Článek
Můj kutloch s výhledem na lidstvo
Mám malý byt. Realitní kancelář tomu říkala „útulný moderní byt v tiché části města“. Já tomu říkám láskyplně kutloch. Je to můj prostor na práci. Tedy původně měl být. Když jsem ho poprvé viděla, byla jsem nadšená. Moderní byteček. Tichý kout města. Okno do zeleně. Představovala jsem si, jak u toho okna budu psát. Jak mi ranní, polední i večerní světlo dopadá na klávesnici, já usrkávám kávu, připadám si jako důležitá spisovatelka a skládám věty tak krásně, že si je sama musím znovu a znovu číst. Jenže život má lepší smysl pro pointu i humor než realitní makléř.
Sotva jsem se zabydlela podle svých představ, začali mi přímo pod okny budovat dětské hřiště. Ne lavičku, ne záhonek, ne fontánku, která by krásně zurčela, ale hřiště. Jediné široko daleko, takže o jeho využití nemůže být nejmenších pochyb. S prolézačkami, houpačkami, skluzavkami a budoucím zvukovým doprovodem.
Aby bylo jasno, děti mám ráda a celý život s nimi pracuji. Mám k nim vztah, pochopení i respekt, dokážu jim pomáhat i ve chvílích, kdy to ostatní vzdávají. Vím, že dítě není malý dospělý, ale bytost, který dokáže v pěti minutách vystřídat radost, vztek, hlad, žízeň, touhu i potřebu naplnit prostor sám sebou.
Ale přiznávám, že když mi pod oknem začali vrtat první konstrukce, v hlavě mě běžel obraz, jak sedím u PC, píšu a slyším: „Mami, on mi vzal lopatičku.“ Bylo těžké nezačít to brát jako zradu.
Po několika dnech jsem začala hledat význam toho, co se právě s mým útočištěm stalo a začala jsem se dívat. A po několika dalších dnech mi došlo, že mi pod oknem vznikl poznámkový blok.
Živý, generační a bez reklam. S neomezeným počtem epizod a se solidním obsazením. Každý den přichází nové a různě dlouhé díly.
Maminky a vlastně i tatínci přicházejí nejčastěji zatím po jedné. Občas se najdou dvojice, což je samozřejmě vyšší forma hřištní existence. Děti se hned rozběhnou k prolézačkám. Matka zůstane stát na okraji a v jediném okamžiku vyhodnotí všechno: skluzavku, houpačky, cizí děti, rodiče, lavičku, stín, riziko pádu. Dítě obíhá atrakce, matka si po chvíli sedne a lavičku. Nejprve své dítě pozoruje a pak po nějaké době vytáhne mobil. Dřív jsme mobily neměly. Měly jsme pitíčko, piškoty, rohlíky. Ale to je evoluce. Dítě velmi často volá: „Mami, koukej!“ Matka zvedne hlavu. „Krásný.“ „Mami, koukej teď!“ „Krásný.“ „A teď?“. „No ty jsi šikulka.“. Po dvanáctém koukej už matka říká krásný do prostoru automaticky. Někdy dokonce dřív, než dítě položí otázku. Přemýšlím nad tím, že i já jsem tam ještě nedávno byla. Také jsem seděla na lavičce s výrazem ženy, která automaticky odpovídala, a přitom byla hlavou někde jinde. Také jsem říkala, že ještě jednou a pak půjdeme. Možná tak sedmkrát.
„Pojď, už půjdeme.“ „Ne, já ještě nechci. „Ne.“
„Musíme.“
„Pojď, doma čeká tatínek.“
„Ještě chvilku.“
„Pojď, koupím ti lízátko. (Případně, něco ti ukážu.).“
Dítě se zastaví. Diplomacie začíná fungovat.
Podobné rozhovory jsou věčné, vedly jsme je my, vedou je naše děti a vedly je naše babičky. Každá generace si myslí, že je úplně jiná a hlavně originální. Mění se účesy, móda, vznikají nová slova, ale základní scény zůstávají pořád stejné.
Dítě nechce ze hřiště. Matka chce ze hřiště. Probíhá vyjednávání.
Naše hřiště má specialitu. Zamykací část. Je tam oplocený prostor, do kterého si půjčíte klíč. Můžete si tam házet míčem, hrát volejbal. A právě tam se objevila jedna specifická postava. Logistická matka.
Přijde s dítětem, odemkne hřiště, dítě pustí dovnitř a zamkne. Chvíli brouzdá kolem s mobilem a najednou odejde. Dobře, říkám si, asi něco zapomněla. Za šest minut přijde s dalším dítětem. Odemkne hřiště, dítě vpustí dovnitř, zamkne. Mám pocit, že sleduji profesionála. Za dalších deset minut její nepřítomnosti přichází s třetím dítětem. Odemkne, doručí, zamkne. Měním se v komentátora logistické reality show.
V hlavě mi naskakují otázky. Kolik jich asi ještě má? Vodí je sem podle věku? Děti v době, kdy je matka pryč visí na vratech, lomcují klikou a lezou po dřevěných konstrukcích, které vypadají čerstvě natřené a touží ještě po pár dnech odpočinku. Přemýšlím, zda nespadnou, nebo spíš za jak dlouho spadnou. Dál přemýšlím, kudy jim pak budu muset běžet na pomoc, bude-li to vážné.
A pak mi to dojde. Možná tu to hřiště mělo být. Možná mi přineslo odstup, možnost naučit se myslet jinak. Ještě „nedávno“ jsem byla součástí děje, teď ale vidím celý obraz. Vidím děti, které žijí přítomností a myslí si, že svět je skluzavka. Vidím matky, které by si rády sedly do ticha a nikomu nic nevysvětlovaly. Vidím nové generace, které se tváří originálně, zatímco opakují stejné rituály v novém oblečení a novém účesu. A vidím sebe, jak jsem si tím vším prošla a přežila natolik dobře, že se tomu dnes můžu smát.
A uvědomuju si, že je to dar. Každý ten jeden okamžik je dar. Jen v tu dobu, kdy ho prožíváme to ještě nevíme. Dobré je, že už dnes nepotřebuji být v každé scéně hlavní postavou. A já teď vím, že můj kutloch není úkryt před světem. Je to výhled do světa. A tak píšu. Za zvuku dětského smíchu, houpaček, mateřských úplatků a vět, které začínají: „Když půjdeš hned, tak… .
Myslím, že jako inspirace je to hřiště výborné. Jen trochu víc křičí. A já přemýšlím, jestli někde poblíž byla v době, kdy jsem na hřiště chodila já, také nějaká žena. Žena, která se na nás dívala a věděla víc. A pamatujete si, že svačina od druhých vždycky chutná nejlíp?
