Proč jsou slabé politické strany v Česku problém 3/4

Pirátská volba kandidátů a kandidátek do Evropského parlamentu, konkrétně obsazení 3. místa moravskoslezskou zastupitelkou Zuzanou Klusovou, s sebou přineslo neuvěřitelnou dávku misogynie a seximsu, která opět ukazuje v jak nezdravé situaci se české politické prostředí nachází. Pozitivním faktorem zůstává míra podpory, kterou se paní Klusové dostalo, samotná reakce zastupitelky, však některé překvapila. V ní se ohradila vůči mechanismu kvót, což ze strany České pirátské strany, kterou bychom v Česku zařadili spíše k progresivním stranám, a která si potrpí na politiku založenou na faktech (evidence based policy), může znít poněkud překvapivě.

Oprostíme-li se od samotného vyjádření paní zastupitelky, u které můžeme pochopit, že je ráda za svůj úspěch, ke kterému nepřispěl žádný mechanismus pozitivní diskriminace, jak máme interpretovat všeobecný odpor českých politických stran k zavedení dočasného mechanismu kvót? Nemyslím si, že by Piráti ani další liberální strany cíleně ignorovali vědecké poznatky k tématu rovného zastoupení žen a mužů v politice. V Česku se tématu dlouhodobě věnuje a dělá osvětu například Forum 50% nebo Rada vlády pro rovnost žen a mužů. Kvóty jako dočasný instrument mají jednoznačně pozitivní dopad na zastoupení žen ve volených orgánech a na vnímání žen v politice. To koneckonců ukázaly i nedávné parlamentní volby na Slovensku, kde Progresívne Slovensko postavilo zipovou kandidátku, díky které se za toto hnutí dostal do Národní rady stejný počet poslankyň a poslanců.

Jsou tu samozřejmě strany, pro které se jedná o problém čistě ideologický a můžeme o jeho racionalitě vést nekonečné diskuze. Je tu ale ještě jeden, mnohem prozaičtější důvod, proč strany v Česku kvóty dlouhodobě odmítají. A tím je opět nedostatečná členská základna. Strany již dnes nejsou schopné nominovat dostatek mužských kandidátů do voleb a v případě zavedení kvót by se ukázalo, jak hluboce nefunkční politické strany v Česku působí. Kdyby politické strany měly v Česku členské základny v řádu vyšších desetitisíců, nebyl by pro ně problém věnovat úsilí přípravě ženských kandidátek a jejich vyrovnané zastoupení na kandidátkách. Poněvadž jsou naše politické strany bohužel bližší klubům okresní fotbalové ligy, co do zastoupení žen a úrovně politické kultury, nejsou schopny tento problém reflektovat, natož řešit.

Nefunkčnost politických stran se projevuje také ve vnímání společenských problémů a jejich přístupu k politice založené na faktech, zmíněné o několik řádků výše. Často se ve veřejném prostoru divíme, proč některé politické strany, které odsuzují populismus a staví svou reputaci na tradici, odpovědnosti a profesionalitě, mají tendenci nechat se strhnout dojmologií či dogmaty a v rozporu s vědeckými poznatky opakují některé mýty, které následně (a často opakovaně) vyvrací odborníci na danou tematiku. Politické strany v průběhu 20. století reagovaly na přibývající komplexitu věci veřejných zakládáním vlastních think tanků, které sdružují odborníky a výzkumníky názorově blízké politické straně, se kterou spolupracuji a vypracovávají odborné analýzy a stanoviska k nejrůznějším politickým tématům. Role politiky je koneckonců o tom, vysvětlovat složitá politická témata veřejnosti a přijímat důležitá rozhodnutí s ohledem na veřejný zájem. Realita v Česku však znovu naráží na omezené kapacity politických stran, které v lepším případě mají think tanky, jejichž výsledky práce nejsou schopny smysluplně využít a v horším případě slouží stranické think tanky čistě jako fanklub aktuálního předsedy strany.

Strany proto potřebuji posílit své analytické kapacity minimálně na takovou úroveň, která jim umožní spolupracovat s etablovanými think tanky a v lepším případě zajistit fungování vlastních think tanků, schopných otevírat nová společenská témata a plnohodnotně spolupracovat s akademickou obcí. V opačném případě hrozí, že naše malé politické strany budou mít nadále tendenci konat v lepším případě na základě průzkumů veřejného mínění a v horším na základě vlastních dojmů, pocitů, dogmat či soukromých zájmů některých vlivových skupin. Naše novodobá demokracie má přes 30 let, přesto se naše elity dodnes nedokázaly oprostit od vábení konat čistě na základě domnělého zájmu většiny, místo toho, aby jednala na základě dat a vědeckých poznatků s důrazem na veřejný zájem. Tím nás vystavují velkému riziku únosu věcí veřejných vedoucí k oligarchizaci a klientelismu politické scény.