Ležím na posteli v zámeckém parku - nad hlavou zeleno a květy. Zámek Kunín

Kunínský zámek stojící při silnici mezi Fulnekem a Novým Jičínem zažil své znovuzrození. Patří k památkám, které od definitivní zkázy dělil jen krůček. Svoji ničivou a bezohlednou stopu zde zanechala armáda na konci druhé světové války i zcela nevhodné užívání zámku v druhé polovině 20. století. V zámku byl sklad, vývařovna, ubytovna. To vedlo k postupnému demolování vzácného prostoru, jehož výbava - ta, která zbyla a byla zachráněna - byla rozvezena do zámeckých depozitářů, na které štěstěna v té době pohlížela vlídněji.

Dnes zámek v Kuníně opět vznešeně vypovídá o umění svého vídeňského stavitele Jana Lukáše Hildebrandta (1668-1745), který ve Vídni stavěl pro prince Evžena Savojského, v Kuníně pro Bedřicha Augusta Harracha (1696-1749) a pro jeho manželku Marii Eleonoru z Lichtensteinu (1705-1757). Společná péče obce Kunín a Muzea Novojičínska o zanedbanou památku začala v roce 1998, od prvního zpřístupnění návštěvníkům v roce 2004 uplynulo již dvacet let. Čas a trvání jsou pravou mírou nadšení a výsledku. Kunínský zámek záhy získal své pravidelné návštěvníky a příznivce - ale i těm náhodným stojí za to jej navštívit. Připravili zde nečekaná milá překvapení a uvědomíte si, že je to zkrátka vidět, když má hrad nebo zámek svého oddaného vytrvalého pečovatele, kterému na místě samotném záleží a péče ho baví.

Jsou to důležité maličkosti, ale všímejte si jich. Pokud má správa zámku personální kapacitu pro provázení a pro pokladnu, nestává se často, že v pokladně zastihnete kastelána. V Kuníně to při mé návštěvě tak bylo a docela přirozeně pomáhal v pokladně při svátečním „rozjezdu“ prohlídkového dne. Kastelána zkrátka poznáte…obzvlášť jednoduše, když památkový objekt má svoji mediální tvář spojenu s tváří svého propagátora a pečovatele. Součástí péče je i prezentace památky při pravidelných prohlídkách, přičemž průvodce je osobou, která pro vás znamená to nejdůležitější živé a komunikující spojení s památkou. Vyprávění paní průvodkyně na prohlídkové trase v Kuníně bylo fajn - nebylo neosobní, bylo citově zainteresované a neměla jsem důvod nevěřit jejímu nadšení a humoru. Měla jsem dojem, že jsem „u nich“ doma, ale rozumějte, nebylo to familiární a nevhodné, vůbec ne, bylo to vyvážené, vyjadřovalo to následující: věci rozumím, bezprostředně se o ni starám, je mi tu dobře, ráda o tom vyprávím i vám.

Někdy je v zámcích potíž v tom, jak bezpečně vystavit umělecké sbírky muzeálním způsobem a zároveň evokovat přirozené každodenní užívání zámeckého interiéru šlechtickou rodinou. Nejjednodušší je rozdělit interiér zvlášť na muzeum a zvlášť na prohlídkovou trasu - to vám dovolí uložit prastarý cenný vějíř do vitríny v muzeu i přehodit svatební závoj paní vévodkyně volně přes křeslo v salónku či vystavit hodnotnou rodinnou portrétní galerii v zámecké jídelně nebo v sále předků na prohlídkové trase. V Kuníně mají jeden majstrštyk, který patří do učebnice budoucím historikům muzejníkům a v zámcích se moc nevidí. Při průhledu několika pokoji vás ve vzdálenější místnosti zaujme světlo a zdá se, že jde o videoprojekci velkoformátových fotografií. Zatím nevíte, jen tušíte, nějakou v současnosti téměř povinnou interaktivitu, projekci. Jste zvědaví, protože to vůbec nevypadá špatně. Postupujete s prohlídkou dál pokoji, až přijdete do zmíněné místnosti s velkými prosvícenými fotografiemi a zjistíte, že muzejníci zde vůbec nepotřebují promítání. Jde o báječný nápad převést dobové fotografie na rolety zakrývající okna. Roleta, na kterou dopadá světlo zvenku, se pro pohled návštěvníka stává téměř filmovým plátnem, na kterém spatříte zámecké osobnosti v autentické podobě, v životní velikosti na portrétních fotografiích. Podobně chytrou a působivou instalaci využívají např. v Městském muzeu v Rýmařově. Roleta na okně chrání interiér před škodlivým slunečním světlem a zároveň slouží jako vtipný prvek výstavy.

S tímto instalačním nápadem zde však kouzlí ještě víc. K doplnění inventáře zámecké jídelny chybí dvě původní rozměrná protějšková plátna, dva velké obrazy. Snad nemohly být při obnově dohledány, snad padly za oběť ničitelům - nevím, neposlouchala jsem pozorně, okouzlilo mě kunínské řešení tohoto nedostatku. Pozůstalost posledních majitelů zámku obsahuje fotografie rodiny spočívající u slavnostně prostřeného stolu právě v této zámecké jídelně. Kunínští vybrali dvě takové fotografie, připravili jejich zvětšené kopie a ty, adjustované do prostých zlacených lišt, zavěsili v jídelně místo ztracených protějškových pláten. Výsledek je impozantní. Návštěvník je přítomen u sváteční hostiny spolu s hlavními aktéry příběhu, který poslouchá. Jedné z fotografovaných dam fotoaparát vskutku přál, je výrazná a krásná, Margareta Bauerová, barová zpěvačka.

Pro zámky, které unikly zkáze jen taktak, je potíž získávat výbavu, nebo dokonce původní výbavu. Kastelán Jaroslav Zezulčík navázal spojení s potomky posledního majitele zámku Victora Bauera a získal si jejich důvěru k uložení rodinné pozůstalosti. Kunín je tedy vybaven i autentickými soubory uměleckých předmětů, archiválií i fotografií.

Jedno jméno nesmí být zapomenuto ani ve stručném článku. Hraběnka Marie Walburga Harrachová, provdaná z Truchsess-Waldburg-Zeilu (1762-1828), vnučka stavitelů zámku. Jméno této osvícené dámy znají rovněž v zámku Bystré u Poličky. Po studijních cestách Německem a po shromáždění rad osvícených zakladatelů vzdělávacích ústavů zřídila na svém zámku v Kuníně školu pro vzdělávání dětí ze všech sociálních i národnostních skupin. Jeden z žáčků, František Palacký, navštěvoval školu Marie Walburgy tři roky a nebudeme jistě daleko od pravdy, když řekneme, že prostředí zámku jej formovalo pro budoucí literární a vědeckou práci.

Marie Walburga zámek vybavila obsáhlou knihovnou i přírodovědným kabinetem, její učební osnovy však nezapomínaly na pohyb a pobyt venku. Podle osvícených metod tělocvik probíhal v zámeckém parku. V tomto řekněme celostním trendu pokračují v Kuníně i dnes. Za nanejvýš osvícený nápad považuji rozmístění širokých lůžek pod vzrostlými stromy zámecké zahrady. Na jednom takovém teď odpočívám, dívám se do zelena a je mi dobře. Oběd v nedaleké salaši, odkud je výhled na celé Beskydy, byl báječný. Ještě trošku voní rozkvetlé kaštany. Potrava pro všechny smysly…

Nakonec květiny v zámku. Snad ty jediné v zámecké instalaci musím pomluvit. Jsou umělé a nejsou už nic moc, ale chci si nalézt omluvu: pořádají tady každoročně dny vyzdobených zámeckých pokojů „Růže pro paní hraběnku“, letos od 27. 9. Myslím, že při této slavnosti váže živé květiny Slávek Rabušic a to je pokaždé veliká krása. Tak snad dojde k nějaké obnově těch umělých.

Mají tady další bohatý program - koncerty v kostele vedle zámku, v první polovině srpna Letní kurs interpretace staré hudby a zajímavé výstavy připravené v širokých souvislostech. Hlavní osobností letošních výstav začínajících v červnu bude císařovna Sisi - ano, jsou tu souvislosti a dozvíme se je, jsou jazykové i kulturní. Pobývala zde také dáma, která o své krásné vlasy pečovala podobně jako Sisi. Nejdůležitějším lákadlem však bude slavný portrét císařovny ve svatebních šatech, po kterých se stále pátralo a jsou opředeny legendami. Jde o nádherný obraz ze Slezského zemského muzea v Opavě namalovaný Josephem Neugebauerem. Nezbývá, než vyrazit na výlet.

CERMAN Ivo, KONEČNÝ Michal. Tváře osvícenství. Kroměříž, NPÚ, 2021