Článek
Vydělíme-li počet obyvatel počtem pracujících zubních lékařů, dostaneme v zásadě ideální počet pacientů připadajících na jednoho stomatologa. Odečteme-li pracující důchodce, lékařky na mateřské a stomatology ordinující pouze na částečný úvazek, objeví se první trhliny. Když si navíc uvědomíme, že mezi zubaře automaticky započítáváme i ortodontisty nebo stomatochirurgy, kteří vykonávají jen vybraná specializovaná ošetření, nevypadá to s dostatkem zubařů už tak růžově. Jde o klasický případ, jak snadno manipulovat statistiku.
Jednou věcí je průměrný počet pacientů připadajících na jednoho zubaře, ale úplně jinou pak, kolik ošetření by u nich měl stomatolog provést. Lidí, kteří si poctivě čistí zuby, chodí na preventivní prohlídky, pravidelně navštěvují dentální hygienu a mají nanejvýš pár výplní, je minimum. Zejména mimo velká města převažují ti, kdo mezizubní kartáček nevezmou do ruky, k zubaři chodí jen s bolestivými problémy, dentální hygienu považují za zlodějnu a mají plnou pusu selhávajících starých korunek a můstků na zubech s váčky. Když takový poloozubený nešťastník náhodou ve zralém věku prozře a rád by si dopřál řádné zubní ošetření, stráví na křesle týden čistého času. Kdyby se zubař věnoval jen takovýmto celkovým rekonstrukcím, bude mít 48 pacientů ročně. To má k vzývaným „ideálním“ patnácti stům dosti daleko. I zde je tedy metodika statistiky pokřivená realitou.
Stesky na „nedostatek zubařů“ je třeba také zasadit do kontextu doby. Spousta lidí nezaregistrovala, že už nežijeme v sedmdesátých letech. Každá vesnice tehdy měla jednu samoobsluhu, jedno kino, jedno zdravotní středisko a aspoň tři konfidenty státní bezpečnosti. V samoobsluze jste si sice nic nekoupili, v kině nic nedávali a ve zdravotním středisku nic nevyléčili, ale BYLO TO. Všechny tyto potěmkinovské výdobytky socialistického venkova zmizely, ale lidé na ně s nostalgií vzpomínají Nesvobodná doba, kdy jste si nesvobodně zašli za zubákem do střediska a večer pustili Chalupáře, je ovšem pryč.
Do důchodu odcházejí zubní lékaři, kteří celý život ve svých praxích zachraňovali nejčastější problémy a poskytovali z dnešního pohledu již zastaralou péči. Nic jiného jednoduše neměli k dispozici. Tyto výkony a postupy na úrovni konce socialismu jsou přitom ty jediné, na něž jsou někteří pacienti zvyklí a jež pojišťovny proplácejí. Dnešní stomatologie má s tímto temným středověkem reprezentovanými šlapacími vrtačkami a jedovatými arzénovými pastami trávícími bakterie i pacienta jen pramálo společného a týmy spolupracujících zubních specialistů s různou odborností již podobné šarlatánství neprovozují.
Ten, kdo si tedy stěžuje, že nemůže sehnat zubního lékaře, chce ve skutečnosti říct, že nemůže najít žádnou paní doktorku, která bude mít ordinaci do pěti minut chůze od jeho domova, udělá mu úplně všechno od rentgenu po klapačky a zároveň bude pracovat „zadarmo“, rychle, kvalitně a bez čekání. Žádný takový zubař ale nikdy neexistoval, neexistuje a nikdy existovat nebude. Nikdy.
Stomatologů je dost, a to i těch dobrých. Jen k nim musí lidi začít chodit a nefňukat, že musejí dojíždět, platit a čistit si zuby.
