SATIRA: Bajka o politické farmě, volební mrkvi a testu způsobilosti k řízení státu

Čas od času se objeví návrh, který je současně svůdný, pochopitelný, ale i nebezpečný. Například že by volební právo neměli mít všichni, ale pouze lidé, kteří prokážou dostatečnou inteligenci, finanční gramotnost nebo základní orientaci v politice.

Myšlenka je to lákavá zejména ve chvíli, kdy člověk otevře sociální sítě, přečte si několik komentářů a zjistí, že část obyvatelstva považuje státní rozpočet za bezednou peněženku, Evropskou unii současně za okupanta i pokladníka, který jim má všechno platit, Rusko za mírumilovnou oběť vlastního napadení Ukrajiny a každého odborníka za podezřelého člověka, protože používá více než tři souvětí za sebou.

V takové chvíli si občan povzdechne: Neměli bychom před vstupem do volební místnosti přece jen zavést nějakou zkoušku?

Stačily by možná tři otázky.

Kde se berou peníze ve státním rozpočtu?

Co znamená státní dluh?

A například může politik rozdat něco, co předtím nevzal občanům na daních, nevypůjčil si na jejich účet nebo nezískal od Evropské unie, kterou při jiné příležitosti označuje za původce všeho zla?

Kdo neodpoví správně, dostane místo volebního lístku omalovánky a může si do uzavření volebních místností vybarvovat státní znak.

Jenže právě tady začíná problém. Kdo by totiž otázky sestavoval? Vláda? Parlament? Ministerstvo financí? Komise odborníků jmenovaná lidmi, kteří mají testem sami projít?

A kdo by stanovil hranici dostatečné inteligence?

Člověk, který umí vypočítat složené úročení, ale věří každé konspirační zprávě, je způsobilý? A co člověk, který matematice příliš nerozumí, ale dokáže spolehlivě poznat lháře, protože se s několika setkal v práci, v rodině i na obecním úřadě? Smí volit profesor, který se nechá okouzlit autoritářským vůdcem, ale nesmí volit zedník, který si pamatuje okupaci a ví, že svoboda se neudržuje sama?

Inteligence a moudrost nejsou totéž. Vzdělání a morální úsudek také ne. Člověk může znát všechny ústavní články, a přesto toužit po vládci, který ústavu obejde. Může mít ekonomický titul, a přesto podporovat rozhazování peněz, pokud z něj právě on profituje. Může rozumět propagandě a současně ji vědomě šířit i vyrábět.

Největší politické škody ostatně obvykle nezpůsobují lidé, kteří ničemu nerozumějí. Způsobují je lidé, kteří velmi dobře rozumějí tomu, jak využít těch, kteří se ve světě přestali orientovat.

Proto bych test voličské způsobilosti zavedl. Jen bych trochu změnil účastníky.

Testem by neprocházel volič. Testem by procházel politik.

Politik, který buduje svou moc na závislosti občanů, nechce společnost sebevědomých a informovaných lidí. Taková společnost je pro něj provozně náročná. Občané se ptají, kontrolují účty, porovnávají sliby s výsledky a někdy dokonce vytahují staré rozhovory. To narušuje plynulost hospodaření. To se potom stát vůbec nedá řídit jako firma.

Mnohem pohodlnější je politická farma.

Na politické farmě nežijí občané, nýbrž cílové skupiny. Nemají vlastní vůli, nýbrž volební preference. Nemají paměť, nýbrž momentální náladu. Nemají potřeby, nýbrž témata, která se jednou za čtyři roky objeví v průzkumech.

Správný hospodář ví, že každé zvířátko potřebuje jiné krmivo.

Jednomu přisype příspěvek. Druhému slíbí nižší daň. Třetímu nabídne společného nepřítele. Čtvrtému vysvětlí, že za jeho neúspěch může vláda, Brusel, nějaký Ukrajinec či jiný migrant, nezisková organizace, novinář, profesor, soused nebo mladý člověk, který si dovolil chtít vlastní bydlení.

Důležité je, aby se obyvatelé farmy nikdy nezačali ptát, komu patří sýpka a kdo ji naplnil. Mohli by totiž zjistit, že si obilí dodali oni sami.

Politik (vydávající se za správného hospodáře, který vlastně nikdy nevydělal ani korunu, pouze vždy čerpal dotace z EU) jim pouze slavnostně vrací část toho, co od nich vybral, případně část toho, co si jejich jménem vypůjčil. Při předávání se však nechá fotografovat, jako by právě rozdal rodinné stříbro, které osobně nalezl na půdě po babičce.

„Já jsem vám to dal,“ říká.

Nikoli stát. Nikoli daňoví poplatníci. Nikoli společnost. Já.

Příjemce si má zapamatovat tvář dárce, nikoli původ peněz. Má cítit vděčnost, nikoli občanské právo.

Z veřejné služby se stává milost a z občana klient.

Politická domestikace je dokončena ve chvíli, kdy člověk přestane vládu kontrolovat a začne jí děkovat za to, že mu vrátila část jeho vlastních peněz. To už se z občana stává ovčan, se kterým si lze dělat cokoli politika a politické marketéry napadne, a to politici typu Babiše, Okamury, Rajchla např., moc dobře vědí. My také.

Nejkrásnějším obrazem populistické politiky však není přeplněné korýtko. Je jím osel s jezdcem na zádech.

Před oslem visí mrkev. Je připevněna na prutu, který drží jezdec. Osel ji vidí, cítí a téměř se jí dotýká. Stačilo by ještě několik kroků. Ještě jedno volební období. Ještě jeden silný mandát. Ještě více moci pro člověka, který mrkev drží, s obchodní značkou BUD LÍP.

Není přesně řečeno komu. Není stanoveno kdy. Není vysvětleno jak ani za čí peníze. Slogan je dokonalý právě svou neurčitostí. Každý si do něj může dosadit vlastní naději.

Jednomu bude líp, protože dostane přidáno, třeba na sociálních dávkách a důchodech, které ze svých daní platíme my všichni na úkor sebe samých, našich dětí a blízkých, a určitě to děláme radostně.

Druhému bude líp, protože bude potrestán někdo, koho nemá rád.

Třetímu bude líp, protože se přestanou podporovat lidé, kterým závidí.

Čtvrtému bude líp, protože se stát údajně vrátí do časů, které zůstávají dětinskou iluzí, kdy za nás problémy řešili ustaraní rodiče.

A pátému bude líp jednoduše proto, že mu to pán na oslu slíbil volebním hlasem.

Oslík tedy šťastně kráčí v naději, že mu bude líp až se do té mrkve zakousne. Kráčí. Mrkev se pohybuje s ním a před ním. Čím rychleji jde, tím rychleji před ním ustupuje. To je fyzika i politický záměr. Jezdec se veze, kontroluje průzkumy a občas osla proutkem upozorní, že za složitou cestu nemůže jezdec, nýbrž nepřátelé farmy.

Když osel začne být unavený, jezdec neřekne: „Vážení, cesta je delší, než jsem slíbil, a navíc vám už několik let sedím na zádech.“

Řekne:

„Brusel nám posunul mrkev.“

Případně:

„Opozice nám ji chtěla sníst.“

Nebo:

„Za předchozí vlády nebyla žádná mrkev a byla to spálená země.“

Ve zvlášť obtížné situaci vysvětlí, že mrkev sice není vidět, ale to pouze proto, že ji tajně ukradli novináři a schovali v České televizi a udělali z toho politickou kampaň a účelovku.

Podstatou celé metody je, že osel nesmí sklonit nebo otočit hlavu, zastavit se a podívat se na jezdce. Kdyby to udělal, mohl by si všimnout, že člověk, který mu slibuje lehčí cestu, je zároveň tím, koho celou dobu nese. Koho celou dobu platí ze svých daní a měl by plnit volební sliby.

A právě tuto jednoduchou otázku by měla demokratická politika vrátit do veřejného prostoru:

Kdo koho veze?

Politik nese občany, nebo občané nesou politika?

Kdo tady vytváří hodnoty? Kdo platí daně? Kdo pracuje, podniká, učí, léčí, staví, vychovává děti? A kdo a udržuje zemi v chodu? A kdo se mezitím fotografuje s mrkví, pod sliby Bude líp a Silné Česko, které se bude ruským raketám bránit výkřiky, že chceme mír?! Tohle mimochodem není strašení válkou, ale seznamování s aktuální realitou, kterou se Babiš a Tomio Okamura odmítli zabývat.

Na politické farmě ovšem nežijí jen oslíci. Každý správný hospodář potřebuje také hlídací psy. Nemusejí být velcí ani stateční. Stačí, když jsou hluční.

Na jednom dvorku něco zapraská. Za brankou venku někdo zabrzdí na kole o štěrk u cesty… Jeden voříšek se lekne a začne štěkat. Neví přesně proč, ale štěkání je přesvědčivé. Přidá se druhý dvorek, třetí ulice a nakonec celá vesnice.

Nikdo už neví, co se stalo. Někteří slyšeli, že přijíždějí migranti. Jiní, že Evropská unie zakáže české Vánoce. Další, že stát zabaví chalupy, přikáže jíst hmyz a pošle všechny děti na frontu.

Z původního skřípnutí štěrku nebo prasknutí vznikne během půl hodiny civilizační ohrožení. Sociologové tomu také říkají efekt pohybu motýlího křídla.

Hospodář vyjde na zápraží, chvíli poslouchá a potom prohlásí:

„Slyšíte? Lidé mají strach.“

Neřekne už, že je předtím několik týdnů či jedno nebo dvě volební období strašil.

Politický marketing založený na strachu funguje právě takto. Nejprve vytvoří nebezpečí, potom ukáže viníka a nakonec nabídne ochránce. Nejlépe sám sebe. Jako když se původce požárů uchází o místo velitele hasičů.

Kdopak asi zakládá požáry v celé západní a jižní Evropě? To teď není tématem.

Smečka se však nemá uklidnit. Klidný pes by mohl začít pozorovat. Pozorující pes by mohl zjistit, že za plotem nikdo není. Proto je třeba dodávat stále nové zvuky, nové pachy a nové příčiny poplachu.

V pondělí ohrožuje národ nějaký uprchlík.

V úterý nezisková organizace.

Ve středu Evropská komise.

Ve čtvrtek prezident.

V pátek veřejnoprávní novinář.

O víkendu se hrozby spojí do jednoho velkého spiknutí, protože i politický marketér potřebuje volnou neděli.

Výzva „nenechávejme ze sebe dělat smečku uštěkaných voříšků“ proto nemá být urážkou lidí. Je to výzva k návratu lidské důstojnosti.

Je úplně v pořádku, že člověk se může leknout. Propadnout panice. Může podlehnout strachu. Může uvěřit falešné zprávě. To z něj nedělá méněcennou bytost. Rozhodující je, zda se zastaví, rozhlédne a položí si otázku:

Co jsem skutečně viděl?

Kdo začal ,,štěkat“ jako první? Dobře. Tedy: Kdo začal šířit ty divné zprávy?

A komu prospívá, že nyní štěká celá vesnice - společnost?

Ministerstvo zdravého rozumu (proč místo toho máme ministerstvo sportu, že?!) proto po dlouhém jednání zavádí nový test. Účast občanů je dobrovolná. Účast politiků povinná.

Občan už totiž prokázal dostatečnou odolnost tím, že přežil předvolební kampaně, televizní debaty, tiskové konference i fotografie kandidátů před továrnou nebo statkem, do kterých předtím nikdy nevstoupili.

Zkouška se skládá z několika částí…...

Otázka první: Rozdává politik občanům vlastní peníze?

a) Ano, vytahuje je z rodinného prasátka.
b) Ano, protože po vítězství ve volbách patří státní rozpočet vítězi.
c) Ne, rozděluje veřejné prostředky získané především z daní a půjček.
d) Záleží na velikosti billboardu.

Politik, který zvolí první, druhou nebo čtvrtou možnost, obdrží ilustrovanou brožuru Stát není moje firma, občan není zaměstnanec a rozpočet není pokladna u samoobsluhy.

Otázka druhá: Slíbíte-li současně nižší daně, vyšší důchody, levnější energie, vyšší platy, bezplatné služby a menší státní dluh, co z uvedeného platí?

a) Objevil jsem nový ekonomický zákon.
b) Rozdíl zaplatí budoucí generace.
c) Spoléhám, že se nikdo nezeptá.
d) Do voleb zbývají jen tři týdny.

Za zcela správnou se považuje kombinace odpovědí b), c) a d).

Otázka třetí: Co je státní dluh?

a) Útok opozice.
b) Pomluva médií.
c) Číslo, které je nebezpečné pouze za vlády soupeře.
d) Závazek, který budou prostřednictvím daní splácet občané.

Politik, který odpoví správně, postupuje do dalšího kola. Politik, který odpoví c), postupuje rovnou do televizní debaty, protože již ovládá základy stranické komunikace. Pro některé politiky je velký rozdíl mezi slovem zadlužit se a půjčit si, že Alenko Schillerová z říše finančních divů a kouzel? Marketing Ex Machine.

Otázka čtvrtá: Co uděláte, pokud se ukáže, že váš veřejný výrok nebyl pravdivý?

a) Opravím jej a omluvím se.
b) Prohlásím, že jsem byl špatně pochopen.
c) Napadnu moderátora.
d) Zveřejním deset dalších výroků, aby se v nich původní nepravda ztratila.

Odpověď a) je občansky správná, ale komise upozorňuje, že v současné politické praxi může vyvolat podezření na nedostatek zkušeností.

Otázka pátá: Jak dlouho platí váš politický názor?

a) Od chvíle, kdy jsem jej promyslel.
b) Do příštího průzkumu.
c) Dokud jej nenajdou ve starém rozhovoru.
d) Názor mám stále stejný, pouze pokaždé opačný.

Nebo také, všechno je to lež, kampaň, účelovka nebo politický útok na osobu a nenávist, a Antibabiš akce….

(Já bych si jako učitel strašně moc přál, aby vaši voliči ze sebe nenechávali dělat blbce podle vašeho obrazu světa, pane Babiši).

Otázka šestá: Jak nejlépe ušetřit na obraně?

a) Zanedbat ji a věřit, že protivník ocení naši hospodárnost.
b) Zrušit výdaje a vyhlásit mír jednostranně.
c) Přesvědčit občany, že armáda je zbytečná, protože nás přece nikdo nechce napadnout.
d) Budovat obranu tak, aby případný útok byl pro protivníka příliš nákladný.

Politik, který zvolí první tři odpovědi, bude vyslán na exkurzi do dějin. Návrat není časově zaručen.

Otázka sedmá: Kdo je občan?

a) Volič jednou za čtyři roky.
b) Příjemce našich darů.
c) Jednotka v průzkumu veřejného mínění.
d) Nositel práv a zdroj demokratické legitimity státní moci.

Kdo neodpoví d), nesmí být následující měsíc fotografován mezi lidmi.

Satira však nestačí. Po smíchu musí přijít otázka, co dělat ve skutečnosti.

Nejhorší odpovědí demokratického politika by bylo říci: „Lidé jsou hloupí, a proto volí špatně.“ Taková věta je nejen povýšená, ale také pohodlná. Zbavuje politika odpovědnosti za to, že nedokázal vysvětlit vlastní program, nalézt srozumitelný jazyk a vstoupit do prostředí, v němž se občané skutečně pohybují.

Člověk, který má obavu o důchod, cenu energií nebo budoucnost svých dětí, nepotřebuje přednášku o makroekonomických multiplikátorech. Potřebuje slyšet, co konkrétní rozhodnutí znamená pro jeho život.

Místo věty:

„Je nutné provést strukturální konsolidaci veřejných financí,“

lze říci:

„Stát si nemůže každý rok půjčovat na běžný provoz, protože úroky potom ukusují peníze na školy, nemocnice, důchody a bezpečnost.“

Místo:

„Musíme posilovat naši geopolitickou orientaci v euroatlantickém prostoru,“

lze říci:

„Česká republika je bezpečnější, když má spojence, kteří jí v případě napadení přijdou na pomoc.“

A místo:

„Populismus vytváří neudržitelnou fiskální iluzi,“

lze říci:

„Politik vám může před volbami přidat tisíc korun a současně svou politikou zdražit život o dva tisíce. Proto se neptejme jen, co nám podává jednou rukou. Sledujme také, co nám bere druhou.“

Srozumitelnost není primitivnost. Je to projev úcty k posluchači.

Politický odborník někdy považuje složitý jazyk za důkaz své kvalifikace. Ve skutečnosti tím často pouze ukazuje, že nedokáže složitou věc vysvětlit. Populista proti němu postaví jednoduchou lež a zvítězí, protože demokrat nabídl pravdu v podobě návodu k obsluze jaderného reaktoru.

DOPORUČENÍ K POLITIKŮM: Mluvte jazykem kmene, právnickou a akademickou terminologii si nechte do Sněmovny. Tam snadno poznáte, kdo z vašich kolegů vaří z vody a kdo má odbornou kompetenci. Poslouchat některé poslance nebo ministry z vládní koalice je ,,požitek a údiv, co se do parlamentních lavic dostalo.

Pravda však nemusí být nesrozumitelná. Musí být pouze poctivá také v tom, že přizná cenu rozhodnutí.

Demokratický politik nemá slibovat svět bez nákladů.

Má říci:

„Toto chceme udělat. Tolik to bude stát. Takto to zaplatíme. Těmto lidem to pomůže. Těchto lidí se to může dotknout. A zde je důvod, proč považujeme toto rozhodnutí za spravedlivé.“

Taková řeč možná nebude znít jako reklamní slogan. Bude však znít jako politika dospělé země.

Volič nemusí vystudovat politologii. Nemusí znát všechny zákony, jména ministrů ani výši každé rozpočtové kapitoly. Stačí, když si osvojí několik prostých otázek.

Kdo to tvrdí?

Odkud to ví?

Kdo to zaplatí?

Co se stane za pět za deset let?

Říkal tentýž politik totéž i dříve?

A jaký důkaz by jej přesvědčil, že se mýlí?

Poslední otázka je zvlášť důležitá. Člověk, který nedokáže říci, za jakých okolností by svůj názor změnil, často nehájí názor. Hájí víru, skupinovou příslušnost nebo vlastní obraz světa.

Volič se také nemusí nechat zatáhnout do každého internetového štěkání. Ne každý výrok si zaslouží odpověď. Ne každá provokace je pozvánkou k debatě. Někdy je nejrozumnějším občanským činem odmítnout běhat podél plotu jen proto, že na druhé straně někdo úmyslně chrastí plechovkou.

Demokratická odolnost začíná okamžikem, kdy člověk nepřenechá své emoce prvnímu politikovi, který je umí rozdráždět.

Smyslem metafory není označit lidi za osly, hospodářská zvířata nebo pitomce. Smyslem je ukázat politickou metodu, která z občanů dělá tažnou sílu cizího vzestupu.

Člověk, který naletěl populistovi, nemusí být hloupý. Mohl být unavený, vystrašený, zklamaný, osamělý nebo existenčně ohrožený. Mohl uvěřit někomu, kdo jeho problémy jako první pojmenoval – třebaže mu potom nabídl falešnou příčinu a ještě falešnější řešení.

Ponižovat takového člověka znamená přivázat jej k populistovi ještě pevněji.

Demokratická odpověď proto musí být současně ostrá i lidská.

Ostrá vůči tomu, kdo záměrně lže.

Lidská vůči tomu, kdo lži uvěřil.

Ostrá vůči mechanismu strachu.

Lidská vůči člověku, který se bojí.

Ostrá vůči hospodáři.

Lidská vůči těm, z nichž se pokouší udělat své stádo.

Tudy vede hranice mezi demokratickou obranou a elitářským pohrdáním. Demokrat neříká: „Jste příliš hloupí, než abyste směli rozhodovat.“

Říká:

„Jste příliš důležití, než abyste dovolili někomu rozhodovat prostřednictvím vašeho strachu.“

Po ukončení státní zkoušky se komise sejde a oznámí výsledky.

Občané byli připuštěni k volbám.

Někteří se rozhodnou dobře, jiní špatně. Někteří budou informovaní, jiní méně. Někteří svůj názor změní, jiní jej budou hájit ještě dlouho poté, co zapomenou proč. Taková je cena svobody.

Politici však obdrží vysvědčení.

U některých se objeví poznámka:

Nerozlišuje veřejné prostředky od vlastních.

U jiných:

Používá strach jako náhradu programu.

Další dostanou:

Slibuje mrkev, ale nevysvětluje délku provázku.

A ti nejzkušenější:

Dokáže rozeštěkat celou vesnici a následně se nabídnout jako odborník na veřejný klid.

Žádnému z nich nebude odebráno právo kandidovat. Demokracie totiž nesmí používat stejné metody jako lidé, před nimiž se brání. Jejich výsledky však budou veřejné a občané je dostanou spolu s volebními lístky.

Možná potom někdo přijde k urně, podívá se na kandidáta, vzpomene si na mrkev a položí si otázku:

Opravdu bude líp?

Nebo mám jen znovu táhnout?

A třeba právě tehdy se osel zastaví.

Ne proto, že by přestal mít hlad. Ne proto, že by se stal odborníkem na ekonomii, bezpečnost a mezinárodní vztahy. Zastaví se proto, že pochopí jednoduchou věc: mrkev, kterou mu jezdec slibuje, byla celou dobu koupena z jeho peněz.

Potom skloní hlavu, nechá prázdný provázek viset ve vzduchu a jezdec poprvé zjistí, že bez souhlasu neseného se nikam nejede.

To je okamžik, kdy z tažného zvířete znovu vzniká občan. A z politické farmy republika.

Zbytek se dočtete v mé knize.