Článek
Obraz Andreje Babiše v očích jeho věrných je neporazitelný, protože není založen na faktech, ale na víře. Víře, že „za něj bylo líp“, že „on se aspoň snaží“, že „ostatní jsou horší“. Měl na to osm let a neudělal nic z toho, co voličům tehdy nasliboval. Tato současné vláda, vláda Petra Fialy udělala ještě něco navíc. Vrátila České republice obrovský a diplomaticky zhodnocený kredit, zvládli epidemii, zvládli inflaci, zvládli energetickou krizi, komunikace se jim ze začátku úplně nedařila. Později ještě navíc zvládli dvě dobře připravené podpáspovky v podobě bitcoinu a vyšších cen potravin, záměrně před Velikonocemi a Vánoci, které obojí Babiš nastražil tak, aby to byla vina vlády, jenže zapomněl, že ceny netvoří vláda, ale výrobci. V tomto případě Babišovy potravinářské firmy. Agrofert.
Tito lidé často nejsou hloupí, ale jsou pohodlní, informačně i fyzicky unavení nebo zcela odpojeni od schopnosti porozumět komplexitě reality. Jsou vystavení mediálním, skupinovým, rodinným a existenciálním tlakům. Jejich motivaci lze pochopit, ale s rozhodnutími to tak snadné není. No a někdy pod takovými tlaky opravdu nemají šanci realitě porozumět, protože je stahuje například efekt kolektivu, kde snadněji podlehnou nesmyslům, protože si to myslí většina nebo aspoň ukřičenější kámoš vedle od stolu.
Jsou přesvědčeni o svém národoveckém právu na názor, ačkoli jejich názor často postrádá kontext, souvislosti, historická fakta, argumentaci, historickou zkušenost i vnitřní poctivost. Místo toho jsou krmeni jednoduchými slogany, povrchními frázemi, které jim krátkodobě nabízejí emocionální úlevu, ukázání na nepřítele, klamné vysvětlení a falešnou naději.
A tak dál věří.
Možná už jen na to, že ráno zase vyjde Slunce. Co když to třeba hned po dočtení další věty tohoto textu nebude? Co když právě v tento okamžik Putin pustil zábrany a vypálil salvu na Evropu, na váš dům?
Babišův volič:
Věří v „lepší časy“, které nikdy nepřišly. Věří v Babišovy sliby, ačkoli žádný z nich buď nesplnil, nebo přímo popřel. Věří, že chrání „svoje lidi“, ale ve skutečnosti odstraňují z cesty poslední zbytky demokratických pojistek, které chrání jejich děti a vnuky před návratem do systému, z něhož jsme se s takovým úsilím vymanili v roce 1989. Jestli Babiš někoho opravdu chrání, jsou to jeho spolupracovníci z STB, kteří by se málokde chytli.
Jak se z voleb stává rituál sebezničení? Hlasem nevědomí a stádním uvažováním.
Ten hlas, hlas českého voliče, který „to Babišovi hodí“, není jen hlasem odevzdání. Je to hlas nevědomí, které se považuje za poznání. Za zdravý rozum. Hlas pohodlí, které se vydává za vlastenectví. Hlas skryté agresivity vůči všemu, co vyžaduje kritické myšlení, hlubší úvahu. Je to hlas selhání a hledání viny mimo sebe.
Dnes už nejde o „levici a pravici“, o daně, platy či důchody. Dnes se hlasuje o charakteru státu. O tom, zda bude možné říct pravdu bez následků. O tom, zda bude justice nezávislá, média svobodná, ústava závazná. Základem a smyslem každého státu, mí studenti politologie vědí, je zajištění bezpečnosti. A Babiš? Pro něj neexistuje nebezpečí? Má vůbec smysl pro realitu? Chce rozprodat naše zbraně?
A přesto masy volí toho, kdo jim tohle všechno bere, protože slibuje „klid“, „jistotu“ a „řád“. Jsou to jen sliby. Žádné činy. Dokonce ani on sám neřekne z čeho ty své sliby zaplatí a jeho volební program je dosud tajemstvím. Pandořina skřiňka. Zveřejní jej, až si zase zmapuje, po čem je skutečně poptávka a nakonec stejně nesplní nic co vám naslibuje, jako za celých osm let, kdy k tomu měl možnost.
Je to ironie dějin, z vlastní pohodlnosti a sobectvím vám připravují půdu pro nový typ totality, ne té, která pochoduje v uniformách, ani té, o které tak rád za řečnickým pultíkem ve Sněmovně vykřikuje Babiš, který tím dokládá, že neví o čem mluví, ale té totalitě, která přichází s úsměvem, billboardem a vlastním holdingem. Svobodu vyměníte za slevy? Zase jsme u toho, kdo to zaplatí? Ti, kteří mají starobní důchody, nemocenské, invaliďáky, ti to určitě nebudou, ale jediné co mají, je pocit nároku. Ano, nároku. Nároku od těch, kdo mladé generaci před očima pálí jejich svět a kdo dopustil předražování nemovitostí a ještě mají drzost nazývat je sněhovými vločkami. Jsou to bývalé děti na prahu dospělosti.
Proč se třeba těchto témat neujal Babiš? Se školstvím se volby totiž nevyhrávají. Navíc už jsme pochopili, že každý, kdo je vzdělanější než Babiš, je pro něj hrozba jeho ega. Tohle není žádná politická šikana, ale seznámení s pravdou. Copak můžete mít za premiéra člověka, který druhou větou popře předchozí prohlášení? Copak lze mít premiérem někoho, kdo nedokáže odpovědět na jednoduché školní otázky jedenáctiletým dětem? Hloupost není vtip, ale riziko.
Slovenské zrcadlo, Ficova cesta jako české memento, Fico Babišův vzor?!
Stačí se podívat přes řeku Moravu. Slovensko je ukázkovým příkladem, jak rychle lze demokratický systém rozložit, když se moc dostane do rukou člověka, který pohrdá institucemi, relativizuje zločin a kultivuje nenávist, místo vizí jenom šíří strach a obvinění druhých. Fico nezískal moc přesvědčováním, ale utvrzováním frustrovaných lidí v jejich iluzích. Dnes už není rozdíl mezi vládou a státní mocí, je to jedno a totéž. Opozice je na Slovensku kriminalizována, média dehonestována, veřejný prostor dusivý.
A my?
My chceme kráčet stejným směrem? Babiš je českou verzí Fica, ale s lepším PR. Oba spojuje pohrdání pravidly, obchod s mocí a hluboká oddanost vlastnímu egu. I český volič má tu moc rozhodnout, a přesto často volí pohodlí před odpovědností, známé menší zlo před nejistou nadějí.
To nebude malé zlo. Svědomí tím nepřemluvíte.
Kdo bude oběť. Mladší generace
A zatímco starší generace nostalgicky vzpomíná na časy, kdy prý „bylo líp“ (možná když jste byl členem KSČ a nebo pracoval pro STB, byť nikdy přesně neví, kdy a proč, když jste držel hubu a krok), to mladší generace platí a zaplatí účet. Na svůj úkor. My všichni žijeme na jejich účet. Tohle vám žádný populista nepřizná. O to se postarali komunisté tzv měnou roku 1953.
Babiš a jemu podobní nedluží jen státní rozpočet, dluží vizi, dluží naději. Ukradli jazyk, v němž lze smysluplně mluvit o budoucnosti. Zpochybnili významy slov a práva. A mnozí jejich voliči, z vlastní pohodlnosti či zapomnění, tomuto výprodeji naší budoucnosti asistují.
A právě to je nejtragičtější. Že se nemluví o politickém boji. Mluvíme o civilizačním zlomu.
Buď se Česko vzpamatuje, nebo se stane další provincií autokracie, jakousi post-demokratickou zónou ruského vlivu, kde bude každý výkřik pravdy podezřelý a každý důkaz relativizovaný.
Na závěr? Jak jít rozumem proti hluku?
Jsme ve fázi, kdy nelze mlčet. Mlčení je tichý souhlas. Lhostejnost je spoluúčast na destrukci. A politická negramotnost je nejnebezpečnější formou svobody, protože ji obrací proti samotné svobodě.
Andrej Babiš nebyl první, kdo manipuloval davy. Ale je prvním, kdo z toho vytvořil permanentní marketingovou válku proti samotné podstatě pravdy, proti účetním faktům, statistikám a proti současnému získanému mezinárodnímu respektu, kterému se Babiš ani Zeman nepřiblížili ani o jednu větu. Velmi mu v tom napomáhá proruská dezinformační scéna, ruská propaganda. A za ním stojí armáda nevědoucích, kteří si myslí, že volí spásu, ale volí rozklad. Neexistuje žádný skrytý světový řád, neexistuje žádný spasitel z východu, to jen je naší povinností za naše děti bránit jejich zítra proti zlu. Oni volí pánaboha v teplákách a se zmijovkou na hlavě, který jim slíbil ráj, ale místo toho postavil skládku.
Stát se nedá řídit jako firma. To si Babiš naběhl už na začátku, kdu tuto myšlenku jemně řečeno zcizil a zneužil. Nepřečetl si ale vedlejší účinky. Stačí se podívat do Bílého domu.
CARPE DIEM
Užívejte prázdnin a dovolených,
užívejte dne.
