Třetí cesta v české politice

Vládní strany si sice většinou udržují své pozice, ale vzhledem k nepopulárním krokům spojených s konsolidací veřejných financí a důchodovou reformou můžeme očekávat, že jejich podpora bude klesat. Současný moment se tak zdá příhodný pro návrat moderní, progresivní levice zpět do nejvyšších pater politiky. Cesta na vrchol ale nebude jednoduchá. Jednak je progresivní levice ve středoevropském prostředí nadále démonizovaná a srovnávaná mnohdy zcela absurdně s minulým režimem, zároveň se tradiční levicové strany nedokázaly za uběhlých třicet let přeorientovat na témata moderní levice, jako je feminismus, práva menšin, klimatická změna, azylová politika a další. To vedlo nejen ke ztrátě mladé generace voličů, která dodnes postrádá adekvátní zastoupení a zájem širšího politického spektra, ale také k tomu, že kvůli svému spojení s Andrejem Babišem se SOCDEM (dříve ČSSD) v roce 2021 vyšachovala z vrcholné politiky a nyní marně hledá způsob, jak si znovu najít své místo, které přenechala molochu hnutí ANO. To se navíc od minulých parlamentních voleb začalo silně radikalizovat na úkor původních liberálních myšlenek.

Skandinávský model

Evoluce české politické scény v posledních letech mě utvrzuje v přesvědčení, že směřujeme ke skandinávskému modelu parlamentní demokracie. V něm jsou politické strany rozdělené do stabilních politických koalicí fungujících na více či méně formální bázi. Na jedné straně stojí sociálně liberální a levicové strany a na té druhé strany liberální až liberálně konzervativní. Dva velmi ideově čitelné bloky, které střídají svá vládní angažmá s působením v opozici. Tento model přitom vychází z čistě pragmatického uvažování. V silně proporčním systému není žádná politická strana dostatečně silná, aby mohla vládnout úplně sama, popřípadě s jedním menšinovým partnerem, a proto se v průběhu let vytvořily napravo i nalevo aliance ideově blízkých partnerů. Výhody této spolupráce ale řada českých politických stran hlásících se k levici či progresivismu nechápe nebo ji odmítá pochopit.

Po sérii volebních debaklů, kterou česká levice uštědřila v posledních letech, by mělo být zástupcům těchto stran jasné, že volební potenciál je třeba multiplikovat, ne štěpit. Předvolební koalice stran moderní, sociálně-liberální a progresivní levice se jeví jako jediný možný způsob, jak tyto strany dostat do Poslanecké sněmovny a dát jim relevantní postavení. Do voleb zbývá něco málo přes dva roky, což představuje dostatek času na vytvoření jasného, dlouhodobého projektu, se kterým se mohou levicoví a progresivní voliči ztotožnit.

Je v zájmu nás všech, aby se do Poslanecké sněmovny opět vrátila konstruktivní opozice. V dnešní době vládě oponují pouze strany, jejichž vztah k parlamentarismu a liberální demokracii je rozporuplný. Poslanecká sněmovna je paralyzována dětinskými obstrukcemi, hysterickými výlevy opozičních politiků a absencí smysluplného a konstruktivního dialogu. To vše má neblahý dopad nejen na důvěryhodnost politiků, ale i institucí a státu jako celku.

Proti populismu i vládě

Je načase, aby do české politiky přišla třetí cesta, která se vymezí proti populistické opozici a konzervatismu současné vlády. Současná situace totiž poskytuje výživnou půdu populistům sbírajícím hlasy zklamaných voličů, kteří hledají sociální jistoty a v době těžkých krizí pociťují obavy z budoucnosti. Vzhledem k absenci přijatelné alternativy v podobě levicových a progresivních stran putují hlasy nespokojených voličů směrem k širokému spektru populistických projektů. Tyto strany rýžují na nejistotách a strachu voličů a přináší jim nereálné, leč líbivé sliby bez konkrétních řešení.

Etablování dvou silných, ideově ukotvených bloků, jednoho konzervativního a jednoho sociálně-progresivního by umožnil zavřít do pasti ideově neukotvené a nejasným směrem kráčející ANO, které se svými orbánovskými tendencemi čím dál více stává skutečným ohrožením liberální demokracie. Zároveň by tu vznikla hybná síla schopná zatlačit zpět na okraj politického spektra krajně pravicové, nacionalistické strany typu SPD či PRO, které se na absenci levice svou populistickou rétorikou přiživovaly.

Dosáhnout této nové politické reality, která by do Parlamentu vrátila štábní kulturu a posílila důvěru občanů v politiku, však nebude snadné, a to z několika důvodů. S ohledem na dlouhodobé trendy volebních modelů je zapotřebí se nejen vymezit vůči hnutí ANO, ale zároveň mu přebrat podstatnou část jeho voličského jádra. To bez fungující silné sociální demokracie nebude možné. Volební modely opakovaně potvrzují, že si hnutí ANO udržuje masivní podporu u osob nad 65 let a u lidí se základním a středoškolským vzděláním. U této části populace je málo pravděpodobné, že ji přilákají progresivní strany, jejichž agenda zaměřená spíše na mladou generaci vyvolává u výše zmíněných sociálních skupin spíše obavy než nadšení. Jedině sociální demokracie má totiž potenciál tyto voliče přilákat znovu k sobě a díky kvalitní politické komunikaci a spolupráci také přesvědčit o tom, že progresivní témata nejsou ohrožením, ale že jsou ve veřejném zájmu, protože obě části společnosti bez vzájemné podpory nemohou dosáhnout svých cílů.

S tím se pojí další aspekt současné veřejné debaty a tím je nadužívání rétoriky boje dobra proti zlu, kde máme často tendenci označovat podporovatele hnutí ANO a stran krajní pravice za „dezoláty“. Systematické zesměšňování a ostrakizace části obyvatelstva má za následek jen ještě vyhrocenější veřejnou debatu a radikalizaci. Není snad sociální cítění a snaha pochopit specifickou situaci jiných skupin obyvatel doménou levice? Je těžké uvědomit si, že ne každý se zajímá o politické dění, a že ne každému se dostalo dostatečně kvalitní vzdělání, které umožňuje kriticky pracovat s informacemi? Příznivce konspirací pojí nedůvěra v systém a ve společnost. A je naším úkolem je neodsuzovat, ale hledat způsoby, jak těmto lidem ztracenou důvěru znovu navrátit.

Selhání levicové koalice

Úspěchu stojí v cestě ještě jedna zásadní překážka. Tou není nic jiného, než ego jednotlivých představitelů levicových a progresivních stran. V posledních letech jsme byli svědky dvou pokusů o koalice (PirSTAN, Solidarita), které se mimo jiné profilovaly jako alternativa ke koalici SPOLU. První pokus sice vedl k nešťastnému masivnímu přeskupení sil z jedné strany do druhé, ale v zásadě přinesl solidní výsledek 15,62% ve volbách v roce 2021. Od té doby se oběma stranám daří v průzkumech udržet součet okolo 16%. Druhý pokus, kde se jednalo primárně o levicové strany, však takovým úspěchem nebyl.

Nešťastný výsledek koalice Solidarita přičítám dvěma faktorům. Zaprvé se v krátkém časovém úseku nepovedlo vybudovat dostatečně silnou a dlouhodobou značku s jasným cílem srozumitelným pro průměrného voliče. Koalice Solidarita totiž kandidovala pouze na Magistrát Hlavního města Prahy, zatímco v jiných obcích a městech kandidovala ve zcela jiných uskupeních. Druhým faktorem pak byla neschopnost spojit se s Piráty, potažmo s Prahou Sobě, kteří se v Praze vyprofilovali v posledních letech jako alternativa k pravicovému mainstreamu a hnutí ANO. V tomto kontextu se hlas Solidaritě jevil jako příliš riskantní a řada voličů proto upřednostnila Piráty a Prahu Sobě s mnohem větší šancí na úspěch. Chyba ovšem nebyla v konceptu koalice, ale v příběhu, který se nepodařilo před volbami odvyprávět.

Z toho vyplývá, že Piráty, potažmo progresivní část hnutí STAN čeká ve druhé polovině mandátu klíčové rozhodnutí. Jejich vládní angažmá limituje jejich schopnost jasně se vymezit proti konzervativní politice vlády a populistické parlamentní opozici. Podaří se této skupině emancipovat a distancovat od současné vlády do příštích voleb? Pokud nechtějí být otloukánky vlády a opozice, měli by začít budovat spojenectví nové, silnější, názorově a ideově srozumitelnější. Výsledkem by mohl být v Česku dosud nevídaný koaliční projekt, prozápadní, proreformní, progresivní a sociálně zodpovědný. Ochotu spojit své síly přitom zvažují víceméně všechny strany, které bychom zařadili mezi levicové nebo progresivní – SOCDEM, Zelení, SEN 21, Idealisté, Volt a další.

Zemětřesení – nová generace

Jedna věc je jistá. Budeme-li pouze nečinně přihlížet, čeká nás v následujících parlamentních volbách nová volební katastrofa. Proto musí na české politické scéně dojít k zemětřesení, které by rozbilo současný vládní a opoziční blok. A iniciátorem této změny by nad rámec politických stran měla být také mladá generace, která se aktivně hlásí o slovo a prahne po společenské změně, a ženy, které by si od příchodu moderní levice měly slibovat silnější zastoupení a větší prostor na politické scéně, než je tomu dnes. Nezbývá tedy než doufat, že alespoň některé z výše uvedených stran, které nejsou spokojené se současnou politickou situací spojí své síly, zanechají marnotratných bojůvek na pískovišti a postaví se proti svým ideovým soupeřům. Bez koalice se silnou značkou, novou generací političek a politiků a jasně definovaným cílem ale progresivní levice nemá velkou šanci uspět.

Tento článek byl původně publikován dne 6. července 2023 na webu Studentské listy.