Článek
II. Bylo ráno a já měla pocit, že dnes mám věci pod kontrolou. To je věta, kterou by si člověk po padesátce neměl říkat moc nahlas, protože život má výborný sluch a smysl pro drama.
Svůj komplikovaný vztah se zrcadlem jsem pro dnešek vyřešila tak, že jsme se navzájem ignorovali. Kávu jsem zakoupila ve stánku po cestě k autu, čímž jsem elegantně obešla riziko, že ji doma uvařím jen teoreticky. Měla jsem kabelku, telefon, klíče, brýle a věděla kam jedu. Je příjemné, když den začíná dobře. Mířila jsem do Prahy, slunce svítilo napůl.
Dálnice je zvláštní místo. Člověk tam během pár minut pochopí, že lidstvo je sice technicky vyspělé, ale duševně pořád někde u kočáru bez brzd. Všichni spěchají. Všichni mají důvod. A všichni si myslí, že jejich pruh je osobní vlastnictví zapsané v katastru.
Nikdy jsem nepochopila pomalíky v levém pruhu, kteří brání v průjezdu řidičům jedoucím svižněji. Možná dorazí do cíle o deset vteřin dřív než kamion, který předjíždějí, ale padesát lidí za nimi zestárne o další tři roky.
Za mých mladých let se tomu pruhu říkalo rychlostní. Dneska je to někdy spíš pruh filozofický. Jede se v něm pomalu a přemýšlí se o smyslu života.
Stejní lidé se pak připojují na dálnici z vedlejších pruhů a troubí na vás, když kvůli nim odmítnete přejet doleva, kde se právě řídí BMW rychlostí, při které i anděl strážný zavírá oči.
Tentokrát ale byla atmosféra klidnější. Provoz přiměřený, tempo svižné, žádné velké drama. Snažila jsem se dodržovat rychlost, zejména na místech, kde lze očekávat problém. Což je mimochodem téměř všude.
A najednou auto přede mnou v pravém pruhu prudce brzdí. Nejdřív to vypadalo jako obyčejné zpomalení. Pak začalo kličkovat napříč svým a částečně levým pruhem. Auto vlevo blikalo, brzdilo a snažilo se udržet v prostoru, který mu ještě zbýval.
V tu chvíli se můj mozek přepnul do režimu autopilota padesátnice. Žádná panika, žádné mávání rukama. Jen tiché vnitřní hlášení:
Drž rozestup.
Brzdi plynule.
Nedělej prudké pohyby.
Hledej mezeru a dýchej.
Blikačky teď nestihneš, auto si je pustí samo (výhoda moderních aut).
A hlavně teď nezjišťuj, kde máš rtěnku.
Za mnou se rychle blížila auta a já jen doufala, že vidí, co se děje. Člověk v takové chvíli musí začít důvěřovat cizím lidem, což je na dálnici poměrně odvážný duchovní postoj. Situace se na okamžik mírně zklidnila. Všichni pořád jeli. Nikdo do nikoho nenarazil.
A pak jsme ho uviděli.
Kolo.
Samostatné, odhodlané, zcela bez auta. Kutálelo se napříč celou dálnicí s nečekanou sebejistotou. Vypadalo jako zaměstnanec, který dal výpověď a rozhodl se odejít bez předání agendy. Před námi se mezitím v pravém pruhu pomalu sunala jiskřící kovová koule auta, kterému kolo dalo výpověď. Jiskry létaly po asfaltu a mně hlavou proběhlo, že jestli jsem si ráno myslela, že mám věci pod kontrolou, tak vesmír právě rozhodl jinak.
V tom všem zmatku jsme měli evidentně štěstí. Auto se dostalo do odstavného pruhu a já jen doufala, že už konečně stojí. Kolo skončilo vlevo za krajnicí. Ani jsem nechtěla domýšlet, co by se stalo, kdyby si vybralo náš pruh a rozhodlo se zakončit svou cestu za svobodou uprostřed provozu. Bylo po všem. Dálnice se zase rozjela, jako kdyby se nic nestalo. Což je na dálnici fascinující. Během několika vteřin se odehraje scéna, kterou by člověk doma vyprávěl jako historku, ale provoz ji prostě vstřebá a pokračuje.
Já jsem držela volant, dýchala zhluboka a byla nečekaně hrdá na svého vnitřního autopilota. Upřímně řečeno, čekala jsem, že se rozbrečím. Nebo rozklepu. Nebo začnu mluvit sama se sebou hlasem instruktorky autoškoly.
Ale nestalo se. Zachovala jsem dekorum. Tedy pokud za dekorum považujeme to, že člověk vypadá navenek klidně, zatímco uvnitř jeho nervová soustava běhá po místnosti a křičí: „Vidělas to?!“
A v tu chvíli mě napadlo, že to s tím věkem možná nebude tak zlé. Ano, občas hledám brýle, které mám na hlavě. Ano, kávovar čeká, až mu dovolím udělat kávu. Ale když přede mnou začne na dálnici utíkat kolo, tak se z toho nesložím. To není málo.
Ještě nějaký čas ve mně doznívaly pocity a zvláštní vděčnost řidičům kolem sebe. Těm řidičům v autech přede mnou i vedle mě, kteří taky nezačali panikařit, netlačili se, nehráli si na hrdiny a prostě udělali to, co bylo potřeba. Na pár vteřin jsme byli tým. Beze slov, bez domluvy, bez skupinového chatu. Jen několik aut, několik lidí, kus dálnice a jedno kolo, které se rozhodlo být sólistou.
Při výjezdu z dálnice jsme se s řidičem bílého vozu, který jel předtím přede mnou potkali vedle sebe. Každý jsme mířili jinam. Podívali jsme se na sebe a mávli. Obyčejné mávnutí. Ale v něm bylo řečeno všechno.
Úleva.
Díky. A dobrý, dneska jsme to dali.
