Článek
Kdysi stál před soudem Sokrates. Staří Athéňané mu vyčítali, že kazí mládež, zpochybňuje autority a příliš se ptá. Dnes by možná neprošel ani diskusí na sociálních sítích. Ne proto, že by jeho argumenty byly slabé, ale proto, že by se jistě našel někdo, kdo by pod článek napsal: „A co dělal před třiceti lety?“
A právě zde začíná jedna z nejzábavnějších kapitol současných veřejných debat.
Petr Pavel je podle některých kritiků navždy definován třemi roky svého života před rokem 1989. Tečka. Konec příběhu. Opona. Následujících pětatřicet let se škrtá jako nepodstatná poznámka pod čarou. Jako bychom kvůli přeřeknutí herce totálně zkritizovali kvalitní divadelní hru.
Je to pozoruhodný způsob hodnocení lidského života.
Představte si, že bychom stejnou logiku použili všude. Lékaře bychom posuzovali podle jedné špatně napsané seminární práce. Učitele podle pětky z matematiky ve druhé třídě. Hasiče podle chvíle, kdy jako dítě neopatrně zapálil papírovou lodičku. Jedničku u maturity bychom anulovali kvůli trojce v pololetí?!
A prezidenta republiky? Toho samozřejmě podle tří let v mládí, nikoli podle tří desetiletí služby vlastní zemi.
Komunistický režim byl systém nesvobody. Zavírali se lidé za názory. Kradlo se vlastním občanům pod vznešeným názvem znárodnění. Kariéry, majetky i osudy mizely podle potřeb strany. Na hranicích umírali lidé, kteří chtěli odejít. Tisíce rodin nesly následky ještě dlouho po pádu režimu.
To všechno je pravda.
Právě proto je zvláštní sledovat, jak někteří samozvaní strážci antikomunismu používají minulost nikoli jako nástroj poznání, ale jako politickou baseballovou pálku. Působí směšně a trapně, jak často takovou kritiku používají lidé, kteří u jiných bývalých členů KSČ, i bývalými příslušníky STB, například těch, kteří jsou dnes členy současné vlády Andreje Babiše a jeho samotného, náhle objeví sílu odpuštění a druhých šancí. Petr Pavel je podle některých navždy tím, kým byl ve šestadvaceti. Doufám, že stejným metrem posuzují i sebe. To by mohlo být velmi zajímavé čtení.
Jejich zájem o komunistickou minulost bývá totiž až podezřele selektivní. Když jde o Petra Pavla, tři roky jsou důkazem věčné viny.
Když jde o jejich vlastní politické favority, například s rudými či hnědými odstíny politiky, náhle slyšíme o druhých šancích, osobním vývoji, proměně názorů a složitosti doby.
Historie se tak mění v podivnou disciplínu. Nezkoumá minulost. Pouze hledá munici. Přitom skutečně zajímavá otázka zní jinak.
Co člověk udělal poté?
Pokud někdo po roce 1989 odešel ze strany, sloužil demokratické republice, podílel se na jejím začlenění do západních struktur, získal respekt spojenců a dosáhl nejvyšších vojenských funkcí v demokratickém systému, pak je rozumné posuzovat celý jeho životopis.
Jinak bychom museli přepsat polovinu moderních dějin.
V tom spočívá paradox celé debaty.
Komunisté kdysi rádi tvrdili, že člověka neurčují jeho činy, ale jeho původ. Kdo měl špatný kádrový profil, nesl si jej celý život. Jen si vzpomeňte na své roky v mládí, kdy jste kvůli původu rodičů a prarodičů nemohli studovat, jen proto, že jste se narodili do ,,špatné" rodiny, jejíž předkové byli třeba jen zaměstnanci knížecího panství, sedláci, podnikatelé nebo aristokracie sama.
Dnes někteří jejich údajní odpůrci používají téměř stejný princip.
Nezajímá je, co člověk vykonal. Nezajímá je, jaké postoje zastával později. Nezajímá je, zda pomohl vlastní zemi.
Důležitý je jeden zápis v životopise.
Jako by se největším dědictvím komunismu nakonec nestaly znárodněné továrny ani prázdné regály, vykradené účty vlastních voličů, ale právě tento způsob uvažování.
Přitom ani komunistická ideologie sama neobstála ve zkoušce reality. Slibovala ráj pracujících a ve skutečnosti vytvořila ekonomiku nedostatku. Viz dnešní Kuba nebo Severní Korea. Hlásala rovnost a vytvořila privilegovanou kastu funkcionářů. Kdy synek s třemi čtyřkami na gymnázium mohl, ale trojka z matematiky a jinak jedničky vás předurčily na pouhý učňák. Mluvila o míru a přitom stavěla zdi, ostnaté dráty a pohraniční zátarasy. Tvrdila, že osvobozuje člověka, ale bála se svobodných voleb, svobodných novin i svobodného slova.
Byl to systém, který nedůvěřoval vlastním občanům natolik, že je musel hlídat. Udávat a ničit jejich budoucnost.
A právě proto působí komicky, když se dnes někteří jeho bývalí režimní obdivovatelé nebo dědicové stylizují do role nejtvrdších soudců cizích životopisů.
Je to trochu jako kdyby pyroman organizoval soutěž o nejlepšího hasiče.
Ne, tři roky v KSČ nejsou důvodem k oslavám. Nikdo rozumný netvrdí opak.
Stejně tak však nejsou důvodem k tomu, aby byly vymazány více než tři desítky let následných činů.
Dospělá společnost nehodnotí lidi podle jedné kapitoly. Hodnotí celý příběh.
A pokud někdo tvrdí, že tři roky před rokem 1989 mají větší váhu než dalších pětatřicet let života ve službě demokratické republice, pak nevypovídá mnoho o Petru Pavlovi.
Vypovídá především o sobě. A možná právě zde by se starý Sokrates pousmál. Ne nad prezidentem.
Ale nad kvalitou obžaloby.
