Článek
Během období socialismu měla většina lidí se „systémem“ - státem, politikou a politiky spojené více negativní než pozitivní asociace. Nadšení z možnosti svobodně volit a vybrat si své skutečné reprezentanty po roce 1989 postupně vychládalo, i když významná část veřejnosti stále považuje účast ve volbách za svou občanskou povinnost a možnost, jak ovlivnit veřejné dění.
Řada lidí by ráda volila „dobré politiky“ - slušné, odpovědné lidi s kvalitním vzděláním, a přála jim adekvátní ohodnocení, bohužel není moc z čeho vybírat.
Kam směřujeme?
V posledních letech se část populace přiklání k tzv. populistickým hnutím (aktuálně až polovina - průzkum veřejného mínění 9/2024)
Populismus je definován jako „politický přístup spočívající ve snaze oslovit běžného člověka, který se domnívá, že vládnoucí skupiny nehájí či přehlíží jeho zájmy“ [Oxford Dictionaries]. Čím dále více lidí tak nevnímá politiky jako představitele svých zájmů, ale elity, které stojí proti nim.
Zkušenost z jiných zemí Evropy nebo například z jižní Ameriky bohužel ukazuje, že představitelé populistických hnutí ve skutečnosti sledují jen své vlastí zájmy, a pokud se dostanou k moci, směřují často k autoritářskému způsobu vládnutí, kterým jen posilují svou mocenskou pozici ne k všeobecnému, ale pouze vlastnímu prospěchu.
Proč k tomu došlo a proč to voličům populistických hnutí nevadí?
Podle mého názoru to byl vliv několika faktorů (bez ohledu na to, že podobná situace je i v dalších evropských zemí):
1) Negativní vnímání všeho „levicového“ po roce 1989, z toho plynoucí těžká pozice strany Sociální demokracie, která se nedokázala během doby přetvořit v moderní stranu na středo-levé straně politického spektra. Její potenciální voliči skončili u populistických stran a hnutí.
2) Ideologie ODS, která slovně prosazovala „štíhlý“ stát, ale reálně vytvořila (společně se sociální demokracií) klientelistický kapitalismus, který je u nás po Rusku nejhorší na světě (Index The Economist). „Díky“ velkému propojení byznysu a politiky je to přílišný vliv politiků na rozhodování na lokálních i celostátní úrovni, který ve skutečnosti prodražuje nebo přímo blokuje efektivní realizaci velkých projektů (digitalizace, dálnice, reforma zdravotnictví a důchodového systému…), a zároveň představuje velké příležitosti pro korupci.
3) Nedůvěra státu vůči občanům - v naší společnosti je zakořeněné (možná už od Rakouska-Uherska) přesvědčení, že lidé budou jednat spíše podvodně než odpovědně. Z toho vyplývá česká záliba ve vymýšlení složitých zákonů a vyhlášek, které definují, co všechno občan musí a nesmí, dále množství potvrzení, které je potřeba dokládat předem. Přitom obecně platí, že čím jsou pravidla jednodušší, tím je snazší je vymáhat.
Navíc čím nižší sociální status člověka, tím větší nedůvěra státu k němu (nebo se věří více podnikatelům než zaměstnancům). Na druhé straně podnikatelé a zaměstnanci v soukromé sféře často považují pracovníky veřejné správy (zejména úředníky) za neproduktivní a zbytečné.
Možná kdyby měl stát větší důvěru ve své občany, a politici by omezili svůj vliv (ve prospěch odborníků nebo tržního mechanismu, podle situace), mohla by státní správa být štíhlejší, efektivnější, levnější a méně korumpovatelná. A společnost by rozuměla tomu, že kvalitní lidi je nutné dobře zaplatit.
Závěr
Přibližně polovina veřejnosti by současné vládnoucí politiky nevolila (volila by strany z opozice). Významná část druhé poloviny by je také nevolila, kdyby měli ještě jinou alternativu. V této situaci je jasné, že argument „kvalitním lidem na špičkové úrovni musíme nabídnout adekvátní plat“ neplatí.
To, co lidi do politiky přitahuje, není plat, ale moc a výhody s ní spojené. To možná platí všude, ale v Česku víc.
