Článek
Málokterého čtenáře mých článků překvapí, že jsem jednoznačně pro přijetí eura v Česku v nejbližším možném termínu. Je to jeden z největších možných symbolů našeho členství v EU, který dennodenně s každou jednou platbou propojuje 350 milionů Evropanů ve 26 zemích (20 členských států EU plus Andorra, Monako, San Marino, Vatikán, Kosovo a Černá Hora). Přesto se tu ještě dnes, v roce 2024 bavíme o tom, zda máme či nemáme do eurozóny vstoupit. V roce 2012, když jsem odjížděl studovat na střední do Francie, byla debata o euru v Česku již v plném proudu. Na Slovensku, kam jsem jezdil za rodinou, se společnou měnou platilo už třetím rokem. Tehdy jsem si myslel, že až se vrátím zpět do Česka, tak se eurem už bude platit. Co se změnilo 12 let poté? Slovensko platí eurem už 15 let, my tu však stále diskutujeme a přešlapujeme na místě.
Ze strany politické reprezentace chybí jasná představa o tom, jak vnímá naši budoucnost v EU a budoucnost EU jako takové.
Téma eura v Česku tak pro mě především ztělesňuje neduhy české politické scény posledních dvacet let - chybí zde odvaha otevírat nepopulární témata, vysvětlovat své kroky a poskytnout jasnou vizi toho, co děláme v EU, proč tam jsme a čeho chceme dosáhnout. Přiznejme si, že naše členství v EU se podobá chování černého pasažéra, vezeme se již dlouhá léta za výhodných podmínek a odmítáme jakoukoli odpovědnost za formování EU. Politické reprezentaci se z Evropy podařilo udělat něco cizího, něco co nám nepatří a byť je to v menší míře než dřív, tak se čas od času doslechneme, že za každým nepopulárním krokem se skrývá mýtický diktát Bruselu. Zapomínáme u toho však, že my jsme zastoupení ve všech orgánech EU a přispíváme k formování EU, což nám teoreticky dává prostor pro nastolování své agendy. K tomu nám však ze strany politické reprezentace chybí jasná představa o tom, jak vnímá naši budoucnost v EU a budoucnost EU jako takové.
A to nás vrací zpátky k euru, které krásně odráží tuto mentalitu - když posloucháme politické debaty o euru, tak slýcháme především hledání okamžitých výhod, bojíme se jakýchkoliv závazků a nad tím vším se téměř vždy vznáší soumrak zvaný ztráta suverenity. EU zkrátka není novodobý Sovětský svaz a přijetím eura se žádné suverenity nezbavujeme - Česká národní banka nám zůstane i nadále a Česko bude zastoupeno v Řídící radě Evropské centrální banky. Debata o euru zatížená čistě ekonomickými úvahami a strašením o ztrátě suverenity má za cíl svádět účastníky ke zbytečným emocím a zcestným úvahám, které nás odvádí od jediné skutečné otázky spojené s eurem. Tou otázkou je, jak vážně to Česko myslí se členstvím v EU.
Skutečnou otázkou je, jak vážně to Česko myslí se členstvím v EU.
I zde však oba hlavní směry nahrávají tomu, aby Česko euro přijalo. Kdybychom vnímali EU čistě optikou volného trhu, pak dává smysl přijmout euro, protože společná měna usnadňuje a rozvíjí náš proexportně zaměřený zahraniční obchod a společná měna celkově posiluje náš vnitřní trh. Kdybychom byli spíše pro integraci a federalizaci Evropy, pak jsme také pro euro, protože společná měna je silným integračním prvkem a jedním z pilířů budování evropské identity. Ať je tedy naše cesta jakákoli, což se bez jasného vyjádření naší politické reprezentace neobejde, pravdou zůstává, že pokud chceme být důvěryhodným a vlivným členem EU, pak je přijetí jednotné měny zkrátka nevyhnutelné. Je to jeden ze závazků, ke kterému jsme se přihlásili vstupem do EU, které navíc v Česku podpořilo referendum v roce 2003, kde tento vstup potvrdilo 77% hlasujících. Od té chvíle jsme měli euro začít vnímat jako čistě politické téma, bohužel jsme v posledních 20 letech vedli debatu v čistě ekonomické rovině. Na koronavirus jistě neradi vzpomínáme, ale tak jako pandemii nemohou řídit pouze doktoři, stejně tak v otázce eura se nelze spoléhat jen na argumenty ekonomů.
Nedá se nic dělat, euro jsme si v Česku nechali pěkně pošpinit. Podpora, které se euro těšilo v momentě našeho vstupu EU postupně ochladla, a proto je důležité posunout dialog s veřejností mimo prosté ekonomické úvahy, do kterých se debata o euru uvěznila. Debata o euru totiž není jen o ekonomických přínosech, nevýhodách a rizicích. Ty jsou koneckonců těžko odhadnutelné, s přechodem na společnou měnu panuje logicky velká míra nejistoty vzhledem k významu takové reformy, jakou jsme od 90. let nezažili. Musíme si však uvědomit, že tu samou optiku neuplatňujeme (a myslím přitom na strany rozpočtové a fiskální odpovědnosti) při jiných politických otázkách s ekonomickým přesahem, kde to dává stejný, možná větší smysl. Nikdo nezahltil debatu o zrušení superhrubé mzdy a EET, nákupu F-35 či škrtech ve vzdělávací politice nekončící diskuzí o přínosech, dopadech, nákladech a rizicích spojených s těmito politickými rozhodnutími.
Proto i v otázce přijetí eura bychom se neměli zajímat primárně o krátkodobé benefity, ale spíše o to, zda v dlouhodobém měřítku euro posílí pozici Česka v EU, zda podpoří náš zahraniční obchod, zda přiláká investice, zda povede k tlaku na růst mezd, atd. Tím se částečně dostáváme k otázce strachu ze zdražování, který zdá se být tím největším strašákem v očích veřejnosti ve vztahu k euru. Zkušenost posledních let nám ukázala, že vlastní měna nás před inflací a prudkým zdražováním nezachránila, protože prudké zdražování zkrátka není otázka měny, kterou používáme, ale měnové a hospodářské politiky. Stejně tak nelze prokázat, že by vstup do eurozóny vedl k extrémnímu nárůstu cen, který by se lišil od přirozeného růstu, který periodicky pociťujeme, ať už platíme korunou či eurem.
Pokud chceme být důvěryhodným a vlivným členem EU, pak je přijetí jednotné měny zkrátka nevyhnutelné.
Otázkou zůstává co dál? Jak nás dostat od slov k činům? V prvé řadě si musíme jednou provždy uvědomit, že euro je jednoznačně politické téma, protože rozhodnutí přijmout společnou měnu může učinit jen a pouze politická reprezentace. A jako politické téma v sobě odhaluje obrovské střety zájmů ve společnosti, které mnohdy definují náš vztah a postoj k euru. Můžeme zde vidět zájmy bank, směnáren a pojišťoven, kterým vyhovuje koruna, protože si tak mohou účtovat poplatky za směny a zvyšovat tím své zisky. Zájmy našeho průmyslu, který na euro nahlíží buď skrze kurzovní riziko, konkurenceschopnost nebo úrokové sazby. Zájmy střední a vyšší třídy, která cestuje po Evropě a vnímá výhody jednotné měny na rozdíl od té části společnosti, která necestuje mimo Česko. A v neposlední řadě také zájmy pendlerů, přeshraničních pracujících, kteří pobírají mzdu v eurech, a kteří často nakupují v zahraničí, tedy primárně v zemích eurozóny.
Euro je typický příklad tématu, který nedokáže politicky prosadit pouze jedna strana, očividně to dnes nedokáží ani čtyři strany v jedné koalici. Bez jasně deklarované shody politických stran, aktivní spolupráce a komunikace s veřejností se toto téma nikam neposune, navzdory tomu, že prezident Pavel a ministr pro evropské záležitosti Dvořák rozčeřili svými činy tiché vody českých politických rybníčků. Boj o euro není o tom, kdo z koho, ale jak tento boj vyhrát společně. Je to klišé, ale ujíždí nám vlak a některé členské státy v EU pomalu ztrácí trpělivost. Není nepravděpodobné, že Česko bude spolu s dalšími státy dříve či později postaveno před plán dvourychlostní Evropy. Se současným přístupem k EU a svým odmítáním společné měny bychom se pravděpodobně dostali na periferii EU, kam rozhodně patřit nechceme. Ne náhodou je naše místo v srdci Evropy.
Boj o euro není o tom, kdo z koho, ale jak tento boj vyhrát společně.
Teď je balon na naší straně a je zodpovědností všech proevropských stran, aby v této době spojily síly a začaly budovat silný blok pro euro v Česku, který po 20 letech přešlapování na místě konečně nastaví jasnou cestu k přijetí společné měny a tím ke splnění závazku, který jsme vstupem do EU před 20 lety přijali. Bez tohoto kroku těžko můžeme nastavit jasný a sebevědomý kurz našemu členství v silné a sjednocené Evropě.
