Tajemství politického marketingu A. Babiše aneb O koblížcích, dětství a trávení republiky

Andrej Babiš je v podstatě marketingový mág. Popravdě, on si to uměl jen zaplatit, jinak v podstatě sám nedokáže nic významného. Není státník, není vizionář, není ideolog, ale přímo kouzelník z pouti, který ví, že nejrychlejší cesta k dospělému voliči vede přes žaludek a jeho dětské patro naší duše. Přivlastnit si cizí myšlenky a s nimi udělat terno v politice. Přitáhl lidi na koblihy. O firmě až příště.

Koblihy. Ne náhodou. Náklady na volební kampaň v koblihách jsou minimální. Koblížek není jen sladké pečivo, je to paměťová kapsle. Archetyp. Vzpomínka na dětství, na říkanky, na dětská léta jeho voličů z let 1950–1975, kdy se dětem vyprávěly říkanky pro rozvoj řeči. Např. ,, Koblížek smažený, na másle tažený…“ dál si to nepamatuji, jednoduše o „na másle zmaštěném koblížkovi“ a svět byl ještě jednoduchý, přehledný a bez odpovědnosti.

A povedlo se mu to dokonale.

Babiš neoslovil voliče jako občany. Oslovil je jako děti. Probudil v nich sentiment, regresi, touhu po sladkém bezpečí a jednoduchých příbězích. Po pevné ruce. A když je takto vrátil mentálně do školky, nebyl už žádný problém jim později v dospělosti namluvit, že žijí ve spálené zemi, v totalitě, v pekle řízeném cizími silami, bruselským diktátem.. Tomu mohli uvěřit skutečně jen mentálně slabí jedinci, a u těch je někdy až s podivem, že stále disponují občanským průkazem a volebním právem. Vím, že někteří ještě dnes mají stažené svaly z diktátu z češtiny.

Jenže to je přesně ten marketingový trik. Infantilizace dospělého člověka.

V Čechách totiž láska, a v posledních letech i politika, prochází žaludkem. A co projde žaludkem, to projde i hlavou. Dobro připravené „z lásky“, obalené cukrem, sentimentem a jednoduchým příběhem, projde trávicím traktem společnosti bez většího odporu. Slogan ,Bude líp" A někde za jeho poslední zatáčkou trávicího traktu už všichni předem víme, co se ještě bude tlačit ven, kromě zajedené frustrace, vzteku, závisti, pocitu ukřivděnosti a potřeby někoho označit za viníka.

Tímto okamžikem nezačíná moderní česká dezoscéna.

Babišův největší úspěch nebyl ekonomický. Byl psychologický. Dokázal přesvědčit statisíce lidí, že nejsou odpovědní dospělí, ale oběti. Děti, kterým někdo ukradl svačinu, zrušil přestávku a ještě jim zakázal křičet. A dítě, které se cítí ohrožené, nehledá řešení, hledá rodiče. Pevnou ruku. Jako hospodářská zvířátka, která na farmě dychtivě čekají, až se farmář probere po kocovině a nasype jim do korýtek. Za pozornost stojí, že v Rusku se těmto zvířátkům, zbavených přírodních instinktů, říká pitomije.

Dezoscéna je plná těchto jakoby osiřelých dětí. Neumí napsat pravopisně správně větu, spisovná čeština je pro ně téměř cizím jazykem, ale když jim někdo předloží argument a fakta, napíšou jen z anonymního účtu, že někdo, kdo se s nimi pokouší rozumně argumentovat, že mele ho..a. Nevěří institucím, protože autorita je zklamala. Však jim to Babiš také namluvil a těžké to nebylo. Nevěří faktům, protože fakta jsou složitá. Nevěří demokracii, protože ta vyžaduje práci a vlastní zodpovědnost. Ale věří každému, kdo mluví dostatečně nahlas, vulgárně, s kadencí kulometu, třeba jako Karel Havlíček a nebpo jednoduše a s výrazem člověka, který „to s nimi myslí dobře“ a ,,pro naše lidi.“

Lidi,… víte vůbec koho tím Babiš myslí? Tušíte, že si teď s  vámi může udělat jakýkoli experiment, který se diktátorovi či autoritářovi zamane, ale vy budete pořád věřit na osud. Nejlepší věštba budoucnosti není to, co vám slíbí populista nebo diktátor, ale vaše práce a odhodlání.

Koblížek byl jen začátek. Poté přišla pohádka o  spálené zemi, totalitě, cenzuře, diktatuře. Jako byste koukali na ty vánoční pohádkové karikatury. Slovník byl přepjatý, hysterický, dětsky absolutní. černobílý, antisystémový.. Všechno zrušit, ale co místo toho? Řešení nějak zapadlo. Že nic místo toho, co mělo být zrušeno. A přesně proto fungoval. Zvířátka na farmě také věří, že v korýtku bude zase plno, doufají. Vy ale ze sebe nenechávejte dělat něco tak ponižujícího. Vám tohle vážně nevadí?

Dezoscéna dnes připomíná obrovskou školku bez učitelky. Děti křičí, pobíhají, hádají se, ukazují na sebe prstem a volají: „On začal!“
Argumenty jsou nahrazeny emocemi, emoce křikem, vulgaritou a křik sdílením.

Každý nový status je jako zazvonění na svačinu. Všichni se seběhnou. Někdo vykřikne „Pravda!!!“, jiný „Zrada!!!“ a třetí přidá obrázek Putina s holubicí míru. A všichni mají pocit, že se účastní něčeho důležitého, i když ve skutečnosti jen společně tráví další porci informačního odpadu. Lidé, vy jste si ani nevšimli, že z vás udělala současná vláda štěkající voříšky na dvorečcích, kteří se znají jen podle štěkotu a pachu. Jeden z nich se lekne a rozeštěká celou vesnici. Štěkají všichni a nikdo neví proč? Jediné co cítí, že ve smečce je síla… Haha, iluze síly takové smečky patří do dětských představ.

Můj děda byl myslivec a velmi názorně mi ukázal jak smečku voříšků otočit opačným směrem a rozprášit.

Teď současný Karel Havlíček: nadšení je okamžité, prchavé a bez paměti. Dezoscéna se zapálí rychle, a stejně rychle vyhasne. Dokáže velmi rychle změnit téma, jak Kreml potřeboval. Nejdříve radar, potom migranti, následovala pandemie a nyní zase české národní zájmy, které z úst pana Okamury mají ruskou trikoloru. Dezoscéně a médiím dominuje Havlíčkova rétorika s kadencí kulometu, kde volič ani nemá šanci postřehnout, že mu tam nesedí účetní data ani logika. Jen dojmy, že pan Havlíček vypadá jako politik, kterému o něco jde. Volič má blažený pocit, že jde o něj, ale je to jen pocit, jenže to už volič nemá šanci poznat. No, naše české zájmy to vždy nebyly. Jen pachuť zůstává.

Tomio Okamura v tomto prostředí vystupuje jako kazatel, který sice mluví česky, ale myslí v překladu. Jeho novoroční projev působil dojmem, jako by byly adresován jinému publiku, možná ruskému.

Obrana vlastní země je mu dlouhodobě nesrozumitelný koncept. Mír chápe jako ticho po kapitulaci. Svobodu jako možnost říkat cokoliv, pokud to rozkládá systém a tleskají tomu v Kremlu. Vlastenectví pan Okamura používá jako dekoraci, nikoli závazek. Na druhou stranu jsem moc rád, že pan Okamura nemluví o míru věčném. Ten existuje jen na hřbitovním poli. Kdo ví? On nám Krem chce ukázat co tím myslí. Okamura nám to bude tlumočit.

Je to vlastenectví bez odpovědnosti, bez ochoty bránit cokoliv jiného než vlastní pohodlí. Dezoscéna mu tleská, protože slyší to, co slyšet chce: že není třeba nic dělat, jen se zlobit. Tady bych připomněl, že karma je už spuštěná a Putin se už zaútočit rozhodl.

Chci vám všem připomenout, a především paní Zahradníkové-Majerové, že Karel Hynek Mácha byl český vlastenec a s Ruskem neměly jeho verše a díla nikdy společného.

Ale což, mějte to za poplašnou zprávu.

Alena Schillerová mezitím dokázala předvést zázrak hodný ekonomické mystiky. Půjčka není dluh, dva miliony za foto byla zřejmě skvělá investice z peněz daňových poplatníků. Od roku 2021 čtyři roky tvrdila, že Česká republika je spálená země, zničená, rozvrácená. A pak, na sněmu ANO v polovině ledna 2026, zvěstovala samotný ekonomický zázrak. Ze Česká republika je v nejlepší ekonomické kondici. Ten zázrak se udál za ony tři měsíce jejich vlády, tedy opět pokus o  infantilizaci veřejnosti, protože se ukazuje, že část jejich voličů této absurditě ochotně věří. Holt jsme asi všichni děti boží.

Bez vysvětlení. Bez studu. Bez paměti.

Minulé čtyři roky, kdy byli v opozici, působila při tom dojmem člověka, který si místo matcha čaje připravil velmi silný kratom. Nyní euforie bez obsahu, energie bez logiky, sebevědomí bez reality. Publikum tleskalo. Ne proto, že by rozumělo. Ale proto, že chtělo věřit. Jako to malé dítě. Pro dítě je taková víra normální, ne však pro dospělého člověka. Věk je jen číslo. Někteří jsou dospělí jen podle výše svého platu. Zapomínání je totiž základní dovednost dezoscény. Takže zapomeńte.

Těžko si vážit politiků, kteří se do politiky prolhali a následně se snaží umlčet každého, kdo jim to připomene. Dezoscéna přitom hystericky křičí o cenzuře, ovšem jen tehdy, když se někdo dotkne jí.

Zavřít ústa opozici? Ochrana svobody.
Zavřít ústa novinářům? Obrana národa.
Zavřít ústa kritikům? Boj proti lžím.

Logika je jednoduchá: svoboda je jen pro nás. Ostatní mlčí.

Všiml jsem si, že v letech 2002 – 2008 provozoval kolotoče a cirkusy. Myslím, že se toho měl držet a netvářit se dodatečně jako strážce morální čistoty, generál demokracie a vrchní vykladač ústavnosti. Ministerstvo zahraničí předpokládá úplně jiné kompetence než pubertální chování a cirkusácké zkušenosti. Macinka se politicky rozhodl ubližovat dětem. Zvlášť těm ukrajinským. V jeho světě jsou děti abstraktní pojem, válka vzdálený problém a solidarita slabost. Je odhodlán ty děti nechat umřít.

Jenže karma, pane Macinko, plynová i metafyzická, má výbornou paměť. Umí být důkladná. Umí sobře zatopit. A ne vždy jen v kotli. To je jemnější verze sdělení vám, když jste podobné texty posílal prezidentovi. Když to považujete za normu, prosím zde pro vás.

Andrej Babiš neví, kde je Grónsko. Neví, které země je premiérem. Ale ví, kde se tleská. A zdá se, že největší potlesk sklízí víc v Kremlu než doma.

Dezoscéna mu to odpouští.
Protože orientace není důležitá. Důležitý je pocit.
A pocit, názor, to je dnes nejsilnější politická droga.

Holt čichnutí k moci, to je potom jízda.

Abychom zůstali ještě u tématu tradic českých národních kuchyní. Po dobrém gothaji s cibulí, jitrnici, zapitém bráníkem a koblížku na závěr přichází nirvána. Gauč, šlofíček, vypnutí. Pocit, že svět je zase na chvíli snesitelný, a že se o něj někdo postaral. Jenže každý přísun má i svůj vedlejší produkt. Někdo si prostě jen pšoukne. Jiným to nestíhá odcházet výfukem a začne to stoupat vzhůru. Do hlavy. A tam, v tom mírném kyslíkovém deficitu, se rodí ,, e.e.e" nápady.

Akademická obec nechť promine. Píši pro lepší srozumitelnost.

Takhle vzniká politická halucinace. Směs pocitu nasycení, dětinského bezpečí a falešné představy, že svět je jednoduchý, rozdělený na dobré a zlé, a že dobré poznáme podle toho, že nás hladí po břiše a říkají nám, že za nic nemůžeme.

Chápu, že tento text může řadu čtenářů popudit. Zdržím se hodnotících výrazů, nejen proto, že by urazily, ale protože by byly laciné.
Jenže já vás lidi chápu. A nemám potřebu vás urážet. Dovolil jsem si trochu ironie.

Mnozí jste v tom zůstali sami. Bez orientace. Bez důvěry. Bez pocitu, že vám někdo rozumí. A to, že jste se stali obětí politických gaunerů, není pouze vaše osobní selhání. Je to také selhání demokracie, která se někdy snažila být tak politicky přehnaně korektní, až působila dojmem, že se pokouší zvednout psí lejno za čistý konec, a ještě se u toho tvářila, že problém nebyl tak vážný.

Jenže on existuje.
A dál kvasí.

Protože když politika rezignuje na rozum, nastupuje trávení (i travičství). A když se dlouho tráví, začne to být systémové. Kolektivní. Společenské. Třeba otázka veřejnoprávných médií? Opravdu se jich chcete zbavit? Taková dystopie by pak nebyla jen románová povídačka. Promyslete to.

A právě tady už nejde o výsměch, ale o odpovědnost.
Ne o to, kdo koho zesměšní.
Ale o to, kdo dokáže říct: dost, pojďme vystřízlivět.

Přiznám, také si dám pivo, třeba Bráník, uzený, slaninu, a skvělý pokec s přáteli u piva.

Celý tento fejeton, text od koblížku po geopolitiku , je ve své podstatě metaforou trávení. Česká společnost něco pozřela. Bez čtení složení. Bez kontroly původu. Bez otázky, kdo to uvařil, odkud suroviny pocházejí a komu vlastně prospívá, že se to jí. A pak se divíme, co z nás vychází.

Ano, jsme otráveni. Otráveni ruskou propagandou, otráveni záměnou významů slov, kdy mír znamená podřízenost, svoboda znamená buranství a vulgaritu a vlastenectví znamená strach. Otráveni tím, že se nám léta tvrdilo, že přemýšlet je podezřelé a pochybovat slabé.

Dokud budeme zaměňovat politiku za cukrárnu, argument za pocit, a odpovědnost za křik, bude dezoscéna dál kvasit. Bublat. A vypouštět.
A někde mezi knedlíkem, koblihou a poslední zatáčkou společenského trávicího traktu budeme pokaždé znovu překvapeni, že výsledek voní, či spíše páchne, přesně tak, jak jsme si ho sami vyrobili.

Ale žádné trávení není nevratné.

Tohle není text o pohrdání lidmi. Je to text o varování před těmi, kteří z lidí udělali prostředek dostat se k moci. Proruská sebranka, která se do politiky prolhala, nevyhrála proto, že by měla pravdu. Vyhrála proto, že dokázala část společnosti oslabit, rozdělit, infantilizovat, a pak po ní vyšplhat k moci jako po schodech. A své voliče přitom použila stejně cynicky, jako Kreml používá své vlastní občany.

Proto chci říct jasně:
nejste hloupí, pokud jste se nechali zmást.
Nejste zrádci, pokud jste uvěřili jednoduchému příběhu.
Slabost není v tom, že jste se mýlili. Slabost je zůstat v omylu, když už jej vidíte.

Lidi, prosím, nenechávejte ze sebe dělat naivní děti ani slintající, štěkající psíky. Přesně v tom má ruská propaganda největší úspěch. Nechce z vás svobodné občany. Chce z vás vystrašené ovčany, kteří se bojí světa natolik, že se raději schovají za silnějšího pána, dobrovolně do elektrického ohradníku, i kdyby je vedl do propasti.

Dospělost není křik.
Dospělost není uraženost, ani vulgarita.
Dospělost není víra v to, že „někdo to zařídí“.

Dospělost je ochota nést odpovědnost. Přemýšlet. Spolupracovat.

Pojďme pracovat spolu pro Českou republiku.
Ne proti sobě.
Ne podle toho, kdo koho víc urazí.
Ale podle toho, kdo je ochoten chránit svobodu, pravdu a budoucnost.

Vynechme prohnané a prolhané populisty, ty, kteří z emocí dělají zbraň a z národa rukojmí.
Posilme Evropu, která není cizí mocí, ale historickým domovem evropských národů a také prostorem, kde se chyby řeší debatou, ne tanky, a kde síla není v podmanění, ale ve spolupráci.

Tohle není výzva k poklonkování.
Je to výzva k narovnání páteře, ke spolupráci a k tomu táhnout za jeden provaz.

Tento text jsem nenapsal proto, abych někoho ponížil.
Napsal jsem ho proto, že ponižování už dávno probíhá, jen se tváří jako politika.

Vidím kolem sebe lidi, kteří nejsou hloupí, ale jsou unavení. Lidi, kteří se necítí slyšeni, a proto uvěřili těm, kteří na ně, a za ně, křičí. Lidi, kteří si spletli pochopení se souhlasem a kritiku s útokem. A vidím, jak jsou systematicky zneužíváni, domácími populisty i cizí propagandou v několika rovinách.

Satira byla zvolena vědomě. Ne proto, že by problém byl směšný, ale proto, že je absurdní. Když se realita začne podobat frašce, vážný tón už nestačí. Satira není výsměch slabším. Je to skalpel mířený na ty, kteří slabost zneužívají.

Nevolám po jednotě za každou cenu.
Nevolám po umlčení názorů.
Nevolám po morální nadřazenosti.

Volám po dospělosti.

Po schopnosti přiznat omyl bez pocitu hanby.
Po ochotě rozlišovat mezi kritikou a propagandou.
Po návratu k odpovědnosti za slova, volby a směr země.

Pokud se v tom textu někdo poznal a zabolelo ho to, pak to nebylo z nenávisti. Bylo to z přesvědčení, že bolest poznání je menší než pohodlí lži.

Tento text není zavřenými dveřmi. Je to nabídka vystřízlivění. A vystřízlivění není porážka.
Je to začátek.