Článek
Národní divadlo v Praze má ve svém repertoáru Pucciniho operu Tosca nastudovanou v působivé scénografii Josefa Svobody z 50. let minulého století. Na scéně Státní opery se ve čtvrtek 14. listopadu 2024 představila poprvé jako host souboru v roli Florie Toscy německá sopranistka Magdalena Hinterdobler. Představení, v němž po jejím boku vystoupili stálí členové souboru Peter Berger a Daniel Čapkovič, bylo strhujícím zážitkem.
Patřím k milovníkům opery. Je to snad proto, že jsem vyrůstala v místě, kde se každý rok v létě hrají opery v zahradách. V mém útlém věku mě vodili do večerního světa festivalových představení, v němž o přestávkách sedával vodník na lavičce v parku a víly baletky upíjely u stánku z maličké skleničky čaj. I letní večery bývají chladné. Opera jsou dveře do jiného světa.
Opera je někdy vnímána jako snobárna a lze tomu porozumět, protože prostředí operního sálu je mocně působivé, až svazující. Cena vstupenky dělá z účasti na představení velký svátek. Současný divák možná není dost vybaven trpělivostí a rozvláčná představení mu mohou připadat nudná a málo akční. Výprava a - řekněme operní výraz - mohou na někoho působit toporným, směšným nebo téměř nestravitelným dojmem. Nemusí to tak být vždycky - záleží na poučení či naladění diváka, záleží rovněž na provedení opery.
Jsem laik. Nechávám na sebe hudební prostředí působit a čekám na odezvu. Jsem konzervativní divák a po zkušenosti vynechávám představení v moderní výpravě. Dříve jsem hrdě hlásala, že hudba je stále táž, proto mi nevadí černovlasá Rusalka. Ne ne, už si nevybírám operní představení, v nichž moje nadšení z výborného obsazení hlavních rolí ruší třeba pruhované pánské pyžamo, v němž se na scéně objeví hraběnka Almaviva. Nepotřebuji vidět svět doby Mozartovy navlečený na strukturu současného světa, a proto nepotřebuji vidět hraběte Almavivu jako podnikatele v realitách.
Někdo více a někdo méně oceňujeme tyto zkratky. V mých narážkách ať čtenář nenalézá kritiku moderních scén! Naopak! Chci, aby poznal, že opera nemusí být strnulá a umí se přizpůsobit. Poněkud tak ztrácí výsadu zprostředkovat divákům jiné světy, ale snad se tak přiblíží širšímu spektru posluchačů. I v klasickém pojetí operního představení divák narazí na postavu prince, který jej neohromí impozantní postavou (někdy ani hlasem) a narazí na princeznu z východních zemí, která z výšky své slovanské sošnosti líbá svého maličkého prince. Divák narazí na hrdinu, který přemáhá jako Herkules svého nepřítele a přes své veliké břicho se sotva skloní. Takový JE svět divadla a takový je svět oper. Není třeba mít obavy, je to svět lidský a věřte mi - je to zábava.
Předešlé váhavé řádky však neplatí o představení Toscy ve Státní opeře večer 14. listopadu. Ten večer uvedená Tosca byla okamžikem, v němž se potkala velká profesionalita s nadšením, s odhodláním a s vášní. Byl to ohromující operní večer, v němž hudebníci a pěvci na jevišti oslnili publikum v sále svou schopností vyvolat emoce a zanechat hluboký dojem z tragického příběhu plného lásky i násilí.
Žárlivá a sebevědomá Tosca v podání Magdaleny Hinterdobler zůstane dlouho v paměti diváků posluchačů, kterým se moc líbila. Taková role jí totiž dokonale padne a v jevištním partnerství s Peterem Bergerem, představitelem malíře Maria, velmi dobře „zaklapla“ do dvojice, která dokonale zprostředkovává hlubokou milostnost a působivost milostných duet. Čtvrteční představení by se velmi líbilo i operním laikům. Bylo jako barevný širokoúhlý akční film plný veliké vášně, lásky, trýzně a násilí. A ačkoliv tento film trval dvě a půl hodiny (s přestávkami), vůbec by vám nepřipadal dlouhý. Byl tak super, že jste chtěli, aby to ještě nekončilo.
