Proč lidé volí prolhané a zkorumpované politiky

(O psychologii populismu, emocích a selhání racionality)

Každé volby přinášejí jednu stejnou otázku:
Jak je možné, že lidé opakovaně volí politiky, o nichž sami vědí, že lžou, kradou nebo rozdělují společnost?
Jak to, že prolhaný populista získá více hlasů než věcný, pracovitý, ale nenápadný politik?

Tato otázka není jen česká.
Je to příběh celého demokratického světa od Maďarska po USA, od Slovenska po Itálii.
Populismus, konspirační rétorika a cynická manipulace emocemi se staly běžným politickým nástrojem.

A odpověď, proč to funguje, se neskrývá jen v politice.
Leží hluboko v psychologii člověka, v našich potřebách, strachu, nevědomosti – a také v selhání těch, kteří měli společnost vzdělávat a kultivovat.

Člověk není bytost racionální, ale racionalizující.
Rozum často přichází až potom, aby ospravedlnil rozhodnutí, které jsme udělali pod vlivem emocí.

Politologové tomu říkají afektivní polarizace: volíme ne podle programu, ale podle pocitu, komu fandíme a koho nenávidíme.
V praxi to znamená, že volič populisty nehodnotí fakta, ale sdílí jeho hněv, frustraci a obraz nepřítele.

Lidé si nevolí politiky podle toho, kdo je kompetentní.
Volí ty, kdo jim dávají emocionální smysl.
Populista křičí: „Já jsem jako vy!“, a tím vytváří iluzi identity.
Věcný politik, který mluví o číslech, reformách a strategii, budí dojem vzdálenosti, chladné technokracie.

Nejdůležitější měnou politiky není důvěra, ale pocit sounáležitosti.
A ten se nevytváří pravdou, ale emocí.

Populismus je vždy reakcí na krizi – skutečnou nebo domnělou.
Ekonomickou, sociální, kulturní, morální.
Když lidé ztrácí jistoty, hledají jednoduché odpovědi.

„Někdo za to může.“
„Někdo nám to vzal.“
„Někdo nás zradil.“

Tato věta je základem každého populistického narativu.
Populista nepotřebuje řešení.
Stačí, že nabídne viníka.
Romové, migranti, Brusel, Praha, liberálové, novináři, výběr je pestrý, podle potřeby.

A strach je silnější než naděje.
Psychologie voliče ukazuje, že negativní emoce, hněv, úzkost, pocit ohrožení, ty motivují účast mnohem víc než pozitivní.
Proto se populista snaží voliče ne přesvědčit, ale rozčílit.
Zatímco racionální politik chce informovat, populista chce zapálit.

Lidé nevěří politikům, protože svět se stal příliš složitým.
Informační přesycení, fake news, sociální bubliny, to všechno vede k únavě z pravdy.
Když se každé tvrzení dá zpochybnit, lidé si vybírají to, co jim zní „autenticky“.

Autenticita nahradila důvěryhodnost.
A „autenticky“ dnes působí i sprostý, vulgární politik, který „říká věci na rovinu“.
I kdyby lhal.

To je paradox postfaktické doby: lidé nevěří pravdě, ale stylu, tónu a gesta.
Kdo působí sebejistě, má pravdu.
Kdo se snaží být korektní, je podezřelý.

Zatímco racionální politik vysvětluje, populista cítí.
A protože emoce se přenášejí rychleji než myšlenky, vítězí ten, kdo křičí.

Člověk přirozeně hledá zkratky.
Naše mysl má ráda jistotu, jednoduchost, černobílý svět. Nějakého nepřítele skupiny, státu.
Rozhodovat se podle emocí je rychlejší a pohodlnější než analyzovat složité argumenty.

Populismus funguje, protože odpovídá našemu mentálnímu pohodlí, komfortní zóně.
Místo složité reality nabízí jednoduché narativy.
Místo struktury – příběh.
Místo politiky – drama.

„My“ proti „nim“.
„Lid“ proti „elitám“.
„Národ“ proti „zrádcům“.

Tento rámec je nesmírně přitažlivý, protože osvobozuje od přemýšlení.
A každý, kdo přijde s věcným vysvětlením, je okamžitě podezřelý z „arogance“.

Sociální sítě změnily způsob, jak lidé chápou svět.
Algoritmy posilují to, co vyvolává emoce – nikoli to, co přináší porozumění.
Vítězí rozhořčení, vztek, sarkasmus a strach.

Populisté tento mechanismus dokonale pochopili.
Nevyhrávají argumenty, ale pozornost.
Každý konflikt, každé „oni nám to zakazují“, je způsob, jak mobilizovat vlastní kmen.

Digitální tribalismus rozkládá veřejný prostor.
Voliči už nesdílí fakta, ale identity.
A když je politika válkou identit, pravda přestává být relevantní.

Mnoho voličů populistů není hloupých.
Jsou jen znechucení, unavení, nebo se cítí mimo hru.
Nevědomost je pro ně způsob, jak se bránit světu, který jim přestal dávat smysl.

Sociální psychologové mluví o epistemické uzávěře– stavu, kdy člověk odmítá nové informace, protože by ohrozily jeho obraz světa.
Populista tuto uzávěru respektuje, racionální politik ji narušuje.
Proto první působí jako „chápavý“ a druhý jako „arogantní“.

V momentě, kdy se lidé cítí nejistí, nehledají fakta, ale jistotu.
A jistota je největší luxus dnešní doby.

Nelze ale vše svádět na „nevědomý lid“.
Populismus vždy roste tam, kde selhávají elity – politické, mediální, vzdělávací.

Politici ztratili jazyk, jímž by uměli mluvit s lidmi mimo své bubliny.
Akademici se uzavřeli do analýz, které nikdo nečte.
Novináři podcenili, jak hluboká je propast mezi městem a venkovem, mezi vzděláním a frustrací.

A škola?
Ta často učí znalostem, ale ne porozumění.
Neučí mediální gramotnosti, kritickému myšlení, etice veřejné debaty.
Bez těchto dovedností se demokracie mění v tržiště emocí.

Když se lidé neumí orientovat v informačním chaosu, stávají se snadno obětí těch, kdo chaos umí řídit.

Populismus není nemoc systému.
Je to jeho příznak.
Zrcadlo, které nám ukazuje, co jsme zanedbali.

Populista není cizí těleso, ale důsledek.
Jeho úspěch nevzniká z ničeho, živí se frustrací, nepochopením, pocitem křivdy, který uměle vytvoří a navíc posiluje.
Každý populista je symptomem nedůvěry mezi občany a institucemi.

A čím víc se elity diví, že lidé volí „špatně“, tím víc dokazují, že nerozumí lidem, kterým mají sloužit.

Politici, kteří chtějí čelit populismu, dělají často chybu:
vysvětlují, místo aby vyprávěli příběh nebo vizi. Nemají odvahu mluvit o silných a slabých stránkách a už vůbec ne o příležitostech a hrozbách. Bojí se o hlasy?

Ale člověk nežije z faktů, nýbrž ze smyslu.
Pokud má populista jednoduchý příběh („Já vás ochráním před těmi nahoře“), a demokrat jen složité tabulky, grafy… výsledek je předem daný. Pokud chybí příběh, vyprávění….

Demokracie potřebuje nový jazyk, jazyk, který spojuje rozum s emocí, pravdu s empatií.
Ne slogan, ale příběh o důstojnosti, solidaritě, svobodě a odpovědnosti.

Vítězství rozumu je možné jen tehdy, když rozum pochopí lidskou duši.

Lidé nevolí populisty proto, že by milovali lež, ale proto, že se v ní cítí méně sami.
Populista jim dá pocit, že je slyší.
Racionální politik často mluví správně, ale k nikomu.

To je tragédie demokracie – ne že lidé nevědí, co je pravda, ale že ztratili vztah k těm, kdo ji říkají.

Cesta z této krize není v pohrdání „hloupými voliči“, ale v pochopení, proč se cítí opuštění.
Dokud se neobnoví elementární respekt a dialog, budou vítězit ti, kdo dokážou křičet hlasitěji.

Demokracie je nakonec křehká věc.
Není samozřejmá.
A největším nepřítelem pravdy není lež, ale lhostejnost.