Článek
Blíží se to a nejde to zastavit. Nejdřív se hlásí úplně nenápadně v rozhovorech kamarádek. U kávy, u vína, mezi řečí, někde mezi větou o dětech a stížností na koleno. V tu chvíli většinou mlčím a vlastně nevím, jak na to reagovat.
Ženy o tom mluví s výrazem zkušených horolezkyň, které už zdolaly vrchol a teď stojí nahoře s praporem v ruce, větrem ve vlasech a nápisem „Já už vím“ na čele. Někdy to naopak zní jako výhružka, jindy jako tajné zasvěcení.
„Počkej, až ti bude padesát, to se teprve ukáže.“
„To už nebudeš řešit blbosti.“
„Bude ti všechno jedno.“
„Začne to nejlepší období.“
Do toho přichází vyprávění o doplňcích stravy, o dovolených nejlépe bez manžela, o posilování pánevního dna a o tom, že je člověk konečně sám sebou. Což zní krásně, jen není úplně jasné, jestli k tomu vedou vitamíny, rozvod, jóga, nebo prostě fakt, že už člověk nemá sílu se všem líbit a zavděčit.
A tak poslouchám.
Pátrám, co je z toho pravda? Proč je zrovna tahle hranice tak zásadní. Jak se budu cítit já? Nechci být přece stejná jako všechny ostatní. Budu se cítit stará, nebo konečně sama sebou? Budu smutná z toho, co mizí, nebo se budu radovat, že už tolik věcí nemusím? Všimnu si sama sebe, nebo si nikdo nebude všímat mě?
Padesátka se zatím blíží někde v dálce, ale její pověst ji už dávno předběhla. A já netuším, co si o tom všem mám myslet. Ani vlastně nemám příliš čas si o ní něco myslet.
Až do jednoho rána, kdy zaklepala i na moje dveře.
Nepomohlo říkat, že na tohle nemám čas, protože mám práci, děti, stárnoucí rodiče, hypotéku, kruhy pod očima a kuře v troubě. Padesátka se nedala odbýt. Nepřinesla ani víno, abychom si mohly popovídat, zasmát se a pak se sice pomaleji, ale přece jen dostat z kocoviny.
Jednoho rána jsem zjistila, že zrcadlo odmítá spolupracovat.
Vzala jsem hadr a přípravek na sklo a poctivě ho vydrhla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Bohužel ukazovalo stále totéž. Bylo krutě objektivní. Zkusila jsem naklonit hlavu mírně doprava. Nic. Doleva to bylo ještě horší. Zkusila jsem se usmát, ale tím se aktivovaly další oblasti obličeje, které jsem rozhodně nechtěla probouzet. Tak jsem se raději usmívat přestala.
Abychom měli jasno, rozsvítila jsem.
Bohužel žádná změna.
Dřív stačilo zrcadlo jen minout a říct si: „Dobrý, ještě to je dobrý.“
Jenže práce nepočká, a tak jsem nemohla dál rozjímat nad tím, jestli je problém ve mně, ve světle, nebo v nekvalitní výrobě zrcadlových ploch. Musela jsem do práce. Zrcadlo ve výtahu se s tím domácím asi domluvilo. Nemohla jsem ho vyleštit, žádné otočky a náklony nepomohly. Poslední naději jsem vložila do okénka auta, které jsem míjela na ulici. Bylo tmavé, zaoblené a já byla plná naděje a očekávání. Můj obraz byl krásně zkreslený, lehce rozmazaný a já se velmi ochotně nechala ukonejšit, že to vlastně není tak zlé.
Od té doby mám zrcadla rozdělená do kategorií:
Koupelnové: nepřítel státu.
Výtahové: nikdy nebrat vážně.
Autosklo: kamarádka.
Mobilní kamera zabírající zespodu: nebezpečná zbraň.
Nové ráno, rozsvítila jsem.
Dřív stačilo zrcadlo jen minout a říct si: „Dobrý, ještě to je dobrý.“
Jenže práce nepočká, a tak jsem nemohla dál rozjímat nad tím, jestli je problém ve mně, ve světle, nebo v nekvalitní výrobě zrcadlových ploch. Musela jsem do práce. Zrcadlo ve výtahu se s tím domácím asi domluvilo. Nemohla jsem ho vyleštit, žádné otočky a náklony nepomohly. Poslední naději jsem vložila do okénka auta, které jsem míjela na ulici. Bylo tmavé, zaoblené a já byla plná naděje a očekávání. Můj obraz byl krásně zkreslený, lehce rozmazaný a já se velmi ochotně nechala ukonejšit, že to vlastně není tak zlé.
Od té doby mám zrcadla rozdělená do kategorií:
Koupelnové: nepřítel státu.
Výtahové: nikdy nebrat vážně.
Autosklo: kamarádka.
Mobilní kamera zabírající zespodu: nebezpečná zbraň.
Druhé ráno se nabízel stejný scénář, ale tentokrát jsem byla připravená. Podívala jsem se na zrcadlo a řekla: „Dneska ne, drahoušku. Dneska spolu nemluvíme.“
Tvářila jsem se vyrovnaně, zatímco jsem si v kabelce nesla brýle na čtení, náhradní tričko, účtenky od věcí koupených „jen pro radost“.
Čekala jsem na to, kdy se odvážím říkat věci naplno. Kdy si začnu kupovat šaty, které nejsou jen praktické. Kdy odejdu dřív z návštěvy, která mě nebaví. Kdy se přestanu omlouvat celému světu za to, že nechci být pořád k dispozici.
Něco se měnilo. Nejen v těle, ale i v hlavě. Jako by chemické složení mého mozku přestavovala strukturu bez mého souhlasu a vysílalo signály, které jsem dřív buď neslyšela, nebo slyšet nechtěla.
Humor v padesáti je jiný než ve třiceti.
Najednou Vám přijde vtipné, že jsme polovinu života zatahovaly břicho před lidmi, kteří si nás ani nevšimli. Ale méně vtipné, když vás v práci napadne věta: „Tohle jsme zkoušeli už v roce 2004,“ ale nemůžete to říct nahlas, protože byste zněla jako kronika.
Humor po padesátce není moc roztomilý. Je přesný, trochu unavený a ostrý. Často zachraňuje situace, ve kterých by jinak žena chtěla plakat, nebo někoho umlčet pohledem.
Minulý týden jsem zase hledala brýle. Zase byly na hlavě. To je místo, kde se brýle po padesátce vyskytují nejčastěji. Hledám je často, hned po kabelce, klíčích, propisce. Dnes ráno jsem vstala s rozhodnutím, že budu organizovaná a bystrá žena. Taková, která přesně ví, co dělá a proč to dělá. Šla jsem si uvařit kávu. Po hodině stojím uprostřed místnosti, částečně oblečená a ptám se nahlas:“ Kde mám tu kávu? Rozhlížím se a všimnu si, že kávovar svítil jako maják naděje. Připravený, ochotný a loajální. Jen čekal, až mu zadám pokyn. Což jsem samozřejmě dnes ještě neudělala. Jen jsem se kolem něj důležitě mihla, jako manažerka, která svolá poradu a pak zapomene přijít. „Musím s tím něco udělat,“ napadlo mě.
Odpoledne jsem se vydala do lékárny. Koupila dva přípravky na podporu paměti, které jsem si také ještě po cestě vzala. Po krátké chvíli jsem si vzpomněla na starší kolegyni z práce. Seděly jsme kdysi na poradě, před sebou kávu, sušenky a výraz žen, které čekalo řešení firemní strategie, ale místo toho by raději řešily koláč, který ležel na stoje. Kolegyně se k nám naklonila a povídá: „Děvčata mám skvělý přípravek z lékárny. Je na paměť a konečně funguje“.
Všechny jsme ztichly. Takové věty se po určitém věku neposlouchají, ale přijímají se jako zjevení. „A jak se jmenuje?“ Zeptala se jedna z nás.
Kolegyně se zamyslela. Na dlouho. „No nevím, ale vyfotím vám to.“ Naše naděje lehce zavrávorala. „A jak víš, že funguje,“ zeptala jsem se já. „Protože jsem byla u šéfky a řekla jsem jí všechno bez jediného zaváhání.“ „U které šéfky?“ zeptala se Petra. Máme jich víc.“ „No přece u té malé blondýnky… jak se jmenuje?“ A bylo po zázraku. Tehdy jsme to přešly s úsměvem, a ne příliš velkým pochopením pro naši kolegyni. Ještě se nás to netýkalo a byly jsme přesvědčené, že svým objevným životním stylem se tomu určitě vyhneme.
I moje dcera by řekla, že na všechno má vliv životní styl. Můj životní styl ale začíná mít několik nových pravidel. Jedno z nich se týká mých klíčů. Zásadně na klíčích od auta, od kanceláře a od bytu mám čip. Čip, který se přihlásí, když je nemůžu najít. Jenže to nesmíte hledat telefon. „Nevidíš můj telefon?“, zeptala jsem se dcery. „Je v obýváku na stole“, řekla bez mrknutí oka. Vydala jsem se tedy pro telefon. Po nějaké době jsme se potkaly na zahradě. Trasa mé výpravy se změnila na poznávací výlet po domácnosti. Dcera se na mě podívala. „Nešla jsi do obýváku pro telefon? Už ho máš?“ Narovnala jsem se. „Jistě,“ řekla jsem. „Jen jsem si strategicky naplánovala delší trasu kvůli dostatečnému počtu kroků za dnešní den.“ Dcera mlčela a já telefon neměla. Přemýšlela jsem, zda se jedná o osobitý humor, strategii na zvládání stresu, nebo nový způsob, jak se vyrovnat s nedokonalostí. Možná jen chci zapomínání říkat kreativní pohybový plán. A bonusem je, že když se večer podívám na svůj mobil tak vidím, že mám splněný denní limit pohybu. Nikdo se naštěstí neptá, kolik z těch kroků vzniklo omylem.
Nejhorší jsou staré fotky.
Držíte je v ruce a říkáte si: Proč jsem si tehdy připadla tlustá? Vždyť jsem byla tak krásná. Měla jsem hebkou pleť, energii a metabolismus, který dokázal zpracovat dort bez vnitřního soudního procesu.
A právě tehdy mi došlo, že bude potřeba zaujmout postoj. Jiný než ten, který k ženám po padesátce zaujímají média, muži a společnost.
Možná společnost ani neví, kam ženu po padesátce zařadit. Už není mladá a přitažlivá. Není to ani matka s malými dětmi, není to objekt čerstvé touhy mužů. A zároveň je nebezpečná svou zkušeností. Někdy bývá unavená, bystrá a čím dál častěji říká pravdu.
A tak se jí snaží zastrčit do nějaké škatulky, kde nebude příliš slyšet ani vidět. Má vás ráda nenápadnou. Občas uslyšíte, že vypadáte „na svůj věk úžasně.“, což je pochvala s malým nožíkem uvnitř kapsy. Jste inspirativní, když zhubnete. Ale běda, když zůstanete oplácaná. Jste odvážná, když si vezmete dvojdílné plavky. Nebo třeba trapná. Jste statečná, když žijete bez filtrů, nebo zanedbaná. Záleží na tom, kdo se zrovna dívá a jak moc má potřebu vám přidělit nálepku, nejčastěji proto, že sám se necítí být spojený sám se sebou.
Pro muže se stáváte někdy neviditelnou. Doma pak bývá největším překvapením chvíle, když prohlásíte, že takhle už nechcete žít. „Vždyť je přece všechno v pořádku.“ Což je přenesené označení toho, že jim to vyhovuje a nemají problém.
Pro jiné muže je žena v tomto věku nepříjemné překvapení, protože ztrácí ochodu dělat servisní středisko pro cizí pohodlí. Některé ženy přestávají být milé za každou cenu. Přestávají předstírat, že je všechno v pořádku, když není.
Pak existuje malý vzoreček mužů, kteří to pochopí. Jenže, buďme upřímné, většinou to nikdy není ten váš.
Celkově to společnost vidí tak, že máte stárnout elegantně a s grácií, ale pouze za předpokladu, že u toho budete vypadat o deset let mladší.
A tak čekám. Čekám na odvahu, na klid a na chvíli, kdy mi bude opravdu jedno, co si kdo myslí. A také na to, až konečně někdo vynalezne ty „zdravé věnečky“. Mezitím pozoruji ostatní, a to, jak se s tím vším vyrovnávají.
