Článek
První den ve školce je událost. Někdy se na něj těší celá rodina, někdy se ho celá rodina trochu bojí a někdy se těší a bojí dohromady. Dítě dostane nové bačkorky, rodiče přepadne úzkost nebo lehké bušení srdce a doma se začne řešit, jestli je hrneček s dinosaurem dostatečně vhodný a dostatečně školkový. Možná pro jistotu vezmeme dva.
Je to zkrátka velký krok. Pro dítě, pro rodiče i pro plyšáka, který možná bude chodit první dny v batůžku do školky jako tichá morální podpora.
První školkový den nezačíná až ve dveřích šatny. Začíná mnohem dřív. Už doma. Ale také na procházce kolem školky, při povídání, při hraní a v malých každodenních momentech, kdy dítě poznává, co ho ve školce čeká. Právě tahle předvídatelnost může být pro malého človíčka větší opora než desetkrát řečené, že ve školce to „bude super“.
Nástup do školky znamená nové prostředí, nové děti, paní učitelky, nový režim dne a také odloučení od rodičů. Pro někoho dokonce poprvé. Nejsou nervózní jen děti, ale i maminky, tatínkové a částečně také paní učitelky. Dítě čeká celý balíček novinek. Je toho hodně na jednu malou osůbku. Proto pomáhá, když školku dítěti představujeme postupně a klidně. Můžeme se jít podívat na budovu, projít si cestu ke školce, povídat si o tom, co se ve školce obvykle děje: děti si hrají, svačí, chodí ven, odpočívají, zpívají, tvoří a občas hledají jednu ponožku, rukavičku, případně oblíbené autíčko.
Důležité je mluvit pravdivě. Školku není potřeba líčit jako kouzelné království, kde nikdo nepláče a všechny děti se celý den smějí a tančí v bublinkách. Stejně tak není dobré se školkou dítě strašit. Věty jako „ve školce tě naučí poslouchat“ nebo „tam už ti nikdo pomáhat nebude“ mohou dítěti vzít pocit bezpečí ještě dřív, než poprvé pověsí bundičku na svoji značku.
Lepší jsou jen jednoduché a praktické věty: „Ráno půjdeš do školky. Bude tam paní učitelka a děti. Pohraješ si s nimi, nasvačíš se a po obědě si pro tebe přijdu.“ Dítě nepotřebuje dlouhou přednášku. Potřebuje jasný scénář a jistotu, že se rodič vrátí.
Vaším dalším pomocníkem může být hra. Doma si můžete zahrát na školu. Plyšáci mohou sedět v kroužku, autíčka mohou jet na svačinu a panenka může řešit, že nechce půjčit nikomu lopatku. Dítě si tak může v bezpečí domova vyzkoušet situace, které ho čekají. A rodič u toho zjistí zajímavé věci: třeba uvidí jeho obavy a odmítání spánku po obědě. Zato plyšák si může nejraději hrát s legem a motýlek běhat po hřišti.
Příprava se netýká jen povídání. Pomáhá trénovat drobnou samostatnost. Obout si bačkorky, poznat si svoje věci, umět si říci o pití, o pomoc nebo na toaletu. Nejde o žádný závod. Jde o získání jistoty. Nechceme do školky poslat zdatného manažera, ale prcka, který se nezalekne drobných situací, které ho jistě čekají.
Stejně je důležité, aby rodiče připravili i sami sebe. Děti totiž mají velmi citlivý radar a zachytí, když se rodič usmívá jen pusou, ale očima přemýšlí o opuštěném potomkovi. Je normální být dojatý, nervózní i nejistý. Jen není dobré předávat dítěti dospělé obavy. Rodič může být laskavý a pevný zároveň.
Samotné loučení bývá nejsilnější okamžik. Nejlepší je to krátké, jasné a něžné. Obejmout, říci kdy přijdu, předat dítě paní učitelce a odejít. Neutíkat tajně, protože tím se ztrácí důvěra. Ale také se třikrát nevracet do dveří, protože každé „ještě jednu pusinku“ může dítěti znovu a znovu zvyšovat obavu a nejistotu. I když někdy tu pusinku potřebuje daleko více rodič než dítě.
Je také důležité vědět, že když dítě pláče, tak to neznamená, že je něco špatně. Neznamená to, že školku nezvládne. Znamená to, že prožívá změnu. A změna může být přece velmi dobrá. Slzy nejsou chyba v systému. Jsou to emoce. Můžeme je přijmout, pojmenovat a důvěřovat dítěti. „Vidím, že ti je smutno. Já přijdu po obědě. Paní učitelka ti pomůže, je tu pro tebe.“ Tím, dítě dostává dvě důležité zprávy: tvoje pocity jsou v pořádku a já věřím, že to zvládneš.
Po školce nečekejte žádný velký rozhovor. Sice některé děti vyprávějí hned od branky, ale většina řekne jen nevím. To neznamená, že den byl špatný. Malé dítě potřebuje zážitky nejdřív zpracovat. Místo výslechu pomáhají jemné otázky: „S čím sis hrál? Byli jste venku?“ Nejčastěji se rozhovoří samo ve správný čas. A někdy je nejlepší žádná otázka a jen být spolu.
První dny často přinesou malé slečně nebo chlapci únavu. Dítě, které ve školce všechno krásně zvládlo, se může doma rozpadnout kvůli tomu, že banán nejde otevřít správným směrem. I to je normální. Ve školce se drželo, soustředilo, přizpůsobovalo, orientovalo na nové prostředí. A doma konečně povolí. Doma v bezpečí. Proto je dobré v prvních dnech neplánovat žádný velký program. Klid, rutina, blízkost a domácí teplo. To je nejvíc.
První den ve školce nemusí být bez slziček, aby byl úspěšný. Nemusí být dokonalý, hladký ani filmově roztomilý. Dítě získává postupně zkušenost, že školka je příjemné a bezpečné místo, rodič se vrací a nové věci se dají zvládnout krok za krokem.
A rodiče? Ti si také zaslouží trochu laskavosti. Protože pustit dítě do světa je velká věc. I když ten svět zatím měří jen jednu budovu, pár tříd, jednu šatnu a zahradu s pískovištěm.
