Článek
V posledním článku jsem psala o metodě takzvané „ohrádky pravidel“. V „ohrádce“ se dítě pohybuje svobodně, pokud neporušuje domluvená pravidla, obrazně řečeno. Výhodou tohoto přístupu je, že se děti postupně učí samostatnosti, ale i odpovědnosti za své chování. Základním předpokladem je vzájemná důvěra mezi rodiči a dítětem.
Na základě komentářů u předchozího článku bych chtěla zdůraznit, že rozumím tomu, že v situacích, kdy jde o zdraví nebo život, chtějí rodiče dítě opravdu důrazně upozornit. Ale i v takových případech jde o celkovou úroveň interakce s dítětem - pokud dítě neustále okřikuju nebo zvedám hlas pro každou prkotinu, pak je těžké opravdu zapůsobit jinak než pohlavkem nebo plácnutím přes zadek. Když se budu v běžných situacích (neuklizené hračky, ušpiněné oblečení, ztracené věci,…) snažit zachovat klid a nekřičet, pak v opravdu nebezpečné situaci bude zvýšený hlas a důrazné upozornění dostatečně silný prostředek.
Vodítko
Na rozdíl od „ohrádky“ jsem si způsob, který používají někteří rodiče, pojmenovala „vodítko“ - spočívá v tom, že dítě dopředu moc neví, jak se v určité situaci chovat, ale je matkou/otcem neustále korigováno. V podstatě to je permanentní konflikt. Myslím, že to není úplně dobrý postup, protože dítě se neučí samostatnosti a odpovědnosti. Buď je pasivní, protože neví co je správně, nebo naopak agresivní, protože má pocit, že se tak dokáže lépe prosadit.
Každé dítě je jiné, má různý temperament a různé vlohy. Některé děti poslechnou, když jim rodiče nebo třeba učitelka vysvětlí, že něco nemají dělat, protože to je nebezpečné. Jiné děti si to vyslechnou, ale stejně si to chtějí sami vyzkoušet (tak se mimochodem chovají i někteří dospělí). I proto je důvěra velmi důležitá, aby se děti nebáli rodičům svěřovat své nápady a plány.
Respekt
Další věc, kterou považuju za důležitou, je dítě nekritizovat jako osobnost, ale jen to co dělá. Příklad - neříkám: „Jsi nepořádný/á, musíš si uklidit pokoj.“ Ale požádám ho/jí: „Ukliď si hračky ve svém pokoji, protože když potřebuju vyluxovat, nemůže se na podlaze nic povalovat“. Samozřejmě je třeba komunikaci přizpůsobit podle věku dítěte.
A rozhodně nikdy neříkám dítěti: „Jsi hloupý/á, zlobivý/á,…“, nebo „Nemám tě ráda, protože zlobíš,“ nebo „Ty mě trápíš.“
Myslím, že obecně bychom se všichni v kontaktu s jinými lidmi měli snažit o více tolerance a empatie. A při případných diskuzích argumentovat věcně, ne urážet. Existuje jedno přísloví, které opravdu dobře funguje, a můžeme se podle něj řídit skoro ve všech situacích: „Co sám nemáš rád, nedělej druhému“. A platí to i ve vztahu rodičů a dětí.
