Článek
Úvodem upozorňuji, jde o nadsázku a metaforu, abych neodbočil od tématu.
Protože jestli se někde rodí naše první představy o světě, o spravedlnosti, o řádu, o tom, co se smí a co se „nedělá“, pak to není ani parlament, ani univerzita, ale kuchyně. A v ní stojí, nebo kdysi stála, naše matka.
Politika se sice podle učebnic zrodila ve starém Řecku, v polis, mezi svobodnými občany, kteří debatovali o správě věcí veřejných. Jenže dřív než jsme se naučili vyslovit slovo „demokracie“, už jsme velmi dobře rozuměli větám jako „dokud jsi pod mou střechou…“ „koukej to sníst“ láska přece prochází žaludkem, že? Nebo „protože jsem to řekla“. A to je, přiznejme si, docela solidní úvod do problematiky moci.
A když se dnes podíváme na českou politickou realitu, nelze si občas nevšimnout drobného posunu významu, a to, že politika už někdy nepůsobí jako správa obce vycházející z ideálu řecké polis, ale spíše jako odvozenina od českého slovesa politovat. A občan pak nestojí uprostřed veřejného prostoru jako aktivní účastník, nýbrž na jeho okraji, s pocitem, že mu nezbývá než pokrčit rameny a litovat volby.
Říká se, že vzdělání souvisí s demokracií téměř matematicky, rozumí se, čím více poznání, tím méně potřeby věřit nesmyslům a propagandě. Matky v tom hrají roli první instance, první instituce. Ne ministerstvo školství, ale ministerstvo základního přežití a hodnot v kuchyni u sporáku. A právě zde vzniká první ideologická výbava člověka.
S trochou nadsázky bychom mohli říci, že každá matka v nás formuje buď budoucího kolektivistu, nebo individualistu. Nikoliv podle stranických programů, ale podle toho, jak zachází se dvěma základními principy lidské existence, bezpečím a zkušeností.
Abych použil metaforu, sotva se naučíme chodit, už máme první botičky. Časem jsou to tretry, lodičky, bagančata nebo gumáky, polobotky…
Matky jsou totiž, bez jakéhokoli konkurzu či akademického titulu, nejdůležitějšími učitelkami v životě člověka. Všude na světě. Měli by to už dávno vědět i v mešitách. Neučí nás jen chodit, mluvit a držet lžíci, ale především interpretovat svět. Někteří z nás z tohoto odkazu čerpají po většinu života s tichou samozřejmostí, jiní se s ním potýkají, přepisují ho, nebo se proti němu vymezují. Ať už tak či onak, je to právě tato první „škola“, která v nás zanechá základní mapu reality, co je bezpečné, co je správné a co je lepší raději ani nezkoušet.
Existuje typ matky, který bychom mohli pracovně nazvat „architektka řádu“. Její svět je přehledný, strukturovaný a pokud možno bez rizika. Perfektně uklizený, aby to dobře vypadalo. Dítě má být čisté, připravené, chráněné, ideálně i před vlastním experimentováním a poznáním. Chyba není vítaná, protože znamená narušení systému. Takové dítě se naučí spolupracovat, přizpůsobit se, fungovat v týmu. V dospělosti pak často hledá jistotu v kolektivu, v pravidlech, v systému, který ho ochrání. Někdy také ochranu, v kdo ví, čem dalším. V politice by řeklo: hlavně aby to fungovalo pro všechny. Poselství potom zaznívá podobně jako: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se.“. Velmi motivující.
Pak je tu druhý pól, matka, která působí na první pohled téměř podezřele laxně. Jako chlap si říkám, kéž by takový přístup mělo matek víc. Ve škole je to vidět. Práce s těmi dětmi je pak skutečný pedagogický požitek. Nechá dítě spadnout, aby se naučilo vstát. Nechá ho sáhnout na horký hrnec, aby pochopilo význam slova „pálí“. Věří, že zkušenost je lepší než instrukce. Takové dítě si osvojí samostatnost, odpovědnost, někdy i určitou tvrdost. V dospělosti pak méně spoléhá na systém a více na sebe. V politice by řeklo: dejte mi prostor a nepřekážejte. Tato matka sdělí svému dítěti: „Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát.“. To je výzva. Ano, mít zkušenost, dostat lekci.
Kdo z vás zažil ten skvělý pocit „průjezdu vítězným obloukem“, že jste se o něco důležitého zasloužili vlastním úsilím, studiem a prací?
A pak existuje vzácná, téměř mytická kategorie, rovnováha. Matka, která ví, kdy chránit a kdy ustoupit. Kdy zasáhnout a kdy nechat věci proběhnout. Ne proto, že by četla pedagogické příručky, ale protože má cit. Takových je méně, než bychom si přáli, možná proto, že rovnováha je nejnáročnější disciplína vůbec.
Ať už jsme vyrostli jakkoli, jedno je jisté: naše první politická zkušenost nebyla volba, ale výchova. Naučili jsme se, zda svět vnímat jako místo, kde si lidé pomáhají, nebo kde si musí každý pomoci sám. A obojí má své racionální jádro i své patologické extrémy.
Do toho vstupuje ještě jeden faktor, my otcové, muži. My jsme v tomto systému zvláštní proměnnou. Disponujeme zařízením, které bychom s trochou humoru mohli popsat jako kombinaci motoru, paliva a občas poruchové převodovky. Pokud je dobře seřízená, dokáže vytvářet hodnoty, stavět, chránit, objevovat. Pokud ne, dokáže přesný opak.
A právě zde se kruh uzavírá. Protože kvalita této „převodovky“ často závisí na tom, jak byla nastavena v raném dětství. Jinými slovy, opět u matky. Jestli jsme demokrat, poseroutka nebo arogantní nácek.
A tak se vracíme k původní otázce: proč je politika důležitá? Protože není jen o parlamentech a zákonech. Je o tom, jak jsme byli vedeni k tomu, chápat druhé lidi. Zda jako spojence, nebo konkurenty. Zda jako odpovědnost, nebo překážku.
Milé matky, přeji vám k vašemu dni všechno, co se nedá změřit ani spočítat. Přeji vám dostatek moudrosti, abyste věděly, kdy držet a kdy pustit. Dostatek odvahy nechat nás i naše děti občas spadnout, prožít utrpení u vyhladovět. A také dostatek nadhledu, abyste si občas řekly: „Teď to nechám na otci.“.
Protože jak známo, když se do výchovy zapojí i otec, dítě má alespoň šanci poznat, že svět není jen logický, pragmatický, ale občas i zábavný i nepochopitelný.
No jo, psal to zase nějaký chlap.
Carpe Diem – Užívejte dne.
