Článek
Vladimír Kočička o tom, jak těžká je cesta umělce
„To je neuvěřitelné, kolik toho víte o barvách. Bez vás bych byla úplně ztracená,“ řekla jsem pracovníkovi hobby marketu poté, co mi pomohl vybrat správnou kombinaci odstínů na zahradní domek. „Léta praxe. A taky sám maluju. I když obrazy,“ usmál se.
Nenápadná věta, která změnila obyčejný nákup v zajímavé setkání. Muž za pultem nebyl jen odborníkem na barvy. Byl to také malíř, kreslíř a fotograf Vladimír Kočička, autor desítek výstav a vernisáží po celé republice.
K umění se dostal během vojny, kde se naučil základy krajinomalby. Začínal s malými formáty a malovanými odznaky, jejichž prodejem si vydělával na další barvy. Po návratu do civilu vystřídal několik zaměstnání, malování se však nevzdal. První výstavu uspořádal v roce 1993 v kavárně v Horních Počernicích.
Tajnou sbírku střádal posledních deset let
Dnes jsme se sešli v příjemné kavárně v Praze. Zajímá mě, jak se člověku žije mezi regály s barvami, když mu doma stojí desítky pláten. Vláďa se usmívá, vytahuje z kapsy telefon a ukazuje mi fotogalerii.
„Tak dívejte, tohle je moje sbírka za posledních deset let. Líbí se vám?,“ ptá se mě s nápadným nadšením. Přikyvuji. Barevné kompozice na displeji vypadají jako abstraktní obrazy plné života a energie. Jenže jsem naletěla.
„To nejsou obrazy. To jsou kyblíky s barvou těsně před namícháním odstínu ve stroji, který v práci obsluhuju,“ směje se.
Na fotografiích skutečně nejsou plátna, ale pohled shora do kbelíků s barvami. Náhodné kombinace pigmentů vytvářejí obrazce, které by klidně mohly viset v galerii. „Moje práce je i mou inspirací,“ dodává.
Jen prodavač?
Na první pohled by málokdo hádal, že muž za pultem hobby marketu má za sebou desítky výstav a léta umělecké tvorby. Jaké to je být pro většinu lidí „jen“ prodavačem?
„Mě ta práce vlastně baví,“ říká bez váhání. „Jsou tam věci, které by být nemusely. Třeba mystery shoppingy. Kontrolují, jak se chováme k zákazníkům. Ale s lidmi vycházím dobře. Jen mi občas vytýkají, že se s nimi moc bavím o malování.“
Prý v tom ale není žádný kalkul.
„Nedělám si reklamu. Když je mi někdo sympatický a cítím, že má blízko k umění, tak si prostě povídáme. Přijde to samo.“
Zajímá mě, jak se vůbec může rozhovor o umění rozvinout mezi regály s barvami a nářadím. „To je jednoduché,“ směje se. „Třeba u dneska populárních dekorativních stěrek. Zákazník se zeptá, jestli jsem to někdy dělal, a já odpovím, že ano a že maluju. Odtud už se rozhovor rozjede sám.“
Přiznal se, že všechno je z Hornbachu
S Vláďou hodiny ubíhají jako minuty. Vtipkuje, odbíhá k historkám a občas mě svým vyprávěním zavede úplně jinam, než kam jsem původně mířila s další otázkou.
„Je něco, co vám tahle práce dala a za co jste vděčný?“ ptám se.
„Materiál. Povětšinou,“ odpoví bez zaváhání. „Dokonce jsem jednou zahajoval výstavu tím, že jsem návštěvníkům přiznal, že všechno je z Hornbachu.“
Rozesměje se, ale vzápětí dodává, že na některých věcech se šetřit nevyplácí.
„Jsem přesvědčený, že kvalitní materiál je základ. U barev se vyplatí investovat do těch, které dobře kryjí. Levné barvy spotřebujete třeba třikrát víc, abyste dosáhli stejného výsledku. A stejně je to se štětci. Kvalitní drží pěknou linku, netřepí se a vydrží roky.“
Dostupný materiál ale není zdaleka jediným přínosem, který si z práce odnesl. Mluví také o větší jistotě v komunikaci, schopnosti organizovat si práci i zachovat klid ve stresových situacích.
„Díky Hornbachu jsem se naučil oslovovat cizí lidi. Ať už jde o modely na focení, nebo o domlouvání výstav v nových prostorách. Dřív bych se styděl.“
Když se ho zeptám, co mu naopak práce vzala, tentokrát nepřemýšlí dlouho. „Nic. Jsem za svůj život rád. Nic bych neměnil.“
„Na stole mi jen tak stojí deset tisíc.“
Od chvíle, kdy jsme si sedli a objednali kávu, Vláďa prakticky nepřestal mluvit. Nápady, inspirace, příběhy. Od našeho prvního setkání byl vždy velmi sdílný a komunikativní, přesto sám o sobě říká, že mu chybí sebevědomí. Nedává mi to smysl. Za posledních několik měsíců jsem slyšela o minimálně dvou výstavách a jedné chystané vernisáži.
„Vždyť to je skvělé, málokterému umělci se takto pravidelně vystavují jeho práce,“ poznamenávám. „Je to trochu jinak. Výstavy samozřejmě mám a mám jich dost, zrovna dneska odpoledne jedu domlouvat další - pokud se podaří, budu vystavovat v Mánesu.“
„Tak v čem je problém?,“ využívám krátkého ticha k otázce. „Malování je strašně nákladná záležitost, materiál je šíleně drahý. Zrovna nedávno jsem koukal na můj hrnek, kde mám štětce a uvědomil jsem si, že mi tam jen tak stojí skoro deset tisíc.“
Výstavy sice přibývají, finanční jistotu ale samy o sobě nepřinášejí. „Lidé se rádi přijdou podívat, pochválí obrazy, popovídají si. Toho si vážím. Jenže kupujících není tolik.“
Za běžný rok prodá dva až tři obrazy. Vzhledem k cenám materiálu, dopravě na výstavy a stovkám hodin práce to není mnoho.
Proč je tak těžké pustit vlastní díla do světa
Snažím se Vláďu povzbudit, a tak se ptám, kolik obrazů za svůj život prodal. „Spoustu. Z hlavy to ani nevím,“ odpovídá. „Po světě mi toho lítá hodně. Něco je v Austrálii, Holandsku, něco v Káhiře.“
Překvapí mě to. Ještě před chvílí mluvil o tom, jak složité je uměním vydělávat. Zajímá mě, jak se jeho obrazy dostávají k novým majitelům. „Nejčastěji přes známé. V posledních letech i přes sociální sítě. A občas se něco prodá přímo na vernisáži.“
Přesto mám pocit, že za jeho zdrženlivostí je něco víc než jen nedostatek příležitostí. „Nemyslíte, že kdybyste se malování věnoval naplno, mohlo by vás uživit?“ ptám se. Vláďa se usměje. „To možná až v důchodu. A ten už se pomalu blíží.“
Pak ale zvážní. „Já se s těmi svými dětmi nerad loučím. A to je ten problém. Jeden člověk mi kdysi řekl, že jestli se chci malováním živit, musím obrazy pouštět dál. Tak se to učím. Ale pořád si trochu vybírám, ke komu půjdou. Chci mít pocit, že skončí v dobrých rukou.“
Když mluví o obrazech jako o dětech, není to jen metafora. Tvůrčí dílo je symbolickým potomkem – vzniká z nás, roste s námi a nese náš otisk. Když přijde chvíle, kdy je musíme pustit, je v tom velká bolest. Civilní práce je jistota. Živit se uměním znamená začít o vlastní tvorbě uvažovat i ekonomicky. A to vyžaduje jiný druh odvahy než je člověk zvyklý v běžné práci.
„Marketingová ředitelka z Německa chtěla můj obraz.“
Rozhovor se stáčí k Vláďovu uměleckému okolí. Zajímá mě, jestli lidé, se kterými pracuje chodí na jeho výstavy nebo se o jeho tvorbu nějak zajímají. Ukazuje se, že se jeho pozvánky na vernisáž pravidelně objevují v interních newsletterech a dokonce, že o jeho obraz projevila zájem i marketingová ředitelka z Německa.
Vláďa ale svůj soukromý život od pracovního odděluje a po směně míří s fotoaparátem rovnou pryč. S kolegy se mimo práci stýká jen výjimečně. Mnohem častěji vyhledává společnost lidí z uměleckého prostředí. Zdá se, že zná půlku pražské umělecké scény. Jména umělců ani nestačím zapisovat. Na otázku, kdo se uměním i živí, ale marně pátrá v paměti.
Sám je členem uměleckého spolku Řád chaosu. Vstoupil do něj jako pátý člen před téměř deseti lety. Společně se Zdenou Bočarovou a Janou Tesaříkovou v něm dodnes aktivně působí. Ani jeden z nich se uměním neživí naplno a všichni mají své civilní povolání.
Možná právě v tom spočívá největší paradox české umělecké scény. Mnoho talentovaných lidí potkáváme každý den, aniž bychom tušili, že po večerech malují, fotografují, píší nebo vystavují. Jejich umělecké ambice zůstávají skryté za běžnými profesemi.
„Vy budete asi nějakej umělec, že jo?“
Náš rozhovor spěje ke konci. Ještě jednu věc potřebuji vědět. Vláďa pomalu dopíjí sklenku vína, kterou si po kávě přiobjednal a shání se po své bekovce a fotoaparátu.
„Jak byste chtěl, aby vás vnímali lidé, kteří vás míjejí v běžném životě?,“ zeptám se nakonec a Vláďa se již tradičně pousměje. „Ono se mi to vlastně už plní. Často slyším: Vy jste nějaký umělec, že jo?“
Pak si vzpomene na knihu, kterou kdysi četl. „Byla tam věta: když chcete být umělcem, musíte se tak chovat a taky se tak oblékat,“ rozesměje se. „Ale třeba kamarád Radovan Pauch spíš vypadá jako taťka od rodiny. A uměním se živí už několik let. Tak nevím.“
Vláďa si nakonec obléká bundu ozdobenou několika plackami s různými motivy - od Nirvany až po českou vlajku. Nasadí si bekovku, přehodí přes rameno foťák a mizí mezi lidmi.
