Proč je Hoštická trilogie naší druhou Popelkou?

Tento týden jsem narazila na něco z úplně jiného soudku. Na film, u kterého byste hlubokou psychologii hledali asi stejně marně jako logiku v letním počasí. Na legendární komedii Slunce, seno, jahody.

A právě tehdy mě to trklo. Kolem málokterého díla české kinematografie se totiž vznáší tak obrovský oblak pokrytectví, jako právě kolem jihočeské trilogie Zdeňka Trošky.

Zeptejte se v jakékoliv intelektuální společnosti na film Slunce, seno… a dočkáte se povýšených úsměvů, protočení panenek a pohoršených řečí o pokleslé zábavě, fekálním humoru a laciné estrádě. Podle filmových kritiků jde bezmála o hřích proti filmovému umění.

Jenže pak nastane víkend, jedna z komerčních televizí nasadí Škopkovou, drbnu Kelišovou a faráře Otíka do hlavního vysílacího času a stane se zázrak. Křivky sledovanosti vystřelí k nebesům. Miliony Čechů usednou k obrazovkám a s prstem v misce s brambůrkami se znovu a znovu smějí fackám na dvoře, létajícím postelím a Škopkové řvoucí z okna.

Jak je možné, že něco, co v anketách tak strašně odsuzujeme, v reálném životě tak bezmezně milujeme?

Pravdou je, že Troškova trilogie funguje jako taková naše druhá, sice trochu uřvaná a zpocená, ale nesmírně upřímná Popelka. Zdeněk Troška totiž nechtěl natočit hlubokomyslné drama pro festival v Cannes. Natočil film o nás. O lidech z masa, kostí a zástěr, se všemi našimi chybami, drby na návsi, závistí přes plot, ale i nefalšovanou sousedskou pomocí, když jde do tuhého.

Hoštice nejsou vymyšlený svět. Je to destilát české vesnice osmdesátých a devadesátých let, podaný s takovou nadsázkou, že ho prostě nejde brát vážně. A v tom je ta úleva. Žijeme v době plné korektnosti, tabulek, stresu v korporátech a neustálého tlaku na to, abychom byli dokonalí. A pak zapnete televizi, kde babička na posteli ujíždí po silnici, a vy si konečně můžete vydechnout. Tady se na nic nehraje.

Naše neustálá potřeba hrát si před ostatními na kulturní znalce, kteří sledují výhradně severská dramata v původním znění, je vlastně unavující. Přitom přiznat, že člověk zná nazpaměť hlášky jako „Neseď na tom slunku, nebo zblbneš jako ta tvoje sestra!“ nebo „Už se to nese, paní kněžno,“ neznamená, že máme nízké IQ. Znamená to jen, že máme smysl pro český specifický humor.

Troškovy komedie přežily režimy, revoluce i střídání generací. Děti, které se dnes smějí fackám v Hošticích, přitom původní reálie vůbec nezažily. Přesto to funguje. Možná je na čase odhodit to naše typické pokrytectví, přestat se v recenzích tvářit jako profesoři estetiky a na rovinu si přiznat: Slunce, seno je prostě naše. A je to tak v pořádku.