Článek
Úvodem jen zkoriguji chybu, která se mi vloudila do textu předešlého - maturoval jsem nikoliv roce 1968, to jsem se narodil, ale v roce 1986.
Téhož roku jsem prošel úvahovým procesem, jakým typem studia navázat na to gymnaziální. Vzhledem k osobnímu neumětělství v oborech technických mě vždy táhlo směrem k historii, k dějinám. V respektu k značnému převisu poptávky nad nabídkou na Karlově univerzitě jsem ve výběru upřednostnil školu krajskou, tehdejší Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Ale ani zde to nebylo až tak růžové, neb na 25 volných míst aprobace český jazyk a dějepis se ve finále hlásily nějaké čtyři stovky uchazečů. Nu což, s chutí do toho!
Po absolvování přijímacích zkoušek a pohovorů se mi po nějakém čekání dostalo černého na bílém: „Vážený soudruhu, splnil jste podmínky pro přijetí, ale pro značný počet uchazečů Vás nepřijímáme…a v zákonné lhůtě máte možnost se proti tomuto rozhodnutí odvolat.“ O radu jsem šel za tehdejším Panem ředitelem, ano skutečně Panem s velkým P, gymnázia, který pravil: „Každopádně si podej odvolání, my za nás, za školu, taky napíšeme.“ Aby toho nebylo málo, o výsledek mého přijetí - nepřijetí na VŠ vyjevil zájem i můj tehdejší soused, předseda uličního výboru KSČ. Když jsem mu s nechutí přiznal, že mi to neklaplo, on k mému překvapení pravil: „Ty nejsi špatnej kluk, tak počkej, my tam něco napíšeme.“ Dodnes netuším, kdo a co ve prospěch mého odvolání zabralo, ale na sklonku léta jsem dostal pozvánku k slavnostní imatrikulaci.
Imatrikulace roku 1986. Místo konání - jeden ze sálů tehdejšího Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem. Povinnost dostavit se ve svazáckém kroji, jinak chlapče, děvče, rovnou zapomeň na studium. Takže tehdy opravdu bledě modré hemžení několika stovek budoucích studentů různých oborů, které tenkrát fakulta nabízela.
Pět let přede mnou. Celkem nějakých 52 dílčích zkoušek plus státnice na závěr. Zápočtů o něco více. V těch časech celkem jasně nastavený systém - na složení zkoušky máš celkem tři pokusy, škála hodnocení výborný - velmi dobrý - dobrý - neuspěl. Nedáš na třetí pokus, opakuješ ročník. Zaplať pán bůh jsem během studia jen dvě zkoušky opakoval na druhý pokus. Díky solidním výsledkům jsem od druhého ročníku pobíral takzvané prospěchové stipendium, buď 250 nebo 350 Kčs měsíčně. Na nejvyšší možné 500 Kčs jsem však nikdy nedosáhl.
Studium na VŠ nejen mně dopřálo setkat se s odborníky na slovo vzatými. Týkalo se to obou zvolených oborů, českého jazyka a literatury i dějepisu. Jmen by byla celá řada, ale namátkou Ludvík Kuba v oboru jazyka českého, Zoe Hauptová ve staroslověnštině a slavistice, Karel Tahal ve fonetice a fonologii. V dějepisné sekci Drahomír Koutecký na pravěk, Lenka Bobková na středověké české dějiny. A mnoho dalších. Trochu horší to bylo s povinným ideovým vzděláváním, které měli na starosti pedagogové z katedry základů společenských věd a marxismu-leninismu. Zde se až na výjimky vyskytovalo opravdu tvrdé rudé jádro. Z marxismu-leninismu jsme teoreticky též na závěr studia měli skládat státní zkoušku. Prakticky toto zametly listopadové události roku 1989.
Ještě jedno vzdělávací specifikum pro chlapce přinášel tehdejší vysokoškolský systém - katedru vojenské přípravy. Takže kdo nechtěl po ukončení VŠ absolvovat vojenskou službu v rozsahu 24 měsíců, ten měl možnost si v rámci dvou ročníků, třetího a čtvrtého, si v rámci katedry vojenské přípravy „odmazat“ 12 měsíců. Znamenalo to však během ročníku pátek co pátek obléci mundúr, absolvovat pořadová cvičení a po nich teoretickou výuku, což byl takový mix ideologických pouček, branné výchovy, civilní a vojenské obrany, ale též všeho kolem vojenských letadel. To v případě ústecké vysoké školy.
V dalším díle zavzpomínám na život studentský, na vysokoškolskou kolej v ústecké čtvrti Vaňov a na samotné Ústí nad Labem.
