Článek
Blíží se to a nejde to zastavit. Nejdřív se hlásí úplně nenápadně v rozhovorech kamarádek. U kávy, u vína, mezi řečí, někde mezi větou o dětech a stížností na koleno. V tu chvíli většinou mlčím a vlastně nevím, jak na to reagovat.
Ženy o tom mluví s výrazem zkušených horolezkyň, které už zdolaly vrchol a teď stojí nahoře s praporem v ruce, větrem ve vlasech a nápisem „Já už vím“ na čele. Někdy to naopak zní jako výhružka, jindy jako tajné zasvěcení.
„Počkej, až ti bude padesát, to se teprve ukáže.“
„To už nebudeš řešit blbosti.“
„Bude ti všechno jedno.“
„Začne to nejlepší období.“
Do toho přichází vyprávění o doplňcích stravy, o dovolených nejlépe bez manžela, o posilování pánevního dna a o tom, že je člověk konečně sám sebou. Což zní krásně, jen není úplně jasné, jestli k tomu vedou vitamíny, rozvod, jóga, nebo prostě fakt, že už člověk nemá sílu se všem líbit a zavděčit.
A tak poslouchám.
Pátrám, co je z toho pravda? Proč je zrovna tahle hranice tak zásadní. Jak se budu cítit já? Nechci být přece stejná jako všechny ostatní. Budu se cítit stará, nebo konečně sama sebou? Budu smutná z toho, co mizí, nebo se budu radovat, že už tolik věcí nemusím? Všimnu si sama sebe, nebo si nikdo nebude všímat mě?
Padesátka se zatím blíží někde v dálce, ale její pověst ji už dávno předběhla. A já netuším, co si o tom všem mám myslet. Ani vlastně nemám příliš čas si o ní něco myslet.
Až do jednoho rána, kdy zaklepala i na moje dveře.
Nepomohlo říkat, že na tohle nemám čas, protože mám práci, děti, stárnoucí rodiče, hypotéku, kruhy pod očima a kuře v troubě. Padesátka se nedala odbýt. Nepřinesla ani víno, abychom si mohly popovídat, zasmát se a pak se sice pomaleji, ale přece jen dostat z kocoviny.
Jednoho rána jsem zjistila, že zrcadlo odmítá spolupracovat.
Vzala jsem hadr a přípravek na sklo a poctivě ho vydrhla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Bohužel ukazovalo stále totéž. Bylo krutě objektivní. Zkusila jsem naklonit hlavu mírně doprava. Nic. Doleva to bylo ještě horší. Zkusila jsem se usmát, ale tím se aktivovaly další oblasti obličeje, které jsem rozhodně nechtěla probouzet. Tak jsem se raději usmívat přestala.
Abychom měli jasno, rozsvítila jsem.
Bohužel žádná změna.
Dřív stačilo zrcadlo jen minout a říct si: „Dobrý, ještě to je dobrý.“
Jenže práce nepočká, a tak jsem nemohla dál rozjímat nad tím, jestli je problém ve mně, ve světle, nebo v nekvalitní výrobě zrcadlových ploch. Musela jsem do práce. Zrcadlo ve výtahu se s tím domácím asi domluvilo. Nemohla jsem ho vyleštit, žádné otočky a náklony nepomohly. Poslední naději jsem vložila do okénka auta, které jsem míjela na ulici. Bylo tmavé, zaoblené a já byla plná naděje a očekávání. Můj obraz byl krásně zkreslený, lehce rozmazaný a já se velmi ochotně nechala ukonejšit, že to vlastně není tak zlé.
Od té doby mám zrcadla rozdělená do kategorií:
Koupelnové: nepřítel státu.
Výtahové: nikdy nebrat vážně.
Autosklo: kamarádka.
Mobilní kamera zabírající zespodu: nebezpečná zbraň.
