Článek
Už delší dobu si všímám jak se v českém veřejném prostoru se zabydlel nebezpečný typ politika, hlasitý, ukřivděný a morálně prázdný. Politik, který si svobodu slova plete se svobodou lhát, obranu demokracie s totalitou a ruskou propagandu s „jiným názorem“. Radim Fiala a Jindřich Rajchl nejsou žádné oběti cenzury. Pokud by tu byla, tihle dva by na dlouho nepromluvili veřejně. Naopak se ukazuje, že jsou to ochotní nosiči narativů, kteří dlouhodobě slouží zájmům Kremlu.
Začněme u Rajchla. Jeho systematické zpochybňování práva Ukrajiny na sebeobranu není projevem pacifismu, ale učebnicovým příkladem morální inverze. Agresor se relativizuje, oběť se problematizuje. Útok se označí za „konflikt“, obrana za „eskalaci“ a kapitulace za „mír“. Tato logika není nová, je to přesná kopie ruské propagandistické matrice, která má jediný cíl, a to rozložit schopnost společnosti rozlišovat mezi viníkem a napadeným.
Radim Fiala k tomu přidává druhý pilíř hybridní války, kterým je útok na samotnou možnost obrany. Jeho nedávný text o tzv. Evropském štítu demokracie je směsicí lží, polopravd a záměrných dezinterpretací. Evropská unie podle něj údajně buduje „propagandu, cenzuru a totalitu“.
Přeloženo do srozumitelného jazyka: demokracie se prý nesmí bránit. Musí mlčet, zatímco je systematicky rozkládána.
Tohle není názor. To je politická sabotáž logiky a rozumu.
Evropský štít demokracie nevznikl proto, aby potlačoval názory. Vznikl proto, že Rusko vede proti Evropě dlouhodobou informační válku. Ne náhodnou, ne spontánní, ale řízenou, financovanou a strategickou. Jejím cílem není přesvědčit, ale rozvrátit, rozbít důvěru ve stát, v média, ve volby, v samotnou možnost pravdy. Kdo to popírá, buď neví, o čem mluví a nebo ví až příliš dobře.
Radim Fiala tvrdí, že boj proti dezinformacím je záminkou pro potlačování jiných názorů. To je věta, která by obstála snad jen v hospodě po třetím pivu. V právním státě ne. Demokracie není sebevražedný kult. Nikde není napsáno, že musí trpně přihlížet tomu, jak cizí mocnost organizovaně manipuluje veřejný prostor, volby a veřejné mínění.
Nařízení o digitálních službách (DSA), které Fiala tak rád démonizuje, není žádný nástroj cenzury. Je to pokus konečně donutit technologické giganty, aby nesly odpovědnost za chaos, který léta umožňují. Nezakazuje názory. Zakazuje systematické zneužívání algoritmů k šíření lží, nenávisti a zahraniční propagandy. Pokud někdo tvrdí opak, buď nečetl text nařízení a nebo lže. Současná média, mimochodem, na tom nejsou o moc lépe. Zajímalo by mne, proč někteří novináři vůbec šli studovat žurnalistiku, když v TV interview lež prakticky legitimizují.
Z právního hlediska je Fialova argumentace nejen chybná, ale nebezpečná. Svoboda projevu není absolutní. Nikdy nebyla. A nikdy být nemůže. Už základní lidskoprávní dokumenty jasně říkají, že svobodu projevu lze omezit, pokud ohrožuje bezpečnost státu, demokratický řád nebo práva druhých. Šíření cizí propagandy v době války a hybridního konfliktu přesně do této kategorie spadá.
A teď si položme nepříjemnou otázku. Komu Radim Fiala svým jednáním slouží? České republice? Evropské unii? Demokratickému zřízení? Nebo spíše zájmům mocnosti, která otevřeně prohlašuje, že chce rozložit Západ zevnitř?
Nikdo netvrdí, že Fiala je ruský agent. To by bylo laciné. Ale existuje něco, čemu se říká užitečný idiot, rozumí se člověk, který z přesvědčení, ješitnosti nebo politického kalkulu šíří přesně ty narativy, které cizí propaganda potřebuje. A to už je politický problém první kategorie.
Největší cynismus celé této hry spočívá v tom, že lidé jako Fiala a Rajchl se stylizují do role obránců svobody, zatímco fakticky pracují na jejím rozkladu. Využívají demokracii k útoku na demokracii. Využívají svobodu slova k podkopávání samotné možnosti svobodné debaty. To není opozice. To je destrukce.
Karl Popper kdysi varoval, že společnost, která toleruje netoleranci bez hranic, se dříve či později sama zničí. Evropský štít demokracie je pokusem tuto hranici konečně pojmenovat. A není náhodou, že proti němu nejhlasitěji křičí právě ti, kteří z informačního chaosu dlouhodobě profitují.
Radim Fiala nemá problém s cenzurou. Má problém s tím, že jeho manipulace začínají narážet na odpor. A to je zásadní rozdíl.
Evropa se nebrání názorům. Brání se válce vedené lží. A kdo v této situaci stojí na straně propagandy a vydává ji za svobodu, nestojí na straně demokracie – ať už si to přizná, nebo ne.
Zde by měly být už uvedeny zdroje, ale protože vám nemohu poslat svůj EEG, generující tuto úvahu, připojuji ještě pár právních faktů. Publicisticky, pochopitelně.
Tak teď trochu právní reality, kterou Radim Fiala zamlčuje
Tvrdí-li Radim Fiala, že Evropská unie nemá právo se bránit proti cizí propagandě a že jakýkoli takový pokus je „cenzurou“, pak jeho tvrzení neobstojí ani v rovině práva, ani v rovině elementární právní gramotnosti. Právní řád demokratických států totiž nikdy nestavěl svobodu projevu nad samotnou existenci demokracie.
1. Mezinárodní právo: obrana proti agresi není volitelná
Základním dokumentem je Charta OSN, konkrétně článek 51, který výslovně zakotvuje přirozené právo na individuální i kolektivní sebeobranu v případě ozbrojeného útoku. Moderní mezinárodní právo přitom už dávno uznává, že agrese nemusí mít pouze vojenskou podobu. Hybridní válka, jejíž součástí jsou dezinformační operace, je dnes standardně považována za bezpečnostní hrozbu.
Evropská unie jako politické společenství států má nejen právo, ale povinnost chránit své demokratické procesy, zejména volby, veřejnou debatu a informační prostředí. Tvrdit opak znamená popírat samotný smysl státní suverenity.
2. Evropská úmluva o lidských právech: svoboda projevu má hranice
Radim Fiala se ohání „svobodou slova“, aniž by byl ochoten připomenout článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP) v plném znění. Ano, svoboda projevu je chráněna. Ale odstavec 2 téhož článku výslovně uvádí, že výkon této svobody:
„může podléhat formálním náležitostem, podmínkám, omezením nebo sankcím, které jsou stanoveny zákonem a jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti.“
Evropský soud pro lidská práva (ESLP) tuto zásadu opakovaně potvrdil. Například ve věci Handyside proti Spojenému království (1976) soud jasně uvedl, že svoboda projevu není absolutní a musí být vyvažována ochranou demokratického řádu.
Ještě tvrdší byl ESLP ve věci Refah Partisi proti Turecku (2003), kde konstatoval, že demokracie se nemusí nečinně dívat na aktivity, které směřují k jejímu zničení, a že stát má právo zasáhnout dříve, než dojde k nevratným škodám. Viz také citát K. R. Popper výše.
3. Judikatura ESLP: demokracie není povinna tolerovat svou likvidaci
Zcela klíčový je rozsudek Perinçek proti Švýcarsku (2015), kde ESLP zdůraznil, že stát musí zkoumat kontext, dopad a úmysl projevu. Jinými slovy: není rozhodující, že někdo tvrdí, že „jen vyjadřuje názor“. Rozhodující je, jaký účinek tento projev má a komu slouží.
Přesně to Radim Fiala ignoruje. Jeho texty nejsou akademickou debatou. Jsou součástí širšího informačního ekosystému, který systematicky zpochybňuje legitimitu EU, relativizuje ruskou agresi a podrývá důvěru v demokratické instituce.
4. Právo EU: DSA není cenzura, ale regulace systémového rizika
Nařízení o digitálních službách (DSA) neřeší jednotlivé názory. Řeší systémové riziko, které vzniká, když platformy umožňují masové šíření koordinovaných dezinformací, zahraniční propagandy a manipulací veřejného mínění.
Článek 34 DSA ukládá velkým platformám povinnost identifikovat a zmírňovat rizika ohrožující demokratické procesy a veřejnou bezpečnost. To není ideologie. To je regulace srovnatelná s pravidly pro banky, jaderné elektrárny nebo letecký provoz. Čím větší dopad, tím větší odpovědnost.
Pokud Radim Fiala tvrdí, že jde o „totalitu“, pak buď nechápe elementární rozdíl mezi regulací a represí, nebo jej záměrně maže.
5. Český právní řád: svoboda projevu není licence k ohrožování státu
A teď pár řádek k jmenovaným dvěma adresátům uvedeným v textu.
Ani české právo nestojí na straně absolutní svobody projevu. Listina základních práv a svobod (čl. 17 odst. 4) jasně stanoví, že svobodu projevu lze omezit zákonem, pokud jde o opatření nezbytná v demokratické společnosti.
Trestní zákoník pak obsahuje několik relevantních skutkových podstat, které nelze ignorovat:
- § 310 – Rozvracení republiky
- § 311 – Teroristický útok (včetně nevojenských forem)
- § 365 – Schvalování trestného činu
- § 357 – Šíření poplašné zprávy
Zvláště důležité je, že české právo zná i koncept nepřímého ohrožení bezpečnosti státu, tedy jednání, které samo o sobě nemusí být násilné, ale oslabuje obranyschopnost, důvěru v instituce a mezinárodní závazky ČR.
Nikdo netvrdí, že Radim Fiala automaticky naplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Ale jeho rétorika se nebezpečně blíží hranici, kde už nejde o názor, nýbrž o politickou spolupráci s nepřátelským státem nebo aspoň s jeho narativem.
6. Závěrečný právní verdikt
Evropská unie má plné právo bránit se proti ruské propagandě. Má toto právo podle mezinárodního práva, evropského práva i judikatury lidskoprávních soudů. Kdo tuto obranu označuje za cenzuru, buď vědomě lže, nebo vědomě slouží dezinformačnímu rámci, který má demokracii paralyzovat. (To je přece dlouhodobě sladký sen Kremlu)
Právo je v tomto bodě jednoznačné:
Demokracie není povinna tolerovat síly, které pracují na jejím rozkladu.
