Čapkova Bílá nemoc jako bílá stránka. Autorovo varování před světem, kde se nesmí vyslovit pravda

Když Karel Čapek v roce 1937 napsal drama Bílá nemoc, nepsal pouze příběh o záhadné epidemii. Ve skutečnosti vytvořil jednu z nejpronikavějších politických alegorií moderní české literatury. Na první pohled sledujeme šíření smrtelné choroby a zápas lékaře Galéna s diktátorem zvaným Maršál. Pod povrchem však Čapek popisuje mnohem nebezpečnější nemoc – nemoc společnosti, která ztrácí schopnost kriticky myslet, vzdává se svobody a dobrovolně přijímá autoritářství. (rozborox.cz)

Dnes, téměř devadesát let po vzniku hry, působí její poselství až znepokojivě aktuálně.

Dovolím si zde jednu vzpomínku z prvních dvou týdnů po začátku ruské agrese proti Ukrajině. Roku 2021-2022 jsem učil na pražském gymnáziu, a ve třídách byly, kromě dalších národností, také studenti Ukrajiny, Ruska. Byly to dva možná tři týdny nezvyklého ticha při hodinách i na chodbách. Mlčení. Přitom před 24. únorem to byly hodiny diskuse a přirozeného ruchu ve třídách a bylo jedno, kdo pocházel z Petrohradu, Moskvy nebo Kyjeva.

O další působivý dojem se postarali sami Moskvané počátkem března roku 2022. Pouhé vystavení bílého papíru na kameru, na Rudém náměstí nebo kdekoli jinde, je stálo trest 15 vězení. O tom chci psát, zvláště, když máme dnes vládu, která sama omezuje svobodu slova, svobodu projevu, platnosti zákonů. Sice to dělá postupnou metodou krájení salámu, ale ze zkušeností z režimů Putina, Lukašenka, Orbána a Fica, víme, čím to začalo a jaký je cíl současné proruské vlády Andreje Babiše.

Jakou legitimitu má vláda, která se prolže do vítězství ve volbách a nakonec ani neplní některé své volební sliby pro své vlastní voliče?

V samotném dramatu je bílá nemoc fyzickou chorobou. Na těle nemocných se objevují bílé skvrny, které postupně vedou ke smrti. Karel Čapek však nebyl biolog ani epidemiolog. Byl filozofem demokracie a pozorovatelem lidské společnosti.

Proto lze nemoc chápat také symbolicky.

Mnozí literární badatelé upozorňují, že bílá nemoc představuje především „nemocnou mysl“ nakaženou fanatismem, nacionalismem a válečnou psychózou, propagandou. Nejde tedy o nemoc těla, ale o nemoc ducha. (Zapni mozek)

K. Čapek pozoroval Evropu třicátých let. Viděl nástup nacismu v Německu, fašismu v Itálii i autoritářských režimů v dalších zemích.

Všude se opakovalo totéž:

Právě tato kolektivní slepota je skutečnou „bílou nemocí“. Přidám k ní ještě měřítko toho, co si smíte dovolit veřejně vyslovit a kde musí zůstat bílé místo, abyste si zachovali aspoň nějaké bytí.

Psychologové dnes dobře znají mechanismy, které Čapek intuitivně zachytil.

Lidé mají přirozenou potřebu bezpečí. Když přichází nejistota, ekonomické problémy nebo pocit ohrožení, část společnosti začne hledat jednoduchá vysvětlení.

Autoritářští vůdci nabízejí přesně to:

Není náhoda, že Maršál v Čapkově dramatu usiluje o válku právě ve chvíli, kdy země čelí katastrofě.

Místo aby řešil příčinu, nemoc, mobilizuje národ proti vnějšímu nepříteli.

To je psychologický mechanismus známý dodnes. Strach z neznámého bývá často přesměrován na konkrétního nepřítele. To ještě mnozí máme v paměti.

Diktátor říká:

„Nebojte se nemoci. Bojte se těch druhých.“

Právě tehdy vzniká kolektivní iluze, že válka, represe nebo omezení svobod jsou vlastně projevem vlastenectví.

Čapek zároveň velmi přesně zachytil fenomén davového chování. Jednotlivec bývá schopen pochybovat. Dav pochybuje mnohem méně. Ve chvíli, kdy většina začne opakovat určitou frázi, slogan nebo propagandistické heslo, vzniká silný tlak na konformitu.

Sociologové tomu říkají spirála mlčení.

Lidé přestávají vyslovovat své skutečné názory, protože se bojí sociálního vyloučení.

Nejprve mlčí jednotlivci. Potom mlčí novináři. Nakonec mlčí celá společnost. A právě tehdy vítězí autoritářství.

Čapkův Maršál není mocný proto, že by měl pravdu. Je mocný proto, že se mu ostatní přestanou stavět.

Zde se dostáváme k zajímavé symbolické rovině.

Bílá nemoc začíná bílou skvrnou. Moderní diktatury často začínají bílou stránkou.

Ne stránkou popsanou. Právě naopak. Stránkou prázdnou. Stránkou, na které nic není.

Protože některé věci se nesmějí napsat. Některé věci se nesmějí vyslovit. Některé otázky se nesmějí položit. Totalitní režimy nevítězí jen tím, co lidem říkají.

Ještě více vítězí tím, co jim zakazují říkat. Tato prázdnota je možná nejhlubším symbolem moderní cenzury. Nejde pouze o odstranění slov. Jde o odstranění samotné možnosti myslet.

Jak jsem zmínil výše. Po zahájení ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 se objevily mimořádně silné protestní symboly. Někteří ruští občané vyšli do ulic pouze s čistým bílým papírem. Nenapsali na něj jediné slovo.

Nebyl na něm žádný slogan.

Žádná výzva.

Žádná kritika.

Jen prázdná stránka.

Přesto byli zatýkáni. (Newsweek)

Proč?

Protože význam byl všem zřejmý.

Prázdný papír říkal: „Víte, co bych napsal, kdybych směl.“ Prázdný papír se stal obžalobou režimu. Ukázal něco, co žádná propaganda nemůže skrýt. Pokud se stát bojí i prázdného listu papíru, pak už nebojuje proti slovům. Bojuje proti samotné svobodě myšlení. (Newsweek)

Právě zde nacházíme fascinující spojení s Čapkovou Bílou nemocí.

Bílá skvrna na těle a bílá stránka v rukou demonstranta představují tutéž skutečnost.

Něco chybí. Něco bylo odstraněno. Něco přirozeného bylo násilně vymazáno. Například svoboda médií.

Při pohledu na dílo autora, do jeho pracoven v Praze a ve Staré Huti u Dobříše, do jeho sbírky knih a vydaných textů. Karel Čapek nebyl revolucionář.Nebyl marxista. Nebyl anarchista.

Byl přesvědčeným demokratem. Jeho filozofie vycházela z přesvědčení, že lidská důstojnost je důležitější než stát. To je zásadní rozdíl mezi demokracií a autoritářstvím.

Demokracie tvrdí:

„Stát existuje pro člověka.“

Diktatura tvrdí:

„Člověk existuje pro stát.“ Má mu sloužit?

Maršál představuje druhý přístup. Galén představuje první.

Proto mezi nimi nemůže dojít ke skutečnému kompromisu. Nejde totiž o spor dvou osob.

Jde o spor dvou civilizačních principů. Na jedné straně stojí moc. Na druhé svědomí.

Na jedné straně propaganda. Na druhé pravda. Na jedné straně válka. Na druhé lidskost.

Mnoho čtenářů překvapí tragický závěr. Galén objeví lék. Má možnost zachránit miliony lidí. Přesto umírá. Dav jej ušlape. To je to co vidíme i dnes na sociálních sítích. Jindřich Rajch a další jemu podobní proruští ,,dobrovolníci" pracují s digitální fikcí kdy si kupují lajky a sledovanost a rozumné argumenty nebo řešení jsou převálcovány primitivismem, vulgaritou, absurdním otočením faktů v nesmysl, který nedává logiku. Zde bych řekl, že propagandě se podařilo z části veřejnosti udělat smečku hlasitých vesnických psíků, z nichž jeden, nejslabší rozeštěkal celou vesnici.

Proč? Tolik metafora a nechávám na vás, jak s tím obrazným přirovnáním naložíte. Ale já věřím, že vyhraje rozum, ne ten tzv. selský, ale ten, který jsme dostali evolucí a nebo od Boha k jeho obrazu. Bůh tvořil a tvoření je podstata člověka. Z pohledu Evoluce nás rozum odlišuje od ostatních živočišných druhů a naučil nás moudrosti anebo nést následky za chybná rozhodnutí.

Karel Čapek nebyl naivní. Věděl, že pravda sama o sobě nestačí. Nestačí mít pravdu.

Nestačí mít fakta. Nestačí mít argumenty. Pokud společnost propadne kolektivnímu fanatismu, mohou být umlčeny i ty nejrozumnější hlasy. To je mimořádně aktuální poznatek i pro 21. století.

Sociální sítě ukázaly, že informace samy o sobě nezaručují vzdělanost. Lidé mohou mít přístup k obrovskému množství faktů a přesto podlehnout propagandě. Čapek by se tomu pravděpodobně vůbec nedivil.

Propaganda není nejsilnější tehdy, když lidem lže. Nejsilnější je tehdy, když lidé přestanou hledat pravdu. To je rozdíl. Lež lze vyvrátit. Ale rezignaci na pravdu vyvrátit nelze.

Proto jsou autoritářské režimy posedlé kontrolou veřejného prostoru.

Kontrolují média. (nedávno zrušili koncesionářské poplatky)

Kontrolují školství. Pan ministr Plaga za svého předchozího ministerského úřadování zrušil hodinové dotace pro základy společenských věd na středních i základních školách)

Kontrolují kulturu. (Strážnice ze začátku července 2026 ukázala, že pokusy zpolitizovat jakoukoli část kultury nebo paměti současná vláda A. Babiše a jeho spolupachatelů rozkladu, má nejen v programovém prohlášení)

Kontrolují jazyk. (obracení významů slov: spálená země místo ekonomicky nejlepších výsleků, selhání vlády Petra Fialy - to jen protože nejel podle proruských not A. Babiše a spol. dnešní koalice) Petr Pavel že prý dělá ostudu - prezident nemusí říci ani kritičtější slovo na adresu Andreje Babiše, Petra Macinky nebo Tomia Okamury - oni si zvládnou dělat ostudu sami).

George Orwell později tento princip popsal ve svém románu 1984. Kdyby psal dnes Farmu zvířat, nemusel by zasazovat děj mezi prasata a slepice, mohl by se inspirovat projevy A. Babiše, Tomia Okamury a nebo mediálními vystoupeními Rajchla a Ševčíka.

Čapek takový mechanismus však rozpoznal už o deset let dříve.

Pochopil, že největším vítězstvím diktatury není donutit lidi říkat určité věci. Největším vítězstvím je donutit je mlčet. My jsme viděli, jakou kritiku si vysloužil řádný občanský nesouhlas organizovaný Štítem demokracie.

Zdá se vám, že ke štítu chybí meč? Ne nechybí. Představte si pod tou metaforou co chcete. Metaforicky jej občanská společnost už dávno má v ruce. Není to ten bílý papír a strach.

Zpátky k dramatu. Bílá nemoc není pouze drama o fašismu třicátých let. Je to studie lidské slabosti. Je to studie strachu. Je to studie propagandy. Je to studie okamžiku, kdy společnost začne zaměňovat sílu za pravdu. A právě proto zůstává tak aktuální.

Kdykoliv někdo tvrdí, že existují témata, o kterých se nesmí diskutovat, měli bychom zpozornět.

Kdykoliv někdo označuje kritické otázky za zradu, měli bychom zpozornět.

Kdykoliv někdo vyžaduje jednotu místo svobody, měli bychom zpozornět.

Čapkova „bílá nemoc“ totiž nikdy zcela nezmizela. Pouze mění své podoby.

Někdy má podobu diktátora. Jindy propagandisty. Jindy populisty. Někdy armády.

Jindy algoritmu sociálních sítí.

A někdy je to jen obyčejný bílý list papíru, který říká více než tisíc slov.

V tom já vidím genialitu Karla Čapka. Napsal drama o své době, ale vytvořil zrcadlo pro všechny budoucí generace. Když dnes čteme Bílou nemoc, nečteme pouze o Evropě roku 1937. Čteme také o sobě. A otázka, kterou nám Čapek pokládá, zůstává stále stejná:

Dokážeme ještě rozpoznat nemoc dříve, než se stane normou?

ZDROJE:

https://www.rozborox.cz/bila-nemoc/

https://zapnimozek.cz/ctenarskydenik/bila-nemoc/

https://www.newsweek.com/russia-ukraine-war-invasion-protests-police-arrest-activists-holding-blank-signs-paper-1687603

Autor textu a myšlenek:

Slavomír Mácha