Článek
Znáte to, ráno vstanete, i když se vám vůbec nechce. Snažíte se ukecat čas, aby vám dal ještě šanci. Jen pět minut. Tři. Jednu. Cokoliv. Ale čas je neúprosný. A ještě více neúprosný je váš šéf. Okamžitě se vám v hlavě vybaví obraz vašeho nadřízeného, který v ruce hřímá damoklův meč s výrazem člověka držícího budík a huhlá: „Vstávej, je čas.“ A tak vám nezbude nic jiného, než zvednou peřinu, vysunout nohy a posadit se na kraj postele. To je ostatně výkon, který by se měl začít zapisovat do sportovní aplikace, kterou teď mám na svých hodinkách.
V tu chvíli hledáte pomoc. Důvod vstát. Nějaký smysl existence.
Vzápětí dorazí myšlenka, kterou důvěrně znáte, protože se opakuje každý den.
Kafe.
Potřebuju kafe.
Nejlépe hned.
Problém s kávou je ten, že jakmile začneme vyhledávat tu kvalitní, přestanou vám ostatní stačit. Začínali jsem kdysi u automatů s kávovou vodou netušíce, že s ní má společnou hlavně barvu. Doma byl pořádný turek. Lógr musel mít patřičnou výšku, jinak na vás hostitel zjevně šetřil. Na druhou stranu se z toho dalo snadno odvodit, kam už příště nechodit.
Pak přišly první kávovary. Hodně lidí si pořídilo kapslové přístroje a brzy zjistilo, že za samotné kapsle nejspíš zaplatili víc než za celý přístroj, dovolenou a měsíční rozpočet na benzín. Pokoutně plnit kapsle se nevyplatilo, izolepa nebyla lákavým chuťovým doplňkem.
V práci jsme přežívali, a někde dále přežíváme, na kávě instantní. To je samostatná kapitola. Není to úplně káva, spíš takové nouzové opatření.
Dlouho jsme se vyhýbali obchodům, kde se prodávala jenom káva. Působily podezřele a člověk měl pocit, že tam může vstoupit jenom někdo, kdo má doma mlýnek, zahřívá hrnky a je zkrátka znalý tajemství kávy.
A pak přišly Vánoce.
Pod stromečkem se objevil kávovar. Protože co také koupit člověku, který už skoro všechno má? Děti vyrostly, hypotéka se tváří, že brzy skočí, a tak nastal čas myslet jinak. Nebo alespoň na pěnu, která obepíná šálek jako malý bílý polštářek po náročném dni.
Pro někoho to byl rébus. Pro někoho bylo fajn si napsat krátký návod zahrnující základní verzi nejoblíbenější kávy, protože počet tlačítek a možností připomínal kalkulačku. Pro jiného příjemná změna. Obohacení rutinního života o nového člena domácnosti.
A v tu chvíli se otevřel nový svět.
Svět arabiky, robusty, pražení, hořkosti, kyselosti, oříškových tónů, čokoládových tónů a vět, které byste dřív nevěřili, že vyslovíte. Třeba „tato káva má lehký ovocný dozvuk“ nebo „u této můžete pocítit chuť karamelu a lískových ořechů“.
A tak se z vás nečekaně stanou lobbisté za kvalitní kávu. Příjemné malé kavárničky po cestě autem vašemu návyku výrazně pomohly. Najednou už si člověk nemůže jen tak dát kávu u benzínky. Tu, která stojí skoro stejně jako ta v malé kavárně. Prostě to už nejde, začne vám připadat nedostatečná. A také začnete být rozmazlení.
Vrchol mé kávové kariéry přišel v Dubaji, kde jsem jednou pila kávu se zlatem.
Ano, se zlatem. Ne se skořicí, ne s karamelem, ne s ovesným ani jiným lékem. Se skutečným zlatem. Tedy alespoň doufám, že se skutečným.
Přinesli mi šálek. Na pěně se leskly zlaté vločky a já se na dívala se zvědavostí Východoevropanky. Ocitla jsem se na tenké hranici mezi luxusem a návštěvou gastroenterologie. První myšlenka byla: „Cože?“ „Opravdu zlato?“. Druhá hned po ní: „A může se to vůbec jíst?“ Protože, přestože jsem „světová“ žena, nebyla jsem si jistá a moje trávení je nastavené nějak více prostěji. V hlavě se mi rozběhla porada všech zainteresovaných orgánů. Žaludek mlčel. Oči hleděly. Játra byla v pozoru.
A já dál seděla v Dubaji, kolem mě slunce, luxusní hotel pro zvané, mramor, palmy a lidé, kteří vypadali, že zlato konzumují už od školky. A já, Češka na výletě, jsem přemýšlela o tom, jestli se to nějak odrazí na mém těle. Třeba jestli se po vypití kávy stanu hodnotnějším člověkem. Nebo zda budu při bezpečnostní kontrole na letišti pípat.
Mimochodem, nepípala jsem.
Opatrně jsem vzala šálek do ruky. Káva voněla moc krásně. Zlaté šupinky se třpytily a já si připadala slavnostně. Pak se ozvala praktičnost.
Přece to tady nenechám. „Když to pijí oni, můžu i já!“
První doušek byl výborný, zlato nebylo tvrdé, neřezalo ani nedrhlo v krku. Nemělo vlastně žádnou chuť. To mě trochu zklamalo. Člověk čeká alespoň náznak bohatství. Třeba volání švýcarské banky. Na mém akciovém portfóliu se nic neudálo, žádné plus ani mínus. Jen dobrá káva a v ní ozdoba. Přemýšlela jsem, že je škoda, že si to nemůžu napsat třeba do životopisu. Zkušenost s konzumací zlata: ano. To by přece mohlo zapůsobit.
A možná právě tehdy mi došlo, že káva je vlastně směsí několika věcí a pěkně to s námi umí. A v tom je káva vlastně trochu nebezpečná. Umí zahrát na emoce, umí změnit energii a tvářit se jako společenský rituál. Když si dáme hrnek kávy, cítíme se lépe. Kofein zbystří mysl, otevře obzory a rozsvítí v hlavě. To, co ještě před chvílí bylo v mlze, vypadalo šedě a neurčitě, se najednou ukáže v plném světle. Bohužel někdy doslova.
Noční pupínek od komára je najednou jako pyramida uprostřed tváře. Kruhy pod očima získají geografickou hloubku. Člověk pochopí, že když se rozsvítí, má někdy chuť zase zhasnout.
Káva je také společenská smlouva.
„Dáme si kafe?“ většinou neznamená jen prosté „vypijeme horký nápoj.“ Znamená to, že se sejdeme a promluvíme si, na chvíli utečeme z běžného provozu. Je to vlastně záminka k blízkosti. Zakopaná válečná sekera a forma příměří.
U kávy se dá odpustit.
U kávy se dá stěžovat.
U kávy se dá radovat.
U kávy se dá i naštvat.
Tou zrádnou složkou je kofein, který se s námi chce kamarádit. Celoživotně. Nejlépe několikrát denně. Aby nás nalákal, schová se do nápoje, který tak krásně voní. A my mu na to skočíme. Dobrovolně, rádi a opakovaně. Každé ráno znovu a znovu.
Jenže možná není to nejopojnější samotný kofein.
Možná je nejopojnější ta chvíle, ten okamžik. Ten pocit, když držíte hrnek a malou chvíli nemusíte nic. Nemusíte plnit povinnosti. Nejste zaměstnanec ani pohotovostní služba. Nejste v tu chvíli ani jinou rolí.
Jste jen člověk s kávou. A to je překvapivě uspokojující funkce i okamžik.
Nemusíte být v tu chvíli výkonní. Nemusíte mít odpovědi. Nemusíte vědět, co bude za hodinu. Vlastně je káva taková kotva v čase uprostřed různě silných mořských bouří. V tu chvíli patříte jen sobě.
A možná právě proto miluju vůni ranní kávy. Protože dříve, než začne nový den, mám čas si uvědomit, že jsem tady taky já. A pak i můj milovaný svět.
