Kapitalismus a komunismus. Co je lepší? Spor, který přežil své oběti i ideály

Jsou ideologie, které zemřou s revolucí. A pak jsou takové, které přežijí i vlastní katastrofu. Komunismus patří mezi ty druhé. Zatímco kapitalismus, ten věčně zatracovaný, věčně přežívající, vypadá jako ten neoblíbený, který se po každé krizi zvedne, oklepe a jde dál. A to nejen v ekonomice, ale i v lidské přirozenosti. Máme jej od přírody v genech a krvi. Od doby, kdy jsme začali myslet a mlvuti a pak také jednat.

Spor mezi kapitalismem a komunismem je jako starý rodinný konflikt, navenek pohřben, ale v hloubi duše zůstává nedořešený. Kapitalismus bývá obviňován z bezcitnosti, z toho, že „prodává i duši“, že dělá z lidí sobce. Komunismus si naopak staví marketing na morálním nároku, chce rovnost, spravedlnost, solidaritu. Jenže jakmile dostane moc, umí ji přetavit v diktát, v násilí a ohlávku na lidskou svobodu. Často ve jménu těch nejvznešenějších slov. Ono, když predátor láká kořist, také chce vypadat nevinně.

Tato esej se pokusí ukázat, že kapitalismus, ač nedokonalý, odpovídá lidské realitě, přírodnímu zákonu, zatímco komunismus odpovídá spíše zoufalství nebo iluzím. Není to jen ekonomický spor, ale střet antropologických představ o člověku. Kapitalismus člověka nechává být, komunismus ho chce přetvořit. Kapitalismus říká: „dokaž, co umíš“. Komunismus říká: „buď si stejný, nebo ztichni“.

Podíváme se na tento spor ze tří rovin: sociologické, psychologické a filozofické. Využijeme k tomu dva klíčové texty, které tento střet definovaly: katolickou sociální encykliku Rerum novarumpapeže Lva XIII. a Komunistický manifest Karla Marxe a Friedricha Engelse. Tedy dva texty, které každý po svém reagují na průmyslovou revoluci a společenské napětí 19. století. A přesto dnes znějí jako prorocké prameny současných sporů: jeden nabízí morální korektiv kapitalismu, druhý nabízí recept na revoluci, která se obvykle mění v diktaturu a často s brutálním přívlastkem.

Zvláštní pozornost věnujeme i empirii, co nám skutečně přinesl komunismus Československu a co kapitalismus Spojeným státům, Británii nebo Západnímu Německu. A co přináší dnes Putinovo Rusko, které sice tvrdí, že je postkomunistické, ale v jádru je jen modernizovanou verzí bolševického myšlení se zlatými hodinkami.

Cílem není adorovat kapitalismus jako ráj, ale ukázat, že je to systém, který počítá s člověkem takovým, jaký je se všemi jeho slabostmi i touhami. Zatímco komunismus počítá s člověkem, jaký by měl být. A to je vždycky začátek nějaké katastrofy a potíží.

Každá ideologie si vybírá svou představu o tom, kdo je člověk a jak má fungovat společnost. Komunismus i kapitalismus začínají tímto základem, liší se ale v tom, jestli vnímají člověka jako součást kolektivu, nebo jako autonomního jedince, který vstupuje do společnosti svobodně. Zatímco komunismus dává přednost rovnosti, kapitalismus spoléhá na pluralitu. A to je zásadní rozdíl.

Klasická sociologie (Durkheim, Weber, Tönnies) ukazuje, že společnost není jen součet jedinců, ale živý systém vztahů a důvěry, rolí, statusů a norem. Kapitalismus se v tomto smyslu podobá organickému systému, který roste a mění se podle potřeb, tlaků a inovací. Není řízen centrálně, ale spontánně, právě proto funguje. Co chybí je vytvořeno, doplněno.

Komunismus naopak konstruuje společnost jako stroj. Stroj, který má fungovat podle plánu, řízený „předvojem pracujících“. A když některé součástky nepasují? Vymění se. Nebo vyčistí. Nebo zmizí. Ne nechá se to vyhnít, zkorodovat, rozpadnout. Tuto mentalitu známe z dějin příliš důvěrně. Co jim chybí je ukradeno. Třeba jako ten 1. máj, který si přivlastnili po událostech v Chicagu na konci 19. stol.

Jedním z hlavních rozdílů mezi oběma systémy je postoj k vlastnictví. Kapitalismus chápe vlastnictví nejen jako ekonomický prostředek, ale i jako nosič odpovědnosti a identity. Kdo něco vlastní, má důvod i povinnost se starat, plánovat, tvořit. Vlastnictví podporuje individuální motivaci, zajišťuje kontinuitu a dává lidem pocit bezpečí. Vlastník není automaticky vykořisťovatel je to často ten, kdo na sebe bere riziko.

Komunismus naproti tomu vnímá soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako kořen všeho zla. Marxistická logika je jednoduchá: kdo vlastní, vykořisťuje. Kdo pracuje, je obětí. Výsledkem této logiky byla nacionalizace, kolektivizace a vyvlastňování, které zničily nejen ekonomiku, ale především důvěru mezi lidmi. Protože bez osobního vlastnictví není ani osobní odpovědnost.

Kapitalismus umožňuje sociální mobilitu a  jednotlivci mohou uspět vlastní cestou, vzděláním, invencí. Neříká, že všichni mají být stejní, ale že mají mít možnost zkusit to po svém. Výsledkem je různorodost: profesní, kulturní, ekonomická. Společnost se tak přirozeně diverzifikuje. Máme t třeba rozdělení tříd podle Maxe Webera. Přirozené, spolupracující třídy.

Komunismus naopak usiluje o nivelizaci, všichni jsou si rovni, i kdyby museli být stejně chudí, stejně poslušní, stejně průměrní. V Československu před rokem 1989 se rozdíly mezi lidmi vyrovnávaly ne nabídkou šancí, ale omezováním výjimek. Čím méně jsi vyčníval, tím víc ses hodil do plánované společnosti. Být „jiný“ nebylo vítané, ale podezřelé.

Třídní pojetí podle Marxe? Je to boj. Dnešní podoba třídního boje se ukazuje jako boj těch, kdo mají tříd málo, proti těk, kdo jich absolvovali mnohem více. Ale aby jim to nebylo líto a necítili se špatně, protože komunismus je v tom stále utvrzuje, říkají: ,,Můžeš mít vysokou, ale budeš pořád blbec“. Ach tak. Idologie kterí i z lidské solidarity, udělala politické výpalné, ani jinak přemýšlet neumí. (Archeologové potvrzují, že první známky lidské solidarity tu byly už asi 30000 let před naším letopočtem).

Stačí srovnat životní podmínky v socialistickém Československu a v kapitalistických státech jako bylo Západní Německo, Velká Británie nebo USA.

Abych to shrnul. Míra důvěry ve stát, mezi lidmi, mezi institucemi, to vše bylo v komunistickém bloku systematicky destruováno. Kapitalismus sice nerovnosti nevyloučil, ale dovolil je pojmenovat, řešit, zdanit, nebo z nich vyjít silnější. Pomáhal i lidem zbohatnout a nezáviděl.

Když chcete pochopit, proč někdo podporuje určitý politický nebo ekonomický systém, zeptejte se ho, co od života očekává. Většina lidí nechce být ani milionářem, ani revolucionářem, ale chce žít důstojně, bezpečně, smysluplně. A právě v tom se kapitalismus a komunismus liší jako noc a den. Každý z těchto dvou systémů pracuje s úplně jiným obrazem lidské duše.

Kapitalismus chápe, že lidé chtějí víc. Chtějí víc než jen přežít, chtějí volit, vlastnit, měnit zaměstnání, cestovat, vyniknout. Ne každý to dokáže, ale téměř každý to může zkusit. Psychologové jako Abraham Maslow nebo Carl Rogers popsali, že seberealizaceje přirozenou potřebou člověka. Kapitalismus tomu dává prostor.

Neznamená to, že kapitalismus je „spravedlivý“ ve smyslu výsledku, ale je férový ve smyslu příležitosti. Umožňuje motivaci skrze odměnu, uznání, soutěž, růst. A to je něco, co lidskou psychiku dlouhodobě stimuluje, nedemoralizuje.

Naopak komunismus pracuje s logikou, že lidé jsou slabí, sobečtí a nespravedliví, a že je třeba je převychovat. Tato převýchova však často znamená jen to, že motivace k jednání vzniká nikoliv z vnitřní touhy, ale z vnějšího tlaku a strachu.

Když vám stát slibuje práci, bydlení a klid výměnou za mlčení, loajalitu a poslušnost, vzniká vztah závislosti, nikoliv důstojnosti. Je to psychologický obchod: „vzdej se svobody, my ti dáme jistotu“. Jenže tento obchod se vždy ukáže být jednostranný. Zatímco kapitalismus vás považuje za svobodného občana se všemu právy, v komunismu jste ovčanem, podléhajícím pravidlům ostnatého drátu a rozmaru šéfa farmy. Hotl bača rozhodne o vašem bytí nebo mezi jatky. Smíte jen tiše bečet strachy a toužit po spáse. Smíte si vybrat jen trávu a víru ve vůdce.

Komunistické režimy často využívaly princip tzv. kognitivní disonance. Člověk, který musel říkat něco, čemu nevěřil, se buď zlomil, nebo začal tomu věřit, jen aby si zachoval psychickou rovnováhu. Výsledkem bylo pokrytectví, pasivita, cynismus, tedy přesný opak morální společnosti, kterou komunismus sliboval. Takového člověka je potom možné velmi snadno ,,nakazit“ imperiálním myšlením. Nárokovosti na všechno, co vůdce dovolí.

Strach byl v komunismu institucionalizován: strach z vyhazovu, z kádrového spisu, ze ztráty bytu, z „nepřátelských živlů“. Lidé se učili žít ve dvojím světě. Jiný názor měli doma a jiný v práci a ve škole. To je psychicky devastující, ztrácí se důvěra, autentičnost, spontánnost. Všechno se maskuje. Ve škole jste se nesměli nic dozvědět o politice a mezinárodním dění. Směli jste vědět jen to, že za západní hranicí je nebezpečný nepřítel a to vás mělo sjednocovat s Sovětským svazen na věčné časy.

Naopak kapitalismus, byť může vytvářet stres z výkonu, nevynucuje nikomuloajalitu k systému jako ideologii. Můžete být levičák, pravičák, anarchista i katolík, pokud platíte daně a neporušujete zákon, systém vás nechá být. Psychologicky řečeno: kapitalismus vám dává prostor pro vývoj, komunismus vás uzavírá do role nebo do dolu.

Komunismus často argumentuje „solidaritou“. Ale ne jako emocí, která vyrůstá z empatie, nýbrž jako povinností. „Musíš být solidární.“ „Musíš se dělit.“ „Musíš se obětovat.“ To, co je v rodině přirozené, se ve veřejném prostoru mění v bič. Ještě jsem slyšel moudro: ,,Moudřejší ustoupí“ ale pak vidíte, jak si zmetci a chtráci mohou dělat co je napadne, ale když to zkusíte vy, jste odpadlík.

Psychologie přitom jasně ukazuje, že vynucená solidarita vede k odporu. Lidé, kteří jsou nuceni pomáhat, ztrácejí motivaci pomáhat dobrovolně. V komunismu se tedy solidarita stává výpalným nástrojem morálního vydírání vůči společnosti. Kdo není solidární podle jeho definice státu, je „antisociální element“.

Na konci 19. století se svět mění rychleji než kdykoli předtím. Vznikají továrny, roste počet městského obyvatelstva, mizí tradiční venkovský řád a rodiny se rozpadají pod tlakem urbanizace a industrializace. Odpovědi na tyto změny přicházejí z různých ideových směrů, a právě zde se setkávají dva texty, které se sice nikdy nedostanou do otevřeného dialogu, ale tvoří si nepřímou opozici: Rerum novarum(1891) a Komunistický manifest (1848).

Marx a Engels píší Komunistický manifest ve víře, že revoluce je nevyhnutelná a žádoucí. Současný svět, podle nich, trpí vykořisťováním, které je strukturálně zakořeněno v soukromém vlastnictví výrobních prostředků. Řešení? Zrušit vlastnictví, třídy, stát, náboženství a rodinu. Slova jako „rovnost“ a „svoboda“ získávají nový význam, svoboda je svoboda od vlastnictví, rovnost je rovnost v absenci rozdílu.

Komunistický manifest je nejen teoretickým spisem, ale i výzvou k činu: „Dělníci všech zemí, spojte se!“ Není to úvaha, je to revoluční provolání. Pod povrchem však najdeme několik zásadních rysů, které předznamenávají pozdější totalitní realitu:

A tady přichází první problém:Manifest chápe člověka jako plastelínu, kterou je třeba vymodelovat podle ideálu. V tomto duchu lze bez výčitek odstavit, převychovat nebo rovnou zlikvidovat ty, kteří se do formy nevejdou. Jen si vzpomeňte na Pol Pota v Kambodži či Mao c´ Tunga v Číně nebo na Stalinovu ,,lidumilnost“ ve třicátých letech na Ukrajině.

Na opačné straně ideového spektra stojí Rerum novarum, první sociální encyklika katolické církve, která reaguje na tytéž problémy, bídu dělnictva, bezpráví, zaměstnávání dětí, zneužívání, volí ale zcela jiný přístup.

Lev XIII. nevyzývá ke zrušení soukromého vlastnictví, ale k jeho morálnímu využití. Vlastnictví je přirozené a má antropologický základ, člověk není jen tělem, ale i duchem, má právo tvořit a mít plody své práce. V tom se shodne i s východní filozofií. ,,Vše co jsme, je dílem naší mysli, řeči a vůle“ Křesťanská solidarita a spravedlnost však zároveň ukládají vlastníkům zodpovědnost za chudé a slabé. To není levicový aktivismus, ale teologická antropologie. Stále moderní a aktuální. Proto ten boj komunistů proti kapitalismu. Hotl kapitalistická konkurence má smysl.

Papežova Encyklika hájí:

Namísto revoluce nabízí Rerum novarum reformu.

Namísto nenávisti k bohatým vyzývá k jejich odpovědnosti a spolupráci.

Namísto zrušení církve obhajuje její roli jako morální autority. Za to se přimlouvám.

Otázka

Komunistický manifest

Rerum novarum

Hlavní cíl

Zrušení tříd, vlastnictví, rodiny, náboženství

Zmírnění nespravedlnosti, obrana důstojnosti

Role státu

Dočasná diktatura proletariátu

Ochránce spravedlnosti a přirozeného práva

Postoj k vlastnictví

Zrušení

Zachování s morální odpovědností

Antropologický model

Člověk jako produkt třídních vztahů

Člověk jako svobodná bytost s duší

Způsob změny

Revoluce, násilí, přetvoření

Dialog, morální reforma, spolupráce

Zatímco Manifest burcuje k přeměně člověka skrze boj, Rerum novarum navrhuje přeměnu společnosti skrze odpovědnost. Komunismus chce rovnost v síle, katolická sociální nauka chce důstojnost v rozdílnosti.

Je snadné psát manifesty. Těžší je je přežít.

Historie ukázala, že kapitalismus s určitými regulačními prvky a morálními korektivy (např. skandinávský model nebo sociálně-tržní hospodářství SRN) přináší stabilitu, inovace a prostor pro svobodu. Komunistické režimy, od Sovětského svazu přes Čínu až po Kambodžu, zanechaly stopy krve milonů mrtvých mrtvých, cenzury a ekonomického kolapsu.

Kdo měl pravdu? Kdo chtěl svět proměnit, a kdo mu chtěl porozumět? A kdo zneužil lidské touhy po spravedlnosti jako záminku pro nové formy útlaku?

Představme si školní třídu. Máme zde studenty pilné, kreativní, přemýšlivé, ale i ty líné, pasivní nebo prostě nezúčastněné. A nyní řekněme, že učitel se rozhodne dát všem jedničku, bez ohledu na snahu, talent, námahu, výsledky nebo poctivost. Výsledkem je cosi, co by ortodoxní komunisté nazvali „rovnost“, zatímco zdravý rozum a zkušenost to rozpozná jako nespravedlnost v přestrojení.

Tento školní příměr přesně vystihuje, proč je komunismus v praxi nejen neefektivní, ale i nespravedlivý. Odměňuje pasivitu a trestá tvořivost. Demotivuje. A co hůř, předstírá, že je projevem solidarity, zatímco ve skutečnosti likviduje důvěru, spravedlnost a přirozený lidský potenciál. Když totiž neexistuje rozdíl mezi tím, kdo něco vytvořil, a tím, kdo se jen „vezl“, systém přestává fungovat, morálně, ekonomicky, psychologicky i společensky.

Kapitalismus, se všemi svými nedokonalostmi, staví na principu odpovědnosti, odměny za výkon a možnosti selhat. A právě tato možnost selhání je paradoxně zdrojem svobody. V kapitalistickém prostředí má jednotlivec šanci uspět, nikoliv zaručený výsledek, ale zaručenou možnost. A to je spravedlnost v hlubším smyslu, ne rovnost výsledků, ale rovnost příležitostí. Tato rovnost není povinnou známkou v třídní knize, ale nabídkou otevřených dveří.

Abych byl férový, kapitalismus je systém, který neodpouští ignoranci, ale zároveň poskytuje nástroje k učení, růstu a vlastnímu úspěchu. V něm je místo i pro pomoc potřebným, ale tato pomoc není nástrojem vydírání, nýbrž součástí společenské odpovědnosti. Opravdová solidarita nevzniká z nařízení, ale z vnitřního přesvědčení.

V praxi komunismus selhal ve všech případech, kde byl implementován. Nikoli náhodou, ale systémově. Sovětský svaz, Maoistická Kambodža i Čína, Severní Korea, Kuba, ČSSR, Rumunsko, Polsko, pokaždé to skončilo totalitou, cenzurou, zločiny proti lidskosti a devastací občanské společnosti. Komunismus totiž nikdy nebyl jen ekonomickou doktrínou, ale nástrojem moci. Za krásnými hesly o rovnosti a spravedlnosti se skrýval monopol na pravdu, centralizované násilí a demoralizace celé společnosti.

V českém kontextu to známe důvěrně. Roku 1946 v předvolební kampani nikdo nepředpokládal, že nastanou politické procesy, znárodňování, lágry, estébáci, fronty na banány, ale také vnitřní autocenzura, strach říct pravdu, rozbité sousedské vztahy a generační trauma, které přetrvává dodnes. A paradoxně, i současní populisté, kteří plivou na „kapitalismus“ a „Brusel“, se ve skutečnosti neštítí používat stejné argumentační techniky jako komunisté: rozdělovat společnost, vzbuzovat resentiment, využívat zášť vůči „elitám“ a slibovat falešnou rovnost. Kdyby to byla normální opozice, nemusel bych psát tento text, ale proruské politiky, které poznáme podle jejich výroků, rétoriky, podle hlasování i podle toho, komu v dnešním předválečném stavu straní, těm nesmíme dovolit dostat se k moci.

Za uplynulých 30 let jsme v Česku prošli transformačním obdobím, které nebylo bez chyb. Ale svoboda, otevřený trh, členství v EU a NATO, dostupnost vzdělání a možnost podnikat, to jsou plody systému, který umožňuje rozvoj. Přesto stále existuje část společnosti, která na kapitalismus pohlíží jako na „nespravedlivý“, protože nevyhovuje všem stejně. A právě zde je nutné rozlišit: kapitalismus je spravedlivý tam, kde umožňuje soutěž, ne tam, kde zajišťuje výsledek.

Není náhodou, že právě v postkomunistických zemích se tak daří oligarchům, jako je Andrej Babiš, kteří kombinují státní dotace, mediální manipulaci a obchodní impérium, a to vše s jazykem „prostého lidu“. Babiš je v tomto ohledu smutnou reinkarnací komunismu v tržním kabátě, člověkem, který firmu a stát vnímá jako jedno a totéž, a to podle logiky, kterou kdysi razili papaláši ÚV KSČ: „Všechno je naše, protože to není vaše.“

Spravedlnost neznamená, že všichni budou mít stejně. Znamená, že každý má možnost podle svých sil, schopností a odhodlání dosáhnout svého. A skutečná solidarita není v tom, že si všichni rozdělíme jeden koláč, ale že společně upečeme koláč větší, a část z něj věnujeme těm, kteří jej sami upéct nemohou.

Kapitalismus, jak jej známe v demokratických státech, je systém, který kombinuje svobodu s odpovědností. Není to dokonalý svět. Ale na rozdíl od komunismu to není svět založený na lži.

A konečně, pokud bychom ve třídě dávali jedničky všem, dost možná bychom za pár let neměli žádné učitele. A možná ani žádné školy. Jenom velké ticho, kde už není co se učit, protože všechno bylo už jednou přikázáno.

Závěrem:

Kapitalismus vychází z předpokladu, že lidé jsou různí, s různými touhami, schopnostmi i slabostmi. Komunismus naopak předpokládá, že lidé jsou stejní nebo že stejní být mají. Kapitalismus si člověka neidealizuje a tím mu paradoxně dává víc prostoru k růstu. Komunismus člověka idealizuje, pokřivuje a tím ho svazuje, trestá, deformuje.