Článek
Když vystupuje Filip Turek, nevzniká politický projev. Vzniká ukázka toho, jak může jeho sebevědomí zcela opustit kontakt s realitou a přesto si nárokovat roli arbitra pravdy. To, co by u jiného vyvolalo sebereflexi, se zde proměňuje v další dávku pózy. A jeho sebevědomá póza, jak známo, je nejlevnější forma identity, stojí málo, ale škodí hodně.
Turkova rétorika má jednu opakující se osu, a to zpochybňovat druhé, aniž by unesl zrcadlo vlastního já. Odbornost? Tu chápe jen podle své úrovně, proto je odbornost u druhých jím vysmívaná. Historie? Ohýbaná. Právo? Redukované na názor, pokud se zrovna nehodí. Je to zvláštní disciplína, kritizovat všechno kolem a přitom systematicky předvádět, že základní orientace v tématu je spíš náhodná než skutečná.
Nejvíc ale zaráží selektivní citlivost. Utrpení lidí zasažených válkou, například v souvislosti s agresí Ruska proti Ukrajině, se v jeho projevech rozpouští do mlhy relativizace a efektních frází, kde asi čeká potlesk, snad ten z Kremlu. Jako by u něj empatie byla přepych, který si lze dovolit jen tehdy, když to nekomplikuje vlastní image. Zato jakmile se někdo dotkne jeho ega, najednou se objevuje důraz na „respekt“ a „hranice“. Je to pozoruhodná asymetrie: cizí bolest je marginální, vlastní je principiální. Pane Turku, jestli neunesete pravdu, kupte si živočišné uhlí.
A pak je tu rovina jeho vztahu k ženám. Tam se ta asymetrie proměňuje v cosi ještě výmluvnějšího. Kritika od muže? Přejde se. Kritika od ženy? Okamžitě se mobilizuje tlak, veřejné napomínání, požadavek omluvy. Nejde o sílu. Jde o křehkost, která se maskuje hlasitostí. Silný člověk snese kritiku bez ohledu na to, kdo ji pronese. Ten slabší si vybírá terč, kde má pocit převahy. Vy jste hranatá nula, ne chlap.
Celé to pak rámuje kulisa velkých slov o svobodě, národu a úpadku. Jenže svoboda slova není právo říkat cokoliv bez následků. Je to odpovědnost nést důsledky vlastních výroků v prostoru, kde ostatní mají stejné právo reagovat. A demokracie není jeviště pro osobní brand. Je to systém, který stojí na důvěře v pravidla, instituce a fakta, tedy přesně na tom, co se v těchto vystoupeních systematicky podkopává. Chci vám pane Turku připomenout, že mandát od voličů jste získal do Parlamentu České republiky a ne ruské dumy, jestli jste schopen to vzít na vědomí.
Server Forum24 popsal Turkův prvomájový výstup jako směs symboliky a varování před koncem Evropské unie. Ve skutečnosti to působí spíš jako autoportrét určitého typu politiky: hlasité, sebejisté, ale obsahově prázdné. Evropská unie tu není analyzována, je vámi používána jako kulisa pro dramatické gesto. Stejně jako „osmiválec“, který má dodat váhu, ale ve výsledku jen hlučí.
Satira má výhodu, že může říct věci napřímo, aniž by ztratila přesnost. Tak tedy napřímo: tohle není odvaha. To je komfortní póza člověka, který ví, že jeho publikum ocení razanci víc než pravdivost. Není to obrana svobody slova. Je to její parazitování – využívání prostoru, který vytvořili jiní, k jeho postupnému rozkladu.
A právě proto je nutné reagovat. Ne křikem, ale důsledností. Ne urážkou, ale demontáží argumentů. Protože lidé, kteří zaměňují hlasitost za pravdu, nemají největší problém v tom, že by byli „příliš ostří“. Jejich problém je, že jsou systematicky mimo.
Za mne je Evropa, EU i kdyby to potom byly Spojená státy evropské, nejlepší místo na světě a ještě lepší místo bez politiků, jako jste s Petrem Macinkou vy od Motoristů.
