Článek
Jsou tu lidé, kteří by si aspoň přáli, aby předchozí vláda Petra Fialy plakala nad výsledkem voleb.
Nikdo tu nepláče nad prohrou ve volbách. Ten údajný „žal“ opozice je spíše takové tiché zděšení nad tím, jak bravurně dokázala část našich proruských matadorů proměnit politiku v trapný kabaret, v němž hlavní role připadá přesně těm, kdo se do veřejného života neproškrábali prací, odborností, kompetencí ani konzistencí, nýbrž prostým, zato vytrvalým prolamováním reality. Česky pro jednoduše myslící, dostali se do politiky lhaním. To není trpkost poraženého, je to jen údiv nad tím, že se dá do veřejného prostoru vejít stejnými dveřmi, jimiž se kdysi do cirkusu přiváděly drezúrované opice, prostě se otevře ohrada nebo aréna a publikum se po švejkovsku pobaví.
Já výsledky voleb respektuji. Demokracie je demokracie, i když se v ní tu a tam objeví figurky, které působí, jako by je někdo vyřezal z měkkého dřeva, napustil lakem sebejistoty a poslal na pódium. Co však nemohu a nehodlám respektovat, je autorita politika, jehož jedinou kvalifikací se zdá být schopnost pronést nepravdu a popírat fakta s takovou lehkostí, že by se i zkušený iluzionista zastavil a zatleskal.
Vondráček za Svobdodné je v tomto ansámblu spíše role vedlejší. Člověk, který ještě může tvrdit, že prošel názorovou změnou a ne přímo názorovým karambolem. Jenže u T. Okamury, Babiše, Macinky, Turka, Majerové, Ševčíka, Schillerové, Vildumetzové či Rajchla by se musela změna názorů týkat i základních fyzikálních zákonů, aby jejich narativní gymnastika působila byť jen vzdáleně důvěryhodně.
Takže ne, nejde o neschopnost nést porážku. Jde o odmítnutí uznat za autoritu někoho, kdo s úsměvem předstírá, že pravda je elastický materiál, který lze natáhnout tak daleko, dokud se vám podaří nahnat dost lidí do pomyslného ohradníku vlastních fabulací. A to je přece jen trochu moc i na dnešní politický festival kuriozit.
Je skutečně politováníhodné, že se část veřejnosti nechává dobrovolně redukovat, co ponížit na úroveň vesnických voříšků, kteří s nekritickým nadšením vrtí osacem nad každou oslintanou kostí, jen proto, že jim ji někdo teatrálně ukáže, či dokonce hodí. Onen „slib populisty“, který je v lepším případě prázdná floskule, v horším hypnóza davu, jež se tak stává obdobou magického zaklínadla typu „bude líp“, které nezaručuje vůbec nic, kromě krátkodobého pocitu, že se děje cosi velkolepého.
Politika ovšem není kabaret, kde se potlesk rozdává za dobře nacvičené grimasy, ani švejkovská estráda, v níž se chytráctví vydává za moudrost. Politika je institut sebezáchovy společnosti, je to mechanismus, jímž civilizace chrání samu sebe před chaosem, manipulací a erozí soudnosti. Vyžaduje disciplínu, kultivovanost, přemýšlení a odpovědnost. Kdo politiku redukuje na zábavnou show, ten neporozuměl ani jejímu smyslu, ani vlastnímu podílu na fungování státu.
Vím, že se to některým lidem vysvětluje obtížně. Je těžké konkurovat jednoduchým příběhům, které slibují snadné řešení, jasného viníka a rychlou cestu k nápravě. Ale právě proto je nezbytné připomínat, že demokratická společnost stojí na něčem úplně jiném než na ochotě uvěřit prvnímu, kdo nejhlasitěji mává kostí, slibuje zářivé zítřky a tváří se přitom jako zachránce národa.
