Krev a pomsta diktátora: Jak se Stalinovy děti pokusily utéct z klece Kremlu

Všechno to začalo v samotném srdci komunistického impéria – za chladnými zdmi moskevského Kremlu. Zatímco miliony sovětských občanů prožívaly budovatelské nadšení doprovázené brutálními čistkami, v přísně střežených rezidencích vyrůstala nová generace elit. Na první pohled by se mohlo zdát, že děti Josifa Stalina měly zajištěný život plný neomezených privilegií, luxusu a té nejlepší péče.

Realita však byla diametrálně odlišná. Nejstarší syn Jakov, narozený z prvního manželství s Jekatěrinou Svanidzeovou, zažíval od svého otce místo lásky jen neustálé ponižování. Stalin v něm viděl slabého a nerozhodného mladíka, kritizoval každý jeho krok a dovedl ho až k pokusu o sebevraždu. Když se Jakov jako mladý ze zoufalství střelil do hrudníku, kulka minula srdce a on přežil. Reakce jeho otce vstoupila do dějin jako vrchol otcovského cynismu.

Podle několika svědectví měl Stalin na synův pokus o sebevraždu reagovat posměšně. Přesná slova se však v pramenech liší. Chladný systém diktátora neukázal lidskou tvář ani vůči vlastní krvi. Jakov po tomto incidentu dokonce chvíli pracoval jako obyčejný dělník, jen aby byl od despotického otce co nejdále

Pak ale přišel rok 1941, nacistická invaze do Sovětského svazu a s ní nejtemnější zkouška Stalinova rodového klanu. Jakov narukoval jako dělostřelecký důstojník do Rudé armády, ale hned v prvních týdnech chaosu padl do německého zajetí. Pro nacistickou propagandu to byla absolutní bomba.

Německá strana prostřednictvím svých představitelů navrhovala výměnu Jakova Džugašviliho za polního maršála Friedricha Pauluse,kterého Sověti zajali u Stalingradu. Stalin nabídku odmítl. V tu chvíli se ukázala neúprosná realita stalinské doktríny. „Nevyměním maršála za poručíka,“ pronesl tehdy diktátor chladnokrevně a nechal svého syna napospas osudu.

Podle odtajněných spisů navíc Stalin nechal Jakovovu manželku Julii okamžitě zatknout a poslat do gulagu jako příbuznou „zrádce vlasti“, protože podle sovětských zákonů se voják nesměl nechat zajmout živý. Podle nejčastěji uváděné verze zahynul v dubnu 1943 u elektrického oplocení tábora Sachsenhausen poté, co jej zastřelila stráž. Okolnosti jeho smrti dodnes nejsou zcela objasněny.

Zcela jinou trajektorii, avšak se stejně fatálním koncem, dostal do vínku mladší syn Vasilij. Narodil se v roce 1921 a díky svému slavnému příjmení postupoval vojenskou hierarchií sovětského letectva raketovou rychlostí. Během války se stal generálem, pořádal divoké večírky, utrácel státní peníze a nikdo z nadřízených mu kvůli strachu před jeho otcem neodvážil odporovat.

Vasilij byl naprosto nekontrolovatelný – jednou nechal zorganizovat vojenský letecký den za extrémně špatného počasí jen proto, aby se předvedl, což skončilo tragickou havárií několika letadel. Jeho nejšílenějším kouskem však bylo, když po druhé světové válce v podstatě unesl armádní klub VVS.

Když v roce 1950 spadlo letadlo s elitním armádním hokejovým klubem VVS Moskva a všichni hráči zahynuli, Vasilij nehodu před svým otcem utajil. Strachy zfalšoval zprávy, během pár dní tajně sestavil úplně nový tým z jiných hráčů a Stalinovi namluvil, že se nic nestalo. Jenže dějiny zaúřadovaly hned po Stalinově smrti v roce 1953.

Nové politické vedení v čele s Chruščovem zbavilo Vasilije veškeré ochrany. Skončil v izolaci, byl obviněn ze zneužití pravomocí a po letech v krutém vězení Vladimirský centrál zemřel v pouhých čtyřiceti letech na totální selhání organismu spojené s alkoholismem. Byl to klasický příklad člověka, kterého absolutní absence hranic a tíha rodového jména nakonec úplně semlely.

Nejsilnější technologický šok pro sovětskou propagandu ale připravila Stalinova jediná a milovaná dcera Světlana. V dětství ji otec hýčkal, říkal jí „vrabeček“ a hrál s ní bizarní hru, kdy mu malá Světlana psala rozkazy typu „nařizuji ti vzít mě do kina“ a mocný diktátor jí s úsměvem odepisoval: „Poslouchám a podřizuji se, tvůj chudý tajemník“. Jenže pohádka skončila, když bylo Světlaně šest let a její matka Naděžda spáchala sebevraždu.

Malé dceři namluvili, že matka zemřela na zánět slepého střeva. Pravdu o tom, že se její matka zastřelila kvůli Stalinově krutosti, se Světlana dozvěděla až v patnácti letech z náhodně nalezeného západního časopisu. Tehdy v ní dozrál plán na tichý odboj. Po odhalení skutečného rozsahu otcových zločinů využila v roce 1967 oficiální cestu do Indie.

Přímo v Dillí v noci utekla na americkou ambasádu, požádala o azyl a emigrovala na Západ. Její útěk byl pro komunistický režim absolutní mezinárodní blamáží. V USA napsala knihu Dvacet dopisů příteli, která se stala celosvětovým bestsellerem a udělala z ní milionářku. Většinu vydělaných peněz rozdala na charitu, protože z nich cítila krev. Ukázala celému světu, že touha po svobodě dokáže přelstít i ten nejstřeženější totalitní aparát.

Drsný střet s realitou a rozpad impéria v devadesátých letech minulého století pak Stalinovu rodinu definitivně roztříštil do dvou protichůdných světů. Zatímco v Rusku vnuk Jevgenij Džugašvili až do své smrti agresivně obhajoval dědečkův odkaz a neúspěšně žaloval historiky, na Západě zvolili úplně jinou taktiku.

Světlo na konci tunelu a klidný život našla Světlanina dcera Olga Petersová, která v Americe přijala jméno Chrese Evans. Dnes tato žena žije v americkém Portlandu a vizuálně byste ji se Stalinem nespojili ani v tom nejdivočejším snu. Je to potetovaná buddhistka s punkovou vizáží, nosí piercingy, extravagantní účesy a provozuje malý krámek se starožitnostmi a duchovními předměty.

Když se jí novináři ptali na jejího dědečka, prohlásila, že Stalin pro ni nebyl žádný vůdce, ale zkrátka jen monstrum, které zničilo její rodinu. Tento tah vyvolal fascinaci – přímá vnučka největšího tyrana žije život, který je absolutním protipólem všeho, co její dědeček budoval. Ukázala tak, že vůle obyčejných lidí dokáže zvítězit nad nepřízní osudu a začít znovu od nuly. Slavné jméno sice otevíralo dveře do médií, ale tito lidé toužili po jediném: uniknout z věčného stínu minulosti a najít svůj vlastní kousek svobody.

Použité zdroje