Článek
Člověk, který je v naší společnosti nejvíce odpovědný za rozklad veřejného prostoru, vulgaritu a záměrné rozeštvávání lidí, dnes v médiích vystupuje jako morální kazatel. A zatímco tak činí, část médií mu podává mikrofon bez jediné kritické otázky. Duchovní a intelektuální autority často mlčí, nebo dokonce kolaborují. Tvrdí, že situace je „v podstatě normální“ jen další politický spor. Jenže to není pravda. A pokud ji odmítáme vyslovit, stáváme se spoluviníky.
To, co se odehrává u nás v Čechách i na Slovensku, se nápadně podobá společném zkušenosti. I v České republice dnes sedí v nejvyšších politických funkcích lidé, kteří čelili nebo čelí trestnímu stíhání, případně již byli odsouzeni. Politici, kteří staví svou moc na chaosu, únavě veřejnosti, neustálém relativizování morálky a cynickém tvrzení, že „všichni jsou stejní“. K tomu přistupují extremistické proudy, které se dostaly do Parlamentu s programem destrukce a nikoli tvorby.
Je to zvláštní paradox, kdy stát trvá na tom, že učitel, policista, úředník nebo záchranář musí být bezúhonný. Ale zákony umožňují, aby se zákonodárci stali lidé, kteří by nemohli být přijati ani jako školník. A mnozí občané nad tím jen mávnou rukou. „Vždyť jací politici, jako jsme my sami.“ Ano, ale právě v této větě začíná morální úpadek.
Často to doprovází ještě jeden rys, pro Čechy i Slováky typický: odmítání sebekritiky. Raději budeme věřit, že nás zradil svět, Evropská unie, Západ nebo „pražská“ či „bratislavská“ kavárna, jen ne my sami. Přiznat si omyl znamená otevřít dveře k osobní odpovědnosti. A to bolí. A ukazuje to něco nepříjemného, že za náš stav nenese odpovědnost někdo jiný, ale my jako veřejnost, my jako voliči, my jako společenství.
Podobně, část těch, kteří se sami označují za „konzervativce“, místo obhajoby hodnot odpovědnosti, slušnosti, úcty a instituční stability raději odešla do ideologických bublin. Tam se vzájemně pochválí, ujistí se o vlastní výjimečnosti a odmítnou každého, kdo se odchyluje.
V té chvíli už nejde o pravdu, ale o identitu. O pocit příslušnosti ke „správnému kmeni“.
Jenže zatímco oni vedou abstraktní kulturní války a poměřují se, kdo je „větší vlastenec“ či „větší konzervativec“, před dveřmi hoří dům. A oni si raději povídají s těmi, kdo jej zapálili.
Je však důležité říci, že společnost není pouze obrazem svých politických elit. Je také obrazem obyčejných lidí, kteří každý den obstojí v malých věcech. Policistů, kteří odmítnou rozkaz proti svědomí. Úředníků, kteří nepřistoupí na klientelismus. Učitelů, kteří žákům vysvětlí, co je lež a co manipulace, co byly politické zločiny nacismu a komunismu. Studentů, kteří si nenechají vnutit cynismus jako normu. Právě studentům je nyní velmi těžké připomínat úctu ke stáří? Čeho oni jsou svědky jejich pohledem na starší generací? Máme jako učitelé legitimizovat právo lhát, překrucovat fakta a z filozofie udělat trhací kalendář?
Právě tito lidé drží společnost pohromadě ve chvíli, kdy „velké autority“ selhávají.
Lze věřit politikům, kteří se těmito volbami 2025 prolhali do nejvyšších úřadů?
Dnes skutečně není čas na malicherné ideologické spory. Je čas pojmenovat věci pravým jménem. Vrátit slovům jejich pravé významy. Vyčistit veřejný prostor od lži, cynismu a normalizace zla. Začít znovu ne návratem do minulosti, ale obnovou společné odpovědnosti.
Média a novináři doufám pracovali proto, aby média byla znovu hlídačem demokracie a ne diskusním sekundantem mezi lží a fakty.
Protože pokud to neuděláme, nebude to „někdo jiný“, kdo zaplatí účet.
Budeme to my všichni.
A poděkování patří každému, kdo to ještě nevzdal.
Protože právě oni jsou dnes skutečnou autoritou společnosti.
