Článek
Stále posloucháme a každodenně vidíme, že země je rozdělená. Dělí se na pracující vzdělané rozumné lidi hledící se stále menší a menší nadějí do budoucna, a na nepracující kolaboranty, namnoze v důchodu, kteří se utápějí v pokřivených vzpomínkách na neslavnou minulost při sledování 30 případů majora Zemana nebo pětisté repríze Chalupářů. Jak chce někdo přesvědčit mladé lidi, že by měli svou vlast bránit proti ruským fašistům, když je druhá půlka národa vyhlíží a oslavuje? Pro koho bychom měli tuto zemi bránit? Pro dezoscénu, antivaxery, konspirátory a kolaboranty, kteří mohou v demokratickém státním zřízení bez obav tento stát cíleně a beztrestně ničit? Již jsme výsledek takové devastace v podobě vraždění a morálního i ekonomického úpadku v posledních méně než sto letech zažili dvakrát. Elita národa krvácela a jejich vrazi spravedlnosti unikli. Dnes jsme opět a znovu v situaci, kdy „elity“ jsou terčem nenávisti a ti, kdo jim na záda kreslí terč, si od těchto nenáviděných elit paradoxně nechávají zajišťovat životní úroveň. Chce se po mladých lidech, aby šli nasazovat život za demokratický stát, který ve jménu oné slavné bezzubé demokracie nechává sám sebe zevnitř demontovat spodinou národa.
Co vlastně máme bránit - stát, nebo národ? Vždycky si vzpomenu na Kennedyho slavný projev: Neptej se, co může tvoje země udělat pro tebe, ale co můžeš ty udělat pro svou zemi. Já se ptám na oboje. Vystudoval jsem lékařskou fakultu a posledních 15 let pracuji. Bez jediného dne nemocenské, bez jediné koruny sociálních dávek, bez dotací. Všechno, co mi Česká republika poskytla, jsem jí už dávno vrátil měrou vrchovatou. Země mi ale nedává mnoho nazpět. Školství mizerné, zdravotnictví upadající, bydlení nedostupné, infrastruktura žalostná, životní prostředí pod tlakem pololegálních velkopodnikatelů, spravedlnost nevymahatelná. Velebíme modlu sociálního smíru a solidaritu společnosti jako symbol vyspělosti, ale ve skutečnosti jen pracující lidé živí netáhla a parazity, jelikož není způsob, jak se jich civilizovaně zbavit. Pracovití a naprosto obyčejně úspěšní lidé si tak prostřednictvím sociálního státu kupují domnělé bezpečí před rabováním a zločinností vlastních spoluobčanů. Dezoscéna nám brzy zvolí příští vládu, která stejně jako na Slovensku uvrhne zemi do ještě větší beznaděje a budoucnost mladším generacím sebere úplně. Na fotkách Dluženy s Venezuelou se to bude hemžit pávy, v Bečvě poplavou mrtvé ryby, Dukovany bude stavět Rosatom a zájmy Agrofertu určí veškerou politiku. Současná končící vláda neměla z obav před lůzou odvahu provést žádnou opravdovou reformu, kterou si od ní voliči tvořící bijící srdce národa ve volbách objednali. Co ještě tedy mohu udělat pro tento stát, aby se něco hnulo kupředu, když můj každodenní krysí závod nestačí? Padnout kulkou z ruského samopalu na moravském poli s malým „M“, aby Babišovi obdivovatelé mohli mít třináctý důchod na dluh a účastníci Výměny manželek bílé plomby zdarma?
A národ? Co mám udělat pro národ? S většinou členů tohoto národa nemám nic společného. Dokonce ani jazyk. Na každém rohu vidíme, že zejména právě ti největší vlastenci vůbec neumějí česky. Čapka nečetli, hudbu Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů neznají a společný zájem na existenci nezávislého státu se dávno rozplynul ve vyhlídce návratu ruského područí.
Ne. Není o co bojovat. Neumíme se vypořádat s nepřáteli země uvnitř vlastních hranic. Opět. Nebo stále ještě. Proč bych měl chtít něco takového s nasazením vlastního života bránit? Radši budu živý v cizí zemi než pohřbený v té české. Tenhle upadající státeček za to nestojí.
