Článek
Každý rozumný zubní lékař ví, že i na první pohled podobné situace musí s ohledem na množství stěží postřehnutelných detailů vyhodnotit a léčit rozdílně. Jeho zájmem je ošetřit pacienta vždy co nejvhodnějším a nejlepším způsobem tak, jak to stav poznání, technologií a jeho schopností v daný moment umožňují. To je moje definice standardní péče, kterou se pacientovi snažím poskytnout, a nedovedu si představit, že bych z tohoto standardu slevil. Nevyhnutelně by to totiž znamenalo, že bych musel přistoupit k ošetření kompromisnímu, od kterého bych vědomě očekával vyšší míru komplikací, časnější selhání a celkově menší kvalitu. Neumím pacienta ošidit a neudělat pro něj vše.
„Standardní stomatologické ošetření“ definované zdravotními pojišťovnami ovšem funguje jinak. V podstatě znamená, že je potřeba provést „něco“, co pokud možno neselže hned, ale pacient bude spokojený, že jakési ošetření „zdarma“ proběhlo. Cílem tak není pacienta nejvhodněji, nejúčinnější a nejtrvanlivěji ošetřit, ale na nějaký čas se ho „na pojišťovnu“ co nejlevněji zbavit. „Standardní“ bezdoplatková ošetření jsou ale již třicet let zastaralá a plíživě, zato jistě, se z nich za tři desetiletí z velké části stalo vědomé poškozování pacientů na objednávku zdravotní pojišťovny a státu.
Příčina je jasná. Výběr daně zvané „solidární zdravotní pojištění“ nestíhá financovat bouřivý rozvoj všech oblastí medicíny od život zachraňujících výkonů po stomatologii. Zrovna zubní lékařství navíc prodělalo jedny z největších změn týkajících se jak technologických možností, tak celkových konceptů péče.
Zubní lékaři, kteří chtějí o své pacienty dobře pečovat, tak vlastně denně vedou boj na jedné straně proti státu, který je nutí levně a špatně pracovat, a na druhé straně proti pacientům, kteří nechtějí za dobrou a drahou péči platit a požadují, aby jim jejich zubař za peníze z „pojištění“ nás všech ničil zuby přesně tak, jak si to stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven přeje. Úkolem zubaře by přitom měl být jen boj proti bakteriím. Místo toho, aby se pacienti postavili na stranu těch, kdo upřednostňují jejich zdraví před kladnou výroční zprávou pojišťoven, jsou zubaři vláčení bahnem a označování za nemravné zloděje, kteří bez špetky studu nemorálně ožebračují důchodce a ždímají samoživitelky.
Není divu, že stále méně nově vzniklých a moderních ordinací uzavírá smlouvy se zdravotními pojišťovnami a města v sociálně problematických oblastech nemohou sehnat zubaře vůbec. Platí, že léčí lékař, nikoliv zdravotní pojišťovna, a stomatolog tak nese veškerou odpovědnost za provedení ošetření. Uzavřením smlouvy se zdravotní pojišťovnou se lékař přinejmenším částečně zavazuje, že bude na přání pacientů buď provádět špatnou péči, nebo náklady na jejich lepší ošetření hradit ze svého. Takový model je už na první pohled ekonomicky neudržitelný a filozoficky naruby. Jediná zdravotní péče, kterou má smysl „zdarma na pojišťovnu“ poskytovat, je ta, kde je možné pouze jedno řádné „standardní“ provedení: preventivní prohlídku, rentgeny, základní druhy anestezie a extrakce. Na bezzubost ještě nikdo neumřel. Když už si lidé nechávají shnít zuby, je z hlediska celkového zdraví i ekonomiky společného balíku pojištění efektivnější prohnilý chrup dobře vytrhat, než špatně spravovat. Místo toho, abychom bezúčelně cpali peníze do „standardní“ mrzačivé zubní „péče“ ve stylu osmdesátých let, alokujme je na moderní život zachraňující léčbu. Ta má totiž jen jeden „standard“, jehož alternativou je smrt.
Jako stomatologa, plátce zdravotního pojištění a pacienta mě jímá hrůza při pomyšlení, jak fungují „standardy“ právě v oblastech medicíny, v nichž jde o život.
