Článek
JFK v roce 1963 při návštěvě Západního Berlína pronesl památný výrok: „Ich bin ein Berliner!“ Dovolím si jej parafrázovat: „Ich bin ein Aussiger!“ Ústí nad Labem, průmyslové město severu, ač nebylo mým rodným (tím je mimochodem Liberec), mi přece jen zvláštním způsobem přirostlo k srdci.
Ve druhé polovině osmdesátých let pro člověka navyklého na relativně čisté ovzduší hor Jizerských to ze začátku byl celkem šok - různobarevné čmoudíky a hlavně směsice prapodivných pachů vznášející se nad městem uvítala člověku ihned po výstupu z vlaku ve stanici Ústí nad Labem - Hlavní nádraží.
Kde bydlet? V Ústí se v ten čas nacházely koleje v samotném centru města, ale to asi jen pro dvě desítky vysokoškoláků, pak velkokapacitní paneláková kolej na Klíši, v jejímž sousedství pak na přelomu 80. a 90. let přibyla opět paneláková kolej Jateční, a nakonec kolej v ústecké čtvrti Vaňov.
V poslední zmiňované jsem se v září 1986 ocitl i já. Šlo o kolej s kapacitou zhruba 60 - 70 ubytovaných, přičemž šlo o bývalou neobarokní vilu Heinricha Schichta. Nacházela se v poměrně rozlehlém a též poměrně zarostlém parku v ústecké čtvrti Vaňov. Vydržel jsem zde, s vynucenou reorganizační pauzou ze strany správy kolejí v rozsahu jednoho semestru, celých pět let studia. Původně šlo o kolej ryze chlapeckou, od počátku 90. let již smíšenou. Rukou pevnou, leč spravedlivou, zde správcoval pan Vácha. Nedílnou součástí pro pobyt zdejší bylo tágo! Ano, tágo. Ve společenské místnosti v přízemí objektu se kromě barevného televizoru Rubín nacházel i kulečníkový stůl, u nějž se mnoho večerů rovnou potkalo s ránem. Vášeň hráčská zkrátka někdy neznala mezí. Jinak finanční náročnost ubytování tehdy byla v souladu s okolním ekonomickým statusem. Čili v prváku na pokoji pro šest platba 15 Kčs za měsíc, v druháku na pokoji pro tři 33 Kčs za měsíc, třeťák a čtvrťák na pokoji pro dva za 50 Kčs za měsíc a páťák jsem zakončoval již v časech porevolučních sám na pokoji pro tři za 40 stále Kčs.
V objektu vaňovské koleje se v jeho přízemní části do roku 1989 též vynacházela Katedra vojenské přípravy, o níž jsem měl zmínku v 2. dílu Osmdesátek. Pro ubytované a zároveň tuto katedru absolvující to mělo značnou výhodu. Zatímco studenti z jiných kolejí sem museli v pátek na šestou dorazit MHD spojem číslo 15, tak zdejší před tou šestou na sebe jen hodili mundúr a šlo se na ranní nástup na dvůr koleje.
K životu studentskému osmdesátých let logicky patřily ústecké hospody a hospůdky. Pivko za dvě pade, k tomu nějaký ten párek, sekaná. Pro obyvatele koleje na Klíši byla legendou hospoda Na Hnátě. Pro nás, Vaňováky, restaurant Kotva ve Vaňově, případně jsme vyráželi mimo teritorium, většinou tam, kde byl opět kulečníkový stůl. Takže pod nádraží do Olšinek nebo na konečnou do Svádova k „bábě Hubáčkový“. Postarší paní v zástěře, která většinou povyhlédla před hospodu, kde měly točnu autobusy MHD a když viděla, že nás spoj vyklopil, tak už ode dveří volala: „No chlapci, to je dost, tak pojďte, pojďte!“ Pro studenty oboru dějepisného byla místem setkávání Formanka přímo naproti takzvané Zelené škole v ulici Malá hradební. No taky se nám párkrát stalo, že jsme ve škole měli mít přednášku nebo seminář od jedenácté hodiny a byla chvilka po desáté. Skočíme na jedno, na dvě, ono nám to potom lépe uteče. Jenže se taky stalo, že se nástup do semináře jaksi nepovedl, neb v hospodě se rozjela debata o všem možném a ejhle, najednou tu byla zavíračka!
Na koleji jsme o chvílích volna též sledovali televizi a pokud se v TV programu vyskytl nějaký tehdy atraktivní titul, byla společenská místnost na koleji zcela zaplněná. Typicky šlo například o filmy s Funésem, Richardem, Profesionály a další.
Bylo-li hezké počasí, nechaly se chvíle volna trávit na koupalištích na Klíši nebo v Brné.
Ne všechen volný čas byl v reálu časem „piva a her“, leč nastávala období předzkoušková, doprovázená lakonickými dialogy: „Pojď na jedno.“ - „Ses zbláznil, zejtra mám zkoušku.“ Nebo se jeden věnoval sepisování seminárních prací na psacím stroji značky Consul. K vypracování seminárky bylo nutné zajít si pro menší až větší kvantum knih do krajské knihovny, případně do archivu, kde si člověk musel věci opsat, překreslit, protože daný materiál si nebylo možné zapůjčit.
Dalším momentem bylo, kde na to všechno vzít? Pravda, po smrti mého otce mi stát československý vyměřil štědrý sirotčí důchod ve výši 340 Kčs měsíčně, ale chtělo to něco navíc. To něco navíc se, jak jinak, dalo vyzískat všelikými brigádami. Takže typicky pro prvák a druhák povinnou česáčskou chmelovou brigádou. V průběhu studia pak nepravidelnými odpoledními směnami v podniku Setuza na stáčírně olejů a balírně tuků (stovka čistého za směnu) a potom se nechat zaměstnat jako uklízeč na koleji, což nebylo vůbec špatně honorováno (sedm stovek čistého za měsíc).
Jistě, onen život studentský měl řadu dalších epizod a podepizod a všechny je sem nelze vměstnat.
Příště bych učinil drobnou odbočku směrem ke kulturnímu vyžití - co člověk četl a jakou hudbu poslouchal.
