Článek
Příliš mnoho zastupitelských mandátů, příliš málo aktivních politiků (a ještě méně političek)
V Česku máme v současné době 62 758 přímo zvolených zastupitelek a zastupitelů, z toho:
- 61 780 obecních zastupitelů a zastupitelek
- 675 krajských zastupitelů a zastupitelek
- 281 členů a členek Parlamentu ČR
- 21 členů a členek Evropského parlamentu
- 1 prezidenta republiky
To představuje poměrně vysoké číslo, které by mělo vytvářet tlak na politické strany, aby pracovaly na dostatečně velké členské základně, ze které pak může jejich vedení vybírat ty nejkvalitnější kandidáty a kandidátky ucházející se o přízeň voličů. Netřeba chodit okolo horké kaše - v Česku neexistuje žádná strana, která by se členskou základnou rovnala tak vysokému číslu. Situace je ve skutečnosti dle veřejných zdrojů spíše dramatická. Pro účely tohoto článku jsem porovnal velikost členských základen politických stran v Česku s dalšími evropskými zeměmi, konkrétně s Belgií, Estonskem, Nizozemskem, Portugalskem a Rakouskem, tedy země s přibližně stejným počtem obyvatel. Výjimkou je Estonsko, které mi nicméně přišlo jako zajímavý příklad postsovětské země s vysokou mírou politické angažovanosti. Předem dodávám, že údaje o členství politických stran pochází z let 2016 - 2023.
- Abychom si lépe představili vážnost situace, tak začneme Českem, kde jsem se soustředil na politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně. Největší základnu si udržuje KDU-ČSL s necelými 20 000 členkami a členy, dále ODS s 12 000 a SPD s 10 000. ANO, STAN a TOP 09 mají podobně velkou členskou základnu okolo 2 500 osob a nejmenší Piráti s necelými 1 200 osobami.
- Sousední Rakousko vybočuje velmi silnou mírou politizace tamní populace. Podle údajů z roku 2017 čítala ÖVP (lidová strana) 600 000 osob, následována sociálními demokraty se 140 000, svobodnou stranou s 60 000, zelenými se 7 000 a liberální stranou NEOS s 2 700 osobami.
- Estonsko má sice stejný počet obyvatel jako Praha, ale tamní politické strany mají členské základny srovnatelné s těmi českými. Podle údajů z roku 2021 měly 3 největší politické strany (strana středu, konzervativní lidová strana a reformní strana) mezi 10 a 15 tisíci členek a členů, následované stranou Vlast se 7 766 členy a sociálními demokraty s 5 337 členy. Jedinou výjimku tvoří nová vládní strana E200, která v roce 2021 čítala pouze 710 členů.
- Nizozemsko je zajímavý příklad díky své fragmentované politické scéně, kde najdeme 16 politických uskupení v dolní sněmovně. Přesto si většina těchto stran udržuje silnou členskou základnu. 10 největších stran má členskou základnu od 25 do 40 tisíci osob.
- V Belgii je největší stranou frankofonní sociální demokracie s 90 000 členkami a členy, dalších 5 největších politických stran se pohybuje mezi 20 a 60 tisíci.
- Posledním příkladem je Portugalsko, kde dle údajů z let 2022/2023 čítá vládní socialistická strana 53 478 osob, opoziční konzervativní strana sociální demokracie 85 833 osob a krajně pravicová strana Chega 57 825 osob.
Z těchto čísel vyplývá celkem jasně, že české parlamentní strany mají ve srovnání s jinými evropskými zeměmi a s ohledem na počet zastupitelských mandátů žalostně nízké členské základny. Strany tak nemají ani zdaleka kapacity nominovat své kandidátky a kandidáty po celé zemi, natož mezi nimi hledat ty nejkvalitnější z nich. Stejně tak nejsou strany schopny své kandidáty připravovat na výkon mandátu a je absurdní, že největší vládní strana co do počtů členů, KDU-ČSL, nebyla několikrát schopna obsadit ministerské posty na první pokus a působila dojmem, že nemá dostatek kandidátů. Není proto překvapením, že v obecních zastupitelstvech jsou především kandidáti nezávislí, pocházející z lokálních spolků a sdružení, a že velmi často najdeme na kandidátkách politických stran nezávislé „osobnosti“, které nejsou členy subjektu, který je nominoval. Často se navíc jedná o rodinné příslušníky, kterými se prostě kandidátka doplní. V ojedinělých případech se může jednat o známé osoby, které strana oportunisticky nominuje s cílem přitáhnout více voličů na známé jméno. V obou případech se jedná z dlouhodobého hlediska o velké riziko. Loajalita nezávislých kandidátek a kandidátů je často velmi nízká stejně jako jistota politické strany, že daná osoba se skutečně ztotožňuje s ideovým ukotvením strany. Česká politika je tak plná příkladů politického turismu, kdy politici a političky střídali jednu stranu za druhou, vždy za účelem nechat se zvolit a následně rozvázat spolupráci se subjektem, který jim umožnil získat mandát.
Tím samozřejmě neříkám, že by měli političky a politici zůstat věrní jedné politické straně po celou svou kariéru. Pokud to však tito lidé myslí s politikou tak upřímně, jak říkají na billboardech během předvolební kampaně, tak by měli místo neustálého přebíhání od jedné politické strany k druhé, se raději zamyslet nad tím, jak využít svého vlivu a pomoci své straně k růstu a k budování silné stranické struktury a mechanismů. Politické strany totiž nemohou být jen o úspěšných kandidátkách a kandidátech ve volbách, stojí za nimi týmová práce celého kolektivu. Politické strany potřebují řadové členy a členky, kteří nemají politické ambice, ale svou přítomností pomáhají formovat ideologii strany, podporovat její chod a zapojovat se jako dobrovolníci během předvolební kampaně a jiných stranických akcí. Potřebují funkcionáře, kteří se aktivně zajímají a zapojují do každodenního chodu strany, ale nepomýšlí na účast ve volbách. Stranické osobnosti jsou pak jen špičkou ledovce, který bez kvalitního týmu v pozadí nezmůže nic. A bez nových členek a členů se koneckonců i ta špička ledovce dříve či později rozpustí. A přesně v ten moment přichází samozvaní mesiáši, kteří mají lehká řešení na složité problémy a příběh o tom, jak se tvrdou prací vypracovali na vrchol, což jim dává předpoklady k tomu v politice uspět. Za hromadou peněz a krásnými sliby se však vždy skrývá prázdná skořápka.
