Článek
V historii existují okamžiky, kdy politika přestává být střetem legitimních názorů a stává se až překvapivě přesným popisem charakteru. Postoj Tomia Okamury k muniční iniciativě, k podpoře Ukrajiny a k ministrovi obrany je právě takovým momentem. Nabízí se proto zcela legitimní otázka, a to, k jakému vlastenectví se vlastně Tomio Okamura hlásí? Podle jeho činů, výroků a politické praxe to bohužel nevypadá na barvy české trikolory, ale spíše na odstíny, které dobře známe z Kremlu.
Je třeba říci otevřeně, že Okamurův postoj není výrazem starosti o mír a o české zájmy. Není to ani odpovědná opozice, ani legitimní kritika vládní politiky. Je to politický akt, který objektivně slouží zájmům Ruské federace, ať už z hlouposti, cynismu, nebo chladného kalkulu. Okamurova motivace je v tuto chvíli druhořadá. Rozhodující je výsledek. A ten je jednoznačný, oslabování národní i alianční obrany, relativizace agrese a systematické rozkládání důvěry ve vlastní stát i jeho spojence. To dělá Okamura celou dobu svého politického působení. Je s podivem, že se s takovým podlým charakterem do Parlamentu vůbec dostal.
Rusko dnes vede otevřenou a brutální válku proti Ukrajině. Zároveň vyhrožuje Evropě, investuje ohromné prostředky do hybridních operací, dezinformací a podkopávání demokratických institucí. Jenže on v této situaci vystupuje jako český poslanec, který zpochybňuje obranu státu, jemuž má ze svého mandátu sloužit, relativizuje hrozbu a útočí na každého, kdo bere bezpečnost vážně. Pokud by Kreml hledal ideálního „užitečného mluvčího“ pro střední Evropu, sotva by si mohl přát lepšího lokaje.
Muniční iniciativa není ideologický experiment ani marketingová bublina. Je to racionální odpověď na reálnou válku a reálné ruské hrozby. Nejde o rétorické cvičení začátečníků ani o výmysl „zbrojařské lobby“. Jde o každodenní realitu přicházející z východní Evropy.
A právě v tomto bodě se Tomio Okamura rozhodl vystoupit, nikoli jako státník, nikoli jako zodpovědný politik, ale jako tribun švejkovského publika, které je třeba neustále krmit jednoduchými pravdami a ještě jednoduššími strachy. Je politování hodné, že se někteří dospělí lidé nechají ponížit na uštěkané voříšky, kterým jen stačí ukázat něco jako oslintanou kost a říci, že bude líp, když dokáží uvěřit nesmyslům o spálené zemi.
Tomio Okamura se rád vydává se za vlastence. Jenže kéž by to bylo vlastenectví české a kéž by bylo o odpovědnosti. On umí plácat do médií sedmnáct stejných vět o líbivých heslech, ale sám, podobně jako velká část vedení SPD a některých jejich voličů, není schopen čelit realitě. Té se Tomio zřejmě záměrně vyhýbá, nebo ji ze zdravotních důvodů nedokáže rozlišit. A realita je prostá: bez obrany, bez munice a bez spolupráce se spojenci bychom nebyli suverénní stát, ale snadná kořist. Každý, kdo tuto skutečnost zamlčuje nebo zlehčuje, nepomáhá míru, ale o to usilovněji a viditelněji pomáhá agresorovi.
Útoky na ministra obrany v této souvislosti nejsou náhodné. Ministr Jaromír Zůna totiž ztělesňuje přesný opak Okamurovy politiky. Odbornost, kompetenci, orientaci na spojence a znalost vojenské reality. A právě proto musí být zesměšněn, umlčen, redukován na němou kulisu? Scéna, v níž ministr na brífinku SPD „smí“ pouze mlčet a tupě zírat do prázdna, není jen trapná. Je symbolická. Je to zmenšený model světa, v němž Tomio Okamura vládne stylem, jeden mluví, ostatní drží hubu. Demokracie? Nikoli. Autoritářství v provinčním provedení. Tento ,,divnovlastenec" si myslí, že se ruská agrese Česku vyhne, když bude třeba neutrální. Kolik důkazů o mentální disfunkci Tomia Okamury nebo jeho vlastizradě všichni potřebujeme.
Jaromír Zůna, ministr obrany se v této věci zachoval jako vlastenec. Jako skutečný voják, který ví, co je jeho povinností, bránit Českou republiku a Evropu. Nejde o rétorickou nálepku, ale o postoj člověka, který chápe, že obrana státu nezačíná na hranicích, ale u schopnosti spojenců odradit agresora. Člověka, který ví, že ruské hrozby nejsou folklórní vystoupení pro domácí publikum, ale systematická strategie zastrašování a destabilizace.
A proti tomu stojí Tomio Okamura, samozvaný ochránce „obyčejných lidí“, který se při každé příležitosti stylizuje do role poslední bašty přímé demokracie, ale při první zkoušce odhaluje, že demokracie je pro něj jen kulisa. Je téměř groteskní sledovat, jak člověk s dlouhodobou averzí k liberální demokracii poučuje o svobodě, jak politik pokukující po neliberálních režimech káže o národních zájmech a jak šiřitel narativů shodných s ruskou propagandou hraje roli obránce České republiky. Pokud by nešlo o bezpečnost země, byl by to materiál pro absurdní komedii.
Okamurův odpor k muniční iniciativě je obzvlášť cynický. Nejde o žádné peníze házené do černé díry. Jde o konkrétní pomoc napadené zemi, která dnes brání nejen sebe, ale i nás. Ukrajina funguje jako nárazník proti ruskému imperialismu. Kdo oslabuje Ukrajinu, oslabuje Evropu. Kdo oslabuje Evropu, oslabuje Českou republiku. Tato rovnice je jednoduchá, jen pro některé politiky nepohodlná. Vědí možná co se jim stane, když se jim nepovede úplně debilizovat českou společnost a přesvědčit ji o ruské spasitelské misi? To chcete?
Nebezpečí Okamurovy rétoriky nespočívá v její sofistikovanosti, ale v její primitivní vytrvalosti. Neustálé zpochybňování, relativizace, vytváření dojmu, že obrana je provokace a agresor oběť, to je přesně mentální rámec ruské propagandy. Rozdíl je pouze ve slovníku, nikoli v obsahu. A právě v tom spočívá skutečné riziko, ne v muniční iniciativě, ale v politice, která systematicky oslabuje schopnost společnosti rozlišovat mezi realitou a manipulací.
Když Tomio Okamura hovoří o „míru“, myslí kapitulaci. Když mluví o „suverenitě“, myslí izolaci. A když mluví o „národních zájmech“, myslí své volební preference a pak také zájmy ruské zahraniční politiky. Skutečný národní zájem, je bezpečný stát, ukotvený v Evropě a schopný se bránit. To je Okamurovi mu zjevně na obtíž.
Je nutné to říci bez obalu. V době, kdy Rusko vede válku, není neutralita ctností. Je to alibismus. A politická činnost, která podrývá obranu a důvěru ve spojence, není alternativním názorem, ale hazardem s budoucností země. Historie je v tomto ohledu nemilosrdná.
Tomio Okamura dnes nepředvedl odvahu. Předvedl politickou neprofesionalitu, diletantismus a neschopnost čelit realitě. Předvedl slabost skrytou za křikem, teatrálními gesty a snahou umlčet každého, kdo mu narušuje jednoduchý příběh. A právě proto je namístě satira ne jako zábava, ale jako obrana proti autoritářské zvůli, která se bere smrtelně vážně.
Česká republika si nemůže dovolit luxus užitečných idiotů. A už vůbec ne těch, kteří se pasují do role vlastenců, zatímco jejich politická činnost systematicky nahrává cizí moci. Vlastenectví totiž není póza. Je to odpovědnost. A tu Tomio Okamura dlouhodobě nenese a nevykazuje.
Rozdíl mezi ministrem obrany a Tomiem Okamurou je v tomto ohledu propastný, nejen politicky, ale především hodnotově.
