Článek
Znáte to. Přiletíte do ciziny. Vystoupíte z letadla, nastoupíte do autobusu a řidič se na vás usměje. V obchodě se usměje prodavačka, na chodníku paní, kterou míjíte. Na recepci vás přivítají s úsměvem, jako by vás znali roky.
První den jste překvapeni, lidé vám připadají neuvěřitelně milí. Druhý den vás napadne, jestli to není trochu hrané. Takový ten „americký úsměv“. Třetí den zjistíte, že se usmíváte také.
Po týdnu se vrátíte domů. Na letišti potkáváte lidi se sklopenou hlavou. V obchodě proběhne nákup bez jediného očního kontaktu. V tramvaji se každý dívá do mobilu nebo z okna.
Proč?
Jsme méně přátelští než lidé v jiných zemích?
Pravděpodobně ne.
Výzkumy totiž ukazují, že úsměv není jen projev radosti. Je to jeden z nejsilnějších sociálních signálů, který říká: „Nejsem hrozba. Vnímám tě. Respektuji tě.“
Psychologové zjistili, že náš mozek během zlomku sekundy vyhodnocuje výraz tváře druhého člověka a rozhoduje, jestli působí bezpečně, důvěryhodně nebo naopak odtažitě. Když se na nás někdo upřímně usměje, aktivují se centra spojená s odměnou a příjemnými emocemi. Může se zvýšit uvolňování dopaminu, serotoninu i oxytocinu a díky zrcadlovým neuronům máme přirozenou tendencí úsměv opětovat.
Jinými slovy - úsměv je biologicky nakažlivý.
Právě proto lidé často popisují prostředí, kde se na sebe usmívají jako příjemnější. Nejde jen o zdvořilost. Naše mozky na takové signály skutečně reagují.
Jenže význam úsměvu není ve všech zemích stejný.
V některých kulturách je součástí každodenní slušnosti. Jinde je úsměv vyhrazen hlavně lidem, které dobře známe. Češi žili dlouhá desetiletí v prostředí, kde bylo rozumnější být opatrný než příliš otevřený. Důvěra k cizím lidem se zde buduje pomaleji, což se odráží i v běžném chování.
Možná právě proto zažívá mnoho Čechů na dovolené stejnou zkušenost. Po několika dnech na dovolené se začnou usmívat. Ne proto, že by byli najednou šťastnější, ale proto, že na ně přirozeně působí prostředí.
A po návratu domů se většina z nás vrátí ke starým zvykům.
To znamená jediné. Nezměnili jsme se my. Změnilo se prostředí. Možná si často ani neuvědomujeme, jak silně nás ovlivňuje chování lidí kolem nás. Když se nikdo neusmívá, nechceme být první. Nechceme působit zvláštně. A tak čekáme, až začne někdo jiný. Jenže ten druhý čeká také úplně stejně.
Říká se, že úsměv nic nestojí.
Ve skutečnosti něco stojí. Stojí jediné - odvahu být první.
Usmát se na souseda, kolegyni, paní prodavačku. Věnovat úsměv člověku, kterého už možná nikdy nepotkáme. A možná právě z takových maličkostí vzniká společnost, ve které je lidem dobře.
A na závěr jedna malá výzva.
Až dočtete tento článek, usmějte se na prvního člověka, kterého potkáte.
Buďte první. Nic vás to nestojí.
A sledujte, co se stane. Nejen s ním, ale i s vámi. Protože každý úsměv může být začátkem dalšího.
