Článek
Stát, který rezignuje na obranu, rezignuje sám na sebe
Musím reagovat na včerejší výrok (dne 31. 1. 2026) tisková konference Andreje Babiše, že Česká republika „nemá žádný závazek“ reagovat na požadavky NATO ohledně obranných výdajů, není pouze technickou poznámkou k rozpočtu. Je to politické, morální i strategické stanovisko, které v kontextu probíhající války na Ukrajině působí nejen lehkovážně, ale nebezpečně. V době, kdy několik set kilometrů od našich hranic probíhá otevřená imperiální agrese Ruské federace, je popírání mezinárodních závazků symptomem hlubšího problému: nepochopení samotného smyslu státu.
Základním úkolem státu, a to především ještě před sociálními transfery, dotacemi či marketingem pro voliče, je zajištění bezpečnosti svých občanů. Tento princip není moderním výmyslem NATO ani bruselským diktátem. Je starý minimálně tak jako moderní politická filozofie sama. Thomas Hobbes viděl stát jako hráz proti chaosu. John Locke, na nějž se zde sluší odkázat, chápal vládu jako smluvní nástroj, který má chránit životy, svobodu a majetek jeho občanů. Pokud tuto funkci neplní, ztrácí legitimitu.
Locke přitom nikdy neobhajoval svévoli ani anarchii. Mluvil o právu lidu zbavit se špatné vlády tehdy, když systematicky selhává ve svých základních povinnostech. Jistě jste si za poslední tři měsíce Babišova vládnutí všimli. To je důležité připomenout zejména dnes, kdy se v českém veřejném prostoru cynicky relativizuje odpovědnost politické moci a nahrazuje se líbivým populismem.
Popírání obranných závazků vůči NATO v situaci, kdy Rusko otevřeně deklaruje nepřátelství vůči „kolektivnímu Západu“, není neutrální postoj. Je to politická volba. Volba slabosti. Volba krátkodobého zisku na úkor dlouhodobé bezpečnosti. A také volba, která fakticky nahrává agresorovi.
NATO není charitativní spolek, který má chránit „ty ostatní“. Je to obranná aliance založená na principu solidarity. Závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu není účetní formalita, ale výraz politické vůle brát vlastní bezpečnost vážně. Kdo tento závazek zlehčuje, vysílá signál nejen spojencům, ale i nepřátelům, že nejsme připraveni nést odpovědnost.
Zvláště znepokojivé je, že tento postoj zaznívá z úst politiků, kteří se zároveň stylizují do role ochránců „obyčejných lidí“. Ve skutečnosti však sledujeme něco jiného, o přímé systematické rozkládání státu skrze klientelismus, rozdávání peněz bez strategie, vysávání veřejných rozpočtů a ignorování investic do klíčové infrastruktury, a to včetně obrany. Bezpečnost se nahrazuje sociálními úplatky, loajalita voličů krátkodobými dávkami. Jinými slovy, slevu místo svobody a bezpečí?
Neslyšel jsem a nezaznamenal, že by vláda chtěla investovat do protileteckých krytů a bunkrů, že by posilovala strategické zásoby, ale rozhazuje peníze lidem, kteří kromě volebních hlasů Babišovi tomuto státu vůbec nic nepřináší, jen berou. Nepřímo berou možnost se bránit, bojovat proti nepříteli, berou svobodu a vlastním dětem zítřek.
Nelze přitom přehlédnout dlouhodobý proruský sentiment, bagatelizaci ruských válečných zločinů a opakované přejímání kremelských narativů, které zaznívají z úst některých českých politických aktérů. Mnoha občany je toto nadbíhání Kremlu vnímáno jako vlastizrada, nikoli v právním, ale v morálním a politickém smyslu slova. Platí to pro výroky a postoje Andreje Babiše, Tomia Okamury, Radima Fialy, Petra Macinky, Filipa Turka, Miroslava Ševčíka, Majerové-Zahradníkové, či Jindřicha Rajchla.
Zde je na místě položit jednoduchou, ale zásadní otázku: Jaké racionální důvody vedou jmenované české politiky ke spolupráci, přímé či nepřímé, s nepřátelským státem, který vede útočnou válku, vyhrožuje jadernými zbraněmi a otevřeně zpochybňuje poválečné uspořádání Evropy a otevřeně hovoří o vojenském napadení celého území Evropy?
Je to ekonomický zájem? Ideologická spřízněnost s autoritářstvím? Nebo pouhá ochota obětovat bezpečnost země výměnou za politické body?
Ruská federace pod vedením Vladimira Putina dnes splňuje znaky agresivního a státního terorismu. Vede cílené útoky na civilisty, energetický vyděračský nátlak, dezinformační válku, podporu extremistických sil v Evropě. Tvrdá realita je taková, že stát, který se tváří, že se ho to netýká, se stává snadnou kořistí.
Do této debaty je nutné zasadit i známý výrok Miloše Zemana z roku 2016, kdy na tiskové konferenci, viz odkaz www.youtube.com níže, prohlásil, že existují dvě cesty, jak se zbavit špatné vlády: volby a kalašnikov. Tento výrok nebyl výzvou k demokracii, ale nebezpečnou relativizací politického násilí. Právě v tom je rozdíl mezi státníkem a cynickým populistou. Demokratický stát stojí a padá s volbami, právem a institucemi, nikoli se zbraněmi v rukou jednotlivců.
Je proto nutné znovu a znovu zdůrazňovat, jedinou legitimní cestou ke změně vlády jsou svobodné volby, občanská angažovanost a právní stát. Ale stejně tak je legitimní, a nutné, vládu tvrdě kritizovat, pokud selhává v ochraně bezpečnosti země a vědomě oslabuje její mezinárodní postavení.
Stát, který neinvestuje do obrany, který popírá své závazky a koketuje s agresorem, přestává být ochráncem svých občanů.
A vláda, která tuto skutečnost zastírá populistickými frázemi, ztrácí morální právo tvrdit, že jedná „v zájmu lidí“. Ztrácí legitimitu vládou být.
Bezpečnost není luxus. Není to položka, kterou lze škrtat podle volebních preferencí. Je to předpoklad samotné existence svobodné společnosti. A kdo to dnes nechápe, nebo nechce chápat, hraje velmi nebezpečnou hru s budoucností této země.
Reaguji na článek:
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zadny-zavazek-nemame-rika-babis-obranny-rozpocet-na-pozadavky-nato-reagovat-nebude-40560363
https://www.youtube.com/watch?v=cOYzlZN4vWk - Zemanovy bonmoty
Babiš nám na této tiskové konferenci názorně vysvětlil, co myslí frází, makáme pro naše lidi a národní zájmy. České zájmy tím zjevně nemyslel.
