Migrace jako otrávené jablko české politiky

Zatímco u SPD je toto chování předvídatelné a bylo by ztrátou času jej jakkoli komentovat, tak bývalé vládní a dnes největší opoziční hnutí svým chováním vzbuzuje z mého pohledu mnohem větší obavy. Spolu s polskou a maďarskou vládou se z čistě oportunistických důvodů snaží znovu vyvolávat zbytečné napětí ve společnosti a iracionální nenávist vůči osobám, které většina z nich, soudě podle jejich výroků, v životě nepotkala. Zároveň svým chováním ANO potvrzuje svůj definitivní odklon od hodnot, které zastává Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, díky které se mohlo největší české hnutí nadále považovat za liberální střed. Je načase, aby ze strany ostatních členských stran přišla jasná a definitivní výzva, aby ANO opustilo frakci, se kterou již nemá nic společného.

Kam se poděla havlovská zahraniční politika?

Ale vraťme se zpět k jádru věci. Psát o migraci v Česku je chůzí po tenké hraně, neboť téma dodnes vyvolává velmi emotivní reakce ve společnosti. Chceme-li však nadále tvrdit, že navazujeme na odkaz havlovské zahraniční politiky, pak nesmíme podléhat snahám o dehumanizaci, které se žadatelům o azyl ve veřejné diskuzi dostává. A jako ekonomický migrant, který před více než 10 lety odjel studovat do Francie v honbě za lepším životem, nemohu dál mlčet a nečinně přihlížet této nebezpečné hře. Uprostřed nesmyslných výkřiků ze strany českých, polských a maďarských politiků se totiž útočí na osoby z masa a kostí, které se nemohou dostatečně bránit, a jejichž utrpení se v Česku často bagatelizuje. Nemluvě o tom, že koncept migrace je mnohem širší a komplexnější, než si některé politické strany uvědomují. Společnost se ráda nechává strhnout emocemi. Strach z neznáma však vede k tomu, že se chytáme na lep politickým cynikům, kteří rýžují na strachu, který sami nezodpovědně rozsévají ve společnosti.

Pojďme si v rychlosti připomenout, co se vlastně stalo. Radě pro spravedlnost a vnitřní věci (JHA), která sdružuje ministry vnitra a spravedlnosti členských států Evropské unie, se 8. června podařilo dosáhnout obecného přístupu u dvou klíčových nařízení Migračního paktu. V praxi se jedná o významný posun po dlouhých letech neschopnosti nalézt návrh, pro který by existovala dostatečná shoda na úrovni zástupců členských států. To bylo způsobeno jednak absencí reálné migrační krize v některých regionech, včetně střední Evropy, a silnou manipulační kampaní, která od roku 2014/15 vedla k démonizaci jakékoli racionální politické diskuze o migraci a k systematickému blokování všech návrhů, mimo jiné ze strany států střední Evropy. Končícímu předsednickému triu (Francie, Česko, Švédsko) se nicméně podařilo přijít s novým návrhem, který zapracoval velmi vyhraněné pozice států střední Evropy, které systematicky blokovaly solidární redistribuci žadatelů o azyl. Výsledkem byl konsensus založený na principu flexibilní solidarity, která kombinuje různé druhy pomoci mezi členskými státy od redistribuce žadatelů až po materiální, personální a finanční pomoc.

To, co mohla vláda prezentovat jako další úspěch české diplomacie a důkaz toho, že hlas střední Evropy má na půdě Rady EU čím dál větší vliv, se postupně změnilo v noční můru. Velmi rychle po tomto důležitém hlasování se totiž začaly objevovat první útoky ze strany opozice, která se začala pohoršovat právě nad konceptem flexibilní solidarity, které navíc účelově začala říkat povinná solidarita. Přitom to byl právě koncept flexibilní solidarity, který sehrál klíčovou roli při hledání shody. Dlouhodobě nízká orientovanost v evropské agendě ze strany většiny aktérů veřejné debaty však vedla k tomu, že z výsledku hlasování zůstala pouze hořká pachuť na jazyku a společností se nekontrolovaně šíří nesprávně užívaný termín. Proč je ale slovíčkaření v tomto případě klíčové? Nelze si totiž nevšimnout snahy vzbudit ve společnosti obdobný strach, který od roku 2014/2015 paralyzuje jakoukoli konstruktivní debatu o migraci v Česku. A s ohledem na blížící se vyostřené parlamentní volby v Polsku a na nadcházející volby do Evropského parlamentu v příštím roce se znovu objevují snahy některých stran zneužít téma migrace v předvolebním klání.

Ukrajinské probuzení

Je dobré připomenout si, že k dosažení dohody přispěl rovněž fakt, že střední Evropa od počátku ruské agrese na Ukrajině sama zažila bezprecedentní příchod válečných uprchlíků. Migrace se tak stala nejen výzvou pro státy jižní a západní Evropy, ale pro Evropu jako celek. Ukázalo se, že je nezbytné hledat společnou řeč, a že je v našem společném zájmu najít dlouhodobé, udržitelné a přijatelné evropské řešení. Bez jasných pravidel a užší spolupráce, která umožní efektivně reagovat na situace zvýšeného počtu žadatelů o azyl, se totiž neobejdeme. V tomto světle se okamžité útoky ze strany vlád Polska a Maďarska a hnutí ANO a SPD jeví jako obří pokrytectví. A označení podpory této dohodě za ústupek Bruselu či Berlínu se nedá nazvat jinak než ubohostí a pokusem o hrubou manipulaci s veřejným míněním.

Ať se to populistům líbí nebo ne, migrace tu vždy byla, je a ve světle klimatických změn a geopolitických událostí bude žadatelů o azyl v Evropě velmi pravděpodobně přibývat. Strkáním hlavy do písku, jak činí vlády Polska a Maďarska a členové hnutí ANO nebo SPD, situaci nejen nevyřešíme, ale budeme ji jen zhoršovat. Možná si pamatujete dobu, kdy Andrej Babiš, ještě jako předseda vlády, hájil blokování a obstrukce v Evropské radě jako jediný způsob, kterým lze něčeho na půdě EU dosáhnout. Ukazuje se však, že tento „orbánovský“ styl politiky nefunguje ani v EU ani v ČR. Pokud jsme si něco odnesli z českého předsednictví v Radě EU, pak je to umění poctivě vyjednávat dohody se všemi partnery. Pochopili jsme totiž, že některé výzvy dalece přesahují plytké vnitrostátní politikaření.

Migrace je nejen bezpečnostní, ale i lidskoprávní téma

Výkřiky do tmy o tom, že zastavíme migraci, z nás akorát dělají hlupáky, kteří si nevidí ani na špičku nosu. Chování populistů nelze než přirovnat k chování arogantních spratků, kteří nevědí, co vlastně chtějí. Na jednu stranu blokují jakoukoliv snahu se dohodnout a na druhou stranu nenabízí žádné konstruktivní řešení, čímž pouze nahrávají převaděčským skupinám, které profitují na černém trhu s lidským neštěstím. A o lidském neštěstí by tu primárně měla být řeč. Je zcela nepřijatelné, aby děti, ženy a další ohrožené skupiny byly nadále drženy v přeplněných táborech a detenčních zařízeních. Není snad v rozporu s naší humanistickou tradicí schvalovat zadržování desítek tisíc vyčerpaných a dezorientovaných lidí po dlouhé cestě s nejasným výsledkem v nedůstojných a často nehygienických podmínkách?

Nová migrační politika musí reflektovat nabyté zkušenosti z posledních let a zaměřit se na několik jasných cílů. Musíme myslet na lidskoprávní rozměr tohoto tématu a zajistit důstojné podmínky přijetí žadatelů o azyl bez výjimky. Musíme také zajistit, aby společnými silami docházelo v Evropě ke snižování zátěže ve státech, které se potýkají s vysokým počtem žadatelů o azyl. Tyto státy za svou situaci nemohou svými špatnými rozhodnutími, jak s oblibou říkají někteří politici. Je to podobné, jako kdyby nám v loňském roce odpověděly členské státy EU, že je naší chybou, že jsme si neprobojovali cestu k moři, kde bychom si mohli postavili LNG terminály. Je také nutné podpořit evropskou dimenzi migrace posílením koordinační role agentury Frontex, která ve spolupráci s členskými státy monitoruje vnější hranice a bojuje proti organizovanému zločinu. A v neposlední řadě je nezbytné nastavit pravidla tak, aby se lidé prchající před neštěstím cítili v novém prostředí co nejlépe, a aby společnost, která je přijímá, tak činila s vědomím, že především pomáhá osobám v životní nouzi, které v jejich zemi původu hrozila perzekuce a v horším případě smrt. Ruská agrese na Ukrajině koneckonců ukázala, že Češi nejsou lhostejní lidskému neštěstí, a že jsou ochotni podat pomocnou ruku těm, kteří jsou v životní nouzi a potřebují znovu postavit na nohy.

Polsko-maďarské účelové usmíření

Závěrem ještě dodám, že můžeme být rádi za to, že hnutí ANO je momentálně v opozici a navzdory pokusům o manipulaci a lži nemá takové možnosti jako Právo a spravedlnost (PiS) v Polsku. Tomu se podařilo povýšit tento cirkus do ještě absurdnějších rozměrů. Předseda PiS Kaczyński totiž ohlásil, že Polsko připraví referendum k odmítnutí „nuceného přesídlení imigrantů“. Referendum o reálném problému je dosti ošemetná a hlavně drahá záležitost. Referendum o imaginárním problému, který vlastně neexistuje, je vrcholem politického cynismu, zejména v kontextu předvolební kampaně do polského Sejmu. Znalce Polska nepřekvapí, že toto téma bylo opět záminkou pro šíření antiněmeckých nálad a narativu o tom, že o migrační politice se rozhoduje v Berlíně a Bruselu, nikoli ve Varšavě.

Tady nezbývá než opět poukázat na důležitost širšího povědomí o fungování EU ve společnosti. Vyjednávání v Radě EU se účastní všechny členské státy, včetně Polska a Maďarska. Česko ten čas využilo k hledání spojenců a úpravě finálního kompromisního návrhu tak, aby pro něj mohlo hlasovat s čistým svědomím. Vlády Polska a Maďarska místo vyjednávání nečinně čekaly, aby mohly nejprve vykřikovat, že se rozhoduje o nich bez nich a poté zablokovat debatu na Evropské radě na konci června. Evropská rada přitom v této věci nemá žádné legislativní pravomoce. Na to upozornil i předseda vlády Petr Fiala, za což si vysloužil nesmyslnou kritiku Andreje Babiše o „hájení národních zájmů“, čímž opět ukázal, že za celý svůj ministerský a premiérský mandát nedokázal pochopit základní principy fungování EU. Jediné co odpor ze strany Polska a Maďarska ukázal je to, že navzdory diametrálně odlišnému postoji k Ukrajině se současné vlády Polska a Maďarska nebojí spojit své síly, aby sabotovaly snahy Evropské unie řešit problémy, které se týkají kontinentu jako celku.

A já se opět ptám - Jaké dlouhodobé řešení nabízí pánové Kaczyński, Morawiecki, Orbán, Babiš, Okamura a další? Žádné. Hysterické výkřiky těchto mužů rozhodně nezastaví osoby prchající před válkou, represivními režimy či klimatickou změnou. Proto je lepší být připraven, než hasit požáry, kterým se dalo zabránit.