Proč jsou slabé politické strany v Česku problém 4/4

Ať se nám to líbí nebo ne, úspěch politické strany určují především finance a až na druhém místě schopný tým lidí. Opět však existuje mezi oběma faktory provázanost, která může mít neblahé důsledky. Vraťme se však trochu do minulosti, abychom si oprášily důvody, které vedly ke vzniku moderních politických stran. S postupným rozšiřováním volebního práva v 19. století se dělání politické kampaně stalo čím dál více nákladnějším - politici museli najednou být schopni oslovit čím dál více voličů, pokrýt své aktivity po celé zemi a zajistit, aby byli ve všeobecné známosti. Brzy se ukázalo, že jednotlivec, ačkoliv byl většinou dobře finančně zajištěný, si nemohl dovolit jít sám do relativně velkého finančního rizika. Stejně tak se v tu dobu začal rodit zájem středních a nižších tříd o věci veřejné, v jejich případě však byla finanční bariéra ještě mnohem vyšší. Politické strany tak byly cestou, jak nejen spojit ideově spřízněné osobnosti, ale také zajistit financování kampaní a dalších stranických aktivit a umožnit tak zapojení širší vrstvy občanů do aktivní politiky.

V dnešní době jsou tři velké zdroje financování politických stran. Prvním jsou vlastní zdroje vycházející ze členských příspěvků a drobných darů ze strany občanských podporovatelů. Členové přispívají na chod strany, čímž získávají hlas pro rozhodování o důležitých otázkách týkajících se chodu politické strany. Na tom není nic složitého, jak jsme ale viděli výše, strany v Česku nemají dostatek členů na to, aby jejich příspěvky představovali významnější podíl na stranickém rozpočtu. Podporovatelé zase vyjadřují svým darem sympatie ke straně, ale připravují se o možnostech hlasovat uvnitř strany. Je to trochu jako vztah Švýcarska a Evropské unie. Alpská země sice přispívá EU na to, aby mohla být součástí vnitřního trhu a bezvízového prostoru, ale bez členství v unii se nemůže zúčastnit hlasování o věcech, které mají dopad i na ně samotné.

Druhým zdrojem je státní příspěvek, ten je založený na logice, že stát má podporovat nejen strany, které uspěly ve volbách, ale i ty strany, které se těsně nedostaly nad práh nutný pro získání křesel. Díky tomu mohou strany peníze investovat do dalšího rozvoje a aspirovat na lepší výsledek v dalších volbách. To má ale několik limitů a paradoxů. Zaprvé jsme v posledních letech byly svědky zrodu mnoha politických stran, které většinou kandidovaly pouze jednou a navzdory státním příspěvku jejich aktivity velmi rychle utichly. V lepším případě byly peníze využity na splacení dluhů, do kterých se mnoho stran před volbami dostane a v horším se peníze prostě někam rozkutálely. Zajímavé jsou rovněž politické strany, které bychom mohli zařadit mezi tzv. antisystémové, které se nebojí tvrdě okopávat státní instituce a útočit na neziskové organizace, které kritizují za to, že je dotuje stát. Vždy však zapomínají dodat, že díky svým volebním výsledkům to jsou právě tyto subjekty, které jsou mnohdy závislé na státním příspěvku, ačkoliv reálně nepřináší jakýkoli přínos pro občanskou společnost. Hlubší zamyšlení nechávám na každém z Vás.

Posledním zdrojem jsou významné sponzorské dary a právě podíl těchto darů v rozpočtu politických stran může být velkým rizikem. Sponzorský dar není sám o sobě špatný. Je přirozené, že významní ekonomičtí aktéři mají o veřejné dění zájem. Pro část z nich se jedná o výraz jakéhosi morálního úkolu ve vztahu k demokracii, takové jednání bychom mohli považovat za filantropické. Další zase konají pragmaticky s vědomím, že je nutné udržovat si blízké vztahy s politickou elitou. Nikdy nevíte, kdy se může v Parlamentu objevit legislativní návrh, který by měl neblahý dopad na ekonomický sektor. Stejně tak se čas od času může objevit významný investiční projekt, který má silnou politickou podporu. Mít přístup ke klíčovým informacím má v konkurenčním prostředí cenu zlata. Politické strany si jistě uvědomují přítomnosti těchto zájmů. Otázkou však zůstává, zda současné politické strany, nepočítáme-li ty, které vznikly čistě jako hlásná trouba soukromých byznysových zájmů, jsou schopny tyto zájmy vyvažovat a v některých případech být vůči nim odolné.

Odolnost stran je úzce spojená s tím, kdo je financuje a v momentě, kdy je strana ve velké míře závislá právě na sponzorských darech, je tato odolnost kriticky nízká. V momentě, kdy politické strany nedokáží vybírat dostatek peněz na svůj provoz z členských a státních příspěvků a dalších stranických aktivit, jsou ekonomičtí aktéři ve velmi výhodné situaci. Takové strany lze snadno vydírat tím, že přijdou o podstatnou část peněz v případě, že nebudou prosazovat soukromé zájmy a postoje sponzorů. Takový scénář je pro demokracii vskutku nebezpečný. Zapojí-li se ve větší míře občanská společnost do politiky, zvýší se tím šance, že politické strany nebudou mít tendenci podléhat klientelismu, který je velkým ohrožením pro liberální demokracii.

Proto potřebujeme do budoucna solidní politické strany, které dokáží mobilizovat společnost, mají stabilní a vyvážené financování, kapacity umožňující přistupovat odborně k politickým tématům a nejsou závislé čistě na sponzorských darech a soukromých půjčkách. Odolné politické strany jsou pojistkou toho, že česká politika nebude ve spárech populismu a klientelismu, které nahlodávají důvěru občanů v demokracii. Polistopadový politický vývoj nám jasně ukazuje, že mít spoustu peněz není v politice vždy zárukou talentu ani leadershipu ani manažerských schopností. Zažili jsme tu nespočet podnikatelů, kteří přišli s aurou mesiáše a s přesvědčením toho, že dokáží řídit stát a vyřešit všechny problémy. Již mnohokrát jsme se spálili a nadále se část společnosti nechává obalamutit lidmi, kterým nikdy nešlo o nic víc, než o pocit moci a ukojení svých osobních potřeb.

Závěrem bych proto rád připomenul slova prezidentky Zuzany Čaputové, když ohlásila, že se nebude ucházet o znovuzvolení v příštím roce: „Osud Slovenska však samozřejmě nezávisí na jednom člověku. Moudří a empatičtí lidé s dostatkem energie vést Slovensko kandidovali v komunálních volbách, kandidují v parlamentních volbách, a není důvod, proč by to tak nemělo být i ve volbách prezidentských.“ Tato slova připomínají, že v politice není a nikdy nebude žádný mesiáš, který by sám vše vyřešil. Změna je možná pouze pokud lidé se stejnou vizí a zápalem spojí své síly, proto tu mají být silné politické strany, které přináší myšlenky a perou se za ně. Žádné magické řešení tu nemáme, ale pokud v Česku každý člověk dobré vůle přidá ruce k dílu a pomůže v rámci svých možností, tak máme šanci, že nebudeme svědky toho, jak Česko unáší oligarchové a populisté.

Ke změně stačí opravdu málo. Představte si, že každý občan daruje pár set korun na chod politické strany, se kterou se identifikuje a za kterou nestojí čistě ekonomické zájmy a touha po moci. Nemusí to být nutně měsíční příspěvek, stačí klidně jednou ročně. Takto se dá vybrat spousta peněz, které sice nevyrovnají rozpočet, který má politické hnutí napojené na miliardový koncern, ale zároveň se s těmito penězi dá financovat mnoho užitečných aktivit. A postupně budovat skutečně silnou politickou stranu, za kterou stojí občanská společnost a ne finanční zájmy skryté v zákulisí. Zlo není absolutní, pokud se mu nepodvolíme.