Co Čech to muzikant. Před a po volbách zní stále Óda na blbost aneb Jak se z osla stává influencer

Volby skončily. Česká republika si opět zamíchala politickým gulášem a výsledkem je, že část společnosti zjevně stále věří, že se dá z osla udělat kůň, že ho stačí obléct do dresu s nápisem „pro lidi“. No, koně neuděláš. A i kdyby se ti to podařilo, pořád ti na startovní čáře zůstane osel s ambicí běžet Velkou pardubickou. Ale což! Bude přece líp. Po těch letech už to snad přijde? Babiš se teď bude chlubit úspěchy a rozpočtem, který tu nechala vláda Petra Fialy. Díky mu za tu práci a obraz Česka, který v mezinárodní scéně vytvořil.

Jsem rád, že se do politiky nedostali komunisté. To je malý, ale přece jen pozitivní zázrak. Zřejmě definitivně skončilo období, kdy se nostalgie po „jistotách“ dala prodat jako program. Jenže jiní prodejci iluzí si mezitím otevřeli nové stánky, s hesly o levném plynu, levném chlebu a drahé svobodě.

Popravdě, volit si je do Parlamentu je jako dětem koupit za domácího mazlíčka kobru.

Motoristé, ti věční hrdinové českých silnic i politických kampaní, ještě nedávno ve svých sděleních téměř křičeli křičeli „Sláva Rusku!“, a po čtrnácti dnech otočili a volají „Sláva sobě!“. Navenek se zdá, že změnili názor, ale spíš jen zjistili, že i propaganda má svou sezónu. Co se včera prodávalo s příchutí Moskvy, dnes má příchuť „národních zájmů“. Počkáme si jaké budou jejich činy.

Když přemýšlím o tom, jak snadno se část národa nechá opít rohlíkem (nejlépe dotovaným), napadá mě staré ruské slovo pitomije. Znamená prý „hospodářská zvířátka“. Ta, která si zvykla, že se jim pravidelně sype do korýtka. A jak známo, kdo má plné korýtko, ten se moc nezajímá o jatka. Proč taky? Když jsi nasycený, svět vypadá snesitelně. Také se cítím jako pitomec, že chci svobodu a demokracii a přitom vlastně mohu být jen jako housenka, která sežere poslední strom v pustině.

A tak se opakuje ten samý paradox: lidé, kteří mají nejvíc co ztratit, se nejčastěji nechávají oblbnout těmi, kdo jim to všechno vezmou. Jen elegantněji. S logem, bude líp, italským singlem a kávou zdarma na meetingu.

„Plný žaludek je lepší než svoboda,“ šeptá hlas populismu. A národ kývá, protože kdo by chtěl svobodu, když může mít slevu na rohlíky a koblihu zdarma. Koneckonců, i láska i politika, říká se, procházejí žaludkem. Také peněženkou. Vsaďte si, že jakmile Babiš sestaví vládu, bude se chlubit úspěchy, které tu zanechala vláda Petra Fialy. A že jich bylo:

Co vláda Petra Fialy skutečně dokázala, dokud se kritika nepřehluší prázdnými gesty:

Je fascinující, jak se člověk může během kampaně změnit. Má mozek, má rozum, ale občas klesne na úroveň vegetování mezi otvorem ústním a otvorem konečným. A tam, symbolicky, přebývá i ono hnutí s poetickým názvem ANO. Z románských jazyků by se to dalo přeložit i jinak, ale nechme to raději v uvozovkách.

Co mě ale rozčarovalo nejvíc, není samotný výsledek. To bych ještě skousl. Horší je postoj těch, kteří by měli být hlasem rozumu, bývalá koalice, část médií, novináři, kteří ví přesně, kdo je Babiš, kdo jsou lidé kolem Trikolory, SPD či PRO. A přesto, z pohodlnosti či strachu, nehnou ani neuronem. Vědí, že zlo nevyžaduje aktivitu, stačí jen mlčení.

Nechat se zblbnout „levným ruským plynem“ je jako věřit, že vodka léčí alkoholismus. Levné bývá většinou to, co nakonec stojí nejvíc. Karma, ta plynová i ta metafyzická, si cestu vždycky najde. Ta druhá už zjevně začala topit.

Ale co čekat od společnosti, která se často chová jako vesnická smečka oříšků. Jeden se lekne, zaštěká a za chvíli řve celá ves. Nevědí proč, ale v jednotě pod strachem je přece síla! Bohužel ne ta, o které zpívá Fridrich Schiller a L. Beethoven. Óda na radost zní jinak. Tohle je Óda na blbost. A právě ta zní nejlépe u volebních uren. Co Cech to muzikant? To ale platilo v 19. stol. Teď máme 21. století a na Východě Putina, diktátora, který se už rozhodl válčit i s námi. Fakt myslíte, že se nás to netýká, že vás opozice přesvědčila o opaku. Jak by ne. Jsou stejně mimo realitu jako vy, někteří voliči, a v úctyhodném počtu. 1 990 000 občanů nebo snad nedej Bůh už ovčanů mířících do elektrického ohradníku?

Hloupost je dnes komodita. Dá se zabalit, prodat a dokonce i měřit. Diktátoři, oligarchové i marketéři na ní vydělávají jmění. O tom psal už Noam Chomski. Vědí, že většina lidí si informace neověřuje, čísla nechápe a statistiku považuje za sprosté slovo.

Křesťan by možná řekl: „Odpuštěno buď, neboť nevědí, co činí.“ Jenže já se ptám, proč jim tedy Bůh dal rozum, když ho dobrovolně vyměnili za slevový kupón?

Nevědomost možná hříchu nečiní, ale peklu otevírá brány dokořán. A přitom cesta ven není složitá: číst, přemýšlet, ptát se. Ale to už chce námahu, kterou pohodlí korýtka neumožňuje.

Nechci, aby to vyznělo jako útok na českou veřejnost. Nechci nikoho urážet ani ponížit. Chápu, že tlak, pod kterým lidé žijí, je skutečný. Ten nejsilnější je existenční. Máme jej všichni. Mediální, skupinový, ekonomický i psychologický. Strach je silná zbraň a levný populismus ji používá mistrně. Ale to nás nezbavuje odpovědnosti. Tlak není omluva pro hloupost, jen výzva k odvaze. K té vyzýván nás všechny, kterým záleží na naší zemi a na Evropě, která je jako naše matka. V ní jsme se zrodily a prožili tisíciletí. Rusko to nebylo.

A tady se dostáváme k médiím. Ta mají na současné „blbé náladě“ obrovský podíl. Kdykoli zapnu televizi, připadám si, jako by země stála na pokraji apokalypsy. Všechno se hroutí, všechno je špatně. Všechno selhalo. Takhle se ale dlouhodobě žít nedá. Buddha a nebo chcete-li J. P. Sartre říkali: ,,vše co jsme je dílem naší mysli“. Asi bychom se měli vrátil ke knihám a ne k vrcholně prefekalistické mediální scéně, která neumí vytvořit nic lepšího, než kriminálky, horory, zprávy plné balastu a přehnaných informací. Dlouho jsem neviděl nic, co by bylo vizí, inspirací, co by člověka motivovalo k tomu, k čemu byl lidský mozek stvořen….. Zatím vidíme ve zpravodajství tři staré dědky, kteří si honí ego na tom, aby se o jejich ničení dnešního světa psalo co nejlépe.

Od devadesátých let tu funguje zvláštní mediální manýra: říct, že to stojí za hovno, je efektivnější než hledat řešení.
TV Nova to kdysi rozjela jako show, Prima a CNN Prima to dovedly k dokonalosti. A ostatní? Ti to prostě opisují.

Každý den titulky typu „Katastrofa!“, „Krach!“, „Zrada!“, „Selhání“, a  přitom často jde jen o běžnou realitu,která tak expresivní pojmenování ani nepotřebuje. Kdyby média informovala o počasí stejně dramaticky, znělo by to asi takto: „Slunce dnes brutálně spálilo desetitisíce lidí! Déšť terorizuje řidiče na D1!“

To, co by mělo být službou veřejnosti, se stalo reality show. Čím větší emoce, tím lepší čísla. Jenže dlouhodobě to vede k tomu, že národ upadá do kolektivní deprese. Když se každý den dozvídáte, že „všechno stojí za nic“, začne vám to připadat jako fakt.

A přitom kolem nás stále existují důvody k naději. Ne, nezmizela inteligence, slušnost ani odvaha. Jen je méně vidět, protože křiklavé a hloupé se prodává lépe než tiché a rozumné. Ale i ticho má svou sílu zvlášť když v něm zazní věta, která dává smysl. Analyzovaný Shakespearův sonet 66 je příkladem toho, že se svět tak dramaticky nezměnil. Mění se jen naše připodělanost, protože jsem tomu moc nedali ve škole a spoléháme na to, co řekne kámoška nebo štamgast vedle od hospodského stolu.

Možná je čas zkusit nový druh politiky, ne té, která řve, ale té, která vysvětluje. Ne té, která slibuje zázraky, ale té, která učí lidi znovu přemýšlet. Možná je čas znovu pochopit, že být občanem znamená něco víc než jen jednou za čtyři roky hodit lístek do urny a pak se rozčilovat na internetu.

Pokud by měla zaznít moje rada: Vláda by měla:

Když vláda spojí své dosažené výsledky se silnou, autentickou komunikací, může i přes všechny útoky udržet podíl veřejné podpory. Ale pokud se nechá stínem svých vlastních úspěchů zastiňovat, prohra je nejen možná, ale i velmi pravděpodobná.

Jak je nyní vidět, i s tolika úspěchy může vláda prohrát z několika příčin:

Bohužel, Vláda si vybrala méně šťastný přístup tzv. politické korektnosti. Jako by chtěla zvedat psí lejno za čistý konec a dovolila tím záplavu nepravd a dezinformací. Tu mimochodem na vás chystá příští vláda Andreje Babiše. Full servic a plné penze v dezinformacích. Můžeme mít naději, že přístup změní a že budou opravdu hájit zájmy České republiky, posilovat proevropskou spolupráci, ne tu proremelskou partituru, jak by se znovu dostat do Střední Evropy.

K tomu jim (ANO) dopomáhej Bůh a skutečný evoluční rozum. Ten selský je zastaralé verze.

Nechci moralizovat. Jen si přeji, aby se z české společnosti jednou stal orchestr, který zahraje opravdovou Ódu na radost, ne Ódu na blbost.
A aby si každý, kdo má plné korýtko, občas všiml, že ve dvoře je ticho, protože už nezbyl nikdo, kdo by varoval před jatkami.

A jestli to celé zní příliš pesimisticky, tak vězte: humor je stále naším nejlepším obranným mechanismem. Dokud se umíme zasmát vlastní blbosti, ještě není všechno ztraceno. Možná z nás nikdy nebudou orli, ale aspoň můžeme být slepice, které vědí, že obloha existuje.