumal kosterní pozůstatky českých historických osobností. Jeho jméno se nejen v knize, ale i na profilu Bulvární historie skloňuje velmi často a právě díky jeho práci autorka odhaluje ty nejzajímavější aspekty ze života vybraných osobností. Koho by nelákalo zjistit, proč byl Jiří z Poděbrad tak obézní, že ke konci života už ani nedokázal vstát, přestože se nikdy nepřejídal?
Pro studenty i učitele
Publikace rozhodně není standardním prozaickým dílem, ale zároveň není ani nudnou učebnicí. Nedivila bych se, kdyby po ní sáhli středoškolští studenti či dokonce učitelé. Autorce se díky její jistě zdlouhavé a pečlivé práci povedlo vytvořit nejen profil na sociálních sítích, ale i knihu, ke které bych se jako dítě ve školní lavici doslova upnula.
Látku předkládá co nejpřístupněji pro dnešního čtenáře. Pod slovem bulvární v jejím názvu si ale rozhodně nepředstavujte nic neověřeného či falešného. Nejen v publikaci, ale i na stejnojmenném profilu naleznete vždy pečlivě sepsané zdroje, z nichž text čerpá.
Teď už jen zbývá čekat na další díl – a v mezičase třeba sledovat Bulvární historii na sociálních sítích.
