Článek
Teď? Kloním se ke kopě let (čti šedesát), čili ty moje osmdesátky se odehrávaly v období pubescentního a adolescentního zrání. Na jejich počátku zubatá provedla odečítání lidu a mého tátu, nesmiřitelného odpůrce všeho rudého, si vzala na pouť do věčnosti. Máma, ta mě držela na pěkně krátkém provazu. Možná i proto, že v sedmdesátých letech jsem přišel i o bratra.
1982, vysněný gympl. Tenkrát rovnou z osmičky. To šlo. Vesměs nová parta, noví lidé. Šestatřicet nás v ročníku začínalo, dvaatřicet nás dokončilo. Jo, byli jsme rozděleni na ty řepáky z vidlákova a na ty borce a borky z města, ale dokázali jsme táhnout za jeden provaz. Tehdy jsme ještě na škole oslovovali naše učitele „soudruhu profesore, soudružko profesorko“ a vesměs nám bylo vykáno. Výuka klasicky frontální, žádné experimenty, ale člověk si toho dokázal zapamatovat a naučit dost.
Březen 1986, čtvrtý ročník školy. Málem jsem z ní já plus čtyři další chlapci vyletěli jak krtci z rezervace. Oč šlo? Sedmnáctý sjezd KSČ a místní štafetový běh na jeho počest. No nenapadlo nás nic lepšího, než na sebe hodit „sanktusácký hadry“ a místo běhu volnou chůzí absolvovat jedno kolo, po němž jsme rudým a zrudlým činovníkem byli vyloučeni ze závodu a deportováni do školy. Tehdejší Pan ředitel, ano, schválně s velkým P, naše provinění proti zásadám socialistického spolunažívání ocenil nikoliv vyhazovem ze školy, ale povinnou úklidovou brigádou v okolí školy. Vše okomentoval tehdy vlídně proneseným, leč šťavnatým komentářem na naši adresu.
Duben 1986, plán byl plněn, slunce svítilo, akorát nad Černobylem se rozsvítilo druhé. Tady celkem pohoda, akorát The Voice of America po deváté večerní říkal už něco jiného…
Květen 1968, úspěšná maturita a po ní vysoká škola. Ale jak na ni, když jeden neměl zrovna ten správný kádrový profil? O tom zas příště.
