Článek
Psal se rok 1975 a mně bylo sedm let. Táta se tři roky před tím vrátil z pracovní cesty do Indie, kde vydělal nějaké peníze. A jako fanoušek všeho rychlého se po nějakých peripetiích spojených s výběrem „něčeho rychlého“ rozhodl splnit si svůj sen - koupit si Chryslera - Simcu. Dozvěděl se, že brněnská Mototechna za nějakých 98.000,- Kčs má k dispozici tenhle zázrak, takže šup pro něj! Byl březen, já sáňkoval na cestě nad garáží a v tom se na cestě objevilo něco velkého, bílého, teda po cestě z Brna celkem špinavého - Chrysler 180! A z něj vystoupil celkem unavený, ale s jiskrou v oku, můj táta.
Tehdy byl naživu ještě můj brácha, který si tohodle auta nestačil užít, neb téhož roku tragicky zemřel. To poznamenalo náladu v rodině, nicméně v roce 1977 se rodiče rozhodli strávit dovolenou v socialistickém Bulharsku. Chrysler byl naložen vším možným proviantem, takže záď mu celkem slušně seděla u vozovky. Pamatuji, že tenkrát se to nelíbilo maďarské milici, protože při večerní silniční kontrole dálková světla ozařovala špici kostela v tamním městečku. Řešili to domluvou. Horší to bylo v Rumunsku, kde už tenkrát uskupení domů u silnice považovali za uzavřenou obec, avšak nijak neoznačenou. Táta nepatřil k nejpomalejším a tak, navzdory stavu rumunských silnic, mu byla naměřeno 150 km/hod. Dodnes mám ve vzpomínkách, jak rumunské milici kreslí na papír, že jimi vyměřená pokuta je mimo jeho možnosti, protože benzín, protože dovolená atd. atd. Když náčrtek zcela nepomohl, pomohla zpod sedadla vytažená cigárka Pall Mall, takže finále bylo za 100 lei. Cestu z Bulharska odkočírovala máma, protože tátovi začal zlobit žlučník (v reálu slinivka). Táta to definitivně zabalil v roce ´82 a auťák zůstal doma. Pravda, nedlouho po jeho smrti se začali slétat zájemci, že by „Krajzlera za třicet koupili, dyť je to jen starost…“. Nestalo se a o auto jsem se postupně začal starat i já. V roce 1986 jsem si udělal papíry na auto i moto a začal šoférovat tu úžasnou káru!
Ještě v osmdesátkách se o auto stran seřízení motoru a celkového servisu staral pan Jakubec z Lovosic. Simkař, z jehož garáže si pamatuji krásnou 1301, člověk, který měl auta „naposlouchaná“ a prostě věděl. O exteriér jsem se už staral já. I na socialistické benzínky se dostal finský vosk Korrek, sice náročný na rozleštění, ale materiál „erste Klasse“ dodávající karosérii lesk jako blesk. Někdy to bývalo horší se spotřebním materiálem, ale dalo se. Takže například z exkurze s VŠ do Prahy jsem z pražské prodejny Simky (tuším, že V Jámě) táhl komplet výfuk. Mimochodem, ten poslední jsem hned nový nastudeno přeplechoval pozink plechem, aby vydržel déle. Auto na sklonku osmdesátých let začalo papat víc oleje. Problém byl ve ventilových kroužcích - těsněních. Ta jsem sehnal a servis na Černokostelecké v Praze měl přípravek, kterým bez rozborky motoru tato těsnění vyměnil. Občas se nedaly sehnat originál svíčky Champion, takže - už nevím kdo - mi doporučil ekvivalent. Ruský, tedy sovětský, svíčky nomen omen "Ikra"! Dneska bych pověděl: „Ty vole!“ Ale motor po jejich montáži jako politý živou vodou a jel jako z praku. Navíc vydržely dlouho.
Samotné ježdění s autem bylo jednou velkou radostí. Náhon na zadní, motor vpředu. Hodně čitelný podvozek, v „plným“ krásné hvízdání gum v zatáčkách. Párkrát se mi stalo, že zadek uletěl, ale „kontra“ to rychle spravilo a autu nikdy nebylo ublíženo. Jenom podotknu, že v zimě stálo v garáži, díky čemuž neshnilo, protože antikorozní úprava odpovídala době zrodu. Co teda dost hnilo, tak to byl plech vpředu pod maskou, takže ten jsem všelijak futroval a lakoval. Nový zůstal v záloze.
Někde na sklonku devadesátek dostalo zásah šutrem od protijedoucího auta čelní sklo. Stalo se kousek pod Frýdštejnem u Turnova. Ťuk a bič na skle. Nové jsem sehnal z Nizozemí a tehdy vyšlo na nějaké čtyři tisícovky. Další komplikace začala působit palivová pumpa. Přestala těsnit a ředila olej benzínem. Takže bádání. Nová ze „Švajcu“ za 25 (tisíc). Jaj. Poté nějaké povídání se servisáky a vymyslela se předělávka na elektrické čerpadlo ze Škody 1203 a s relátkem z Avie. Náklad asi desetinový, ale fungovalo to. Hadice sání se taky časem začala rozpadat. Taky už nevím, kdo mi poradil, že tam pasuje hliníková z topení pro Tatru 815. A fakt že jo.
Rok 2007. Máma pravila, že to auto na ni je velký, že by to chtělo něco menšího. V daný čas mělo najeto něco přes 160.000 km a bylo stále ve skvělé kondici. Jediné co, že se už musel s citem řadit 2. rychlostní stupeň, protože jeho synchron byl už opotřebený. Už doba internetová, takže inzerát do rubriky „prodej“. Za sto. Prohlížejících bylo dost, reálných zájemců nula. Cesta do Jablonce, kde jsem na parkovišti u Kauflandu viděl oříškově hnědou „sto osmdesátku“. Za stěrač jsem dal ručně psaný vzkaz, že když tak něco takového mám k prodeji. Kluci z Jablonce se stavili ještě téhož dne a dohodili kupce až z Valašska. Ten si milované fáro odvezl. Ale myslím, že se dostalo do opravdu dobrých rukou, jakkoliv se mi po něm stýská dodnes. Ale na francouzská auta jsem nezanevřel a proháním Renaulty. Jen mi na to nesmí přijít hlídka PČR :-).
V 2025 všem přeji jen šťastné kilometry bez patálií a milovníkům starých dobrých časů dostatek benzínového aroma!
