Článek
Když se v 18. století začala domovní čísla plošně zavádět, nebylo to kvůli pohodlí obyvatel. Šlo o přísný státní zásah, který měl úřadům usnadnit výběr daní a evidenci rekrutů do armády.
Představit si orientaci v dnešním hustě obydleném městě bez číselných adres je téměř nemožné. V minulosti však lidé navigovali své okolí čistě pomocí orientačních bodů, profesí nebo jmen majitelů.
Běžné instrukce k nalezení obydlí zněly například tak, že se jedná o třetí dům za pekařem, dům s červeným štítem naproti kostelu nebo stavení, kde bydlí kupec s látkami. Větší města využívala takzvaná domovní znamení – malované či vytesané symboly na fasádách, jako byly uličky U Tří lilií, U Černého slona či U Zlatého klíče.
Ačkoliv se objevily pokusy o očíslování dříve, jako například v Paříži na mostě Pont Notre-Dame v roce 1463, plošný a systematický systém adres začal vznikat až v průběhu 18. století.
Hlavním důvodem nebylo usnadnění orientace cizincům, nýbrž snaha vlád získat kontrolu nad obyvatelstvem a majetkem. Státní aparát potřeboval nástroj pro přesný výběr daní z nemovitostí, doručování úřední pošty a zejména pro vojenské účely.
V Habsburské monarchii, pod kterou spadaly i české země, vydala panovnice Marie Terezie v únoru roku 1770 dekret o plošném číslování domů. Celá akce byla přímo spojena s prvním sčítáním lidu, evidencí koní a mužů schopných vojenské služby.
Zavedení čísel tak bylo vnímáno spíše jako policejní dohled a uvalení nových povinností.
Samotné provádění číslování probíhalo z dnešního pohledu netradičně. Vojenské komise postupovaly v jednotlivých obcích chronologicky tak, jak do vesnice či města přicházely.
První číslo dostala nejvýznamnější budova na okraji obce, obvykle panské sídlo, rychta nebo fara a následně komisaři obcházeli vesnici v kruhu nebo po jedné straně ulice a čísla psali křídou přímo na vrata a fasády.
Tento systém měl však zásadní nevýhodu: jakmile se v obci postavil nový dům, dostal jednoduše další v pořadí nejvyšší číslo, bez ohledu na to, kde fyzicky stál. V průběhu let tak v rostoucích městech vznikl obrovský orientační zmatek, protože vedle sebe mohly stát domy s číslem 5 a 340.
Z tohoto důvodu byl v druhé polovině 19. století zaveden doplňkový systém takzvaných čísel orientačních. Ta už nerespektovala stáří budovy, ale její reálnou polohu v rámci konkrétní ulice. A tehdy se ustálilo pravidlo, že jedna strana ulice má čísla lichá a druhá sudá.
T, proč v České republice a na Slovensku dodnes na domech běžně nacházíme dva odlišné barevné štítky – červené číslo popisné a modré číslo orientační.
Použité zdroje:
- Anton Tantner – Historické monografie o zavádění domovních čísel v habsburské monarchii a sociálních dějinách evropské byrokracie
- Národní archiv ČR – Dokumenty k tereziánskému katastru, konskripci obyvatelstva a patentu o číslování domů z roku 1770
